První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

21. července 2007, Jana Rakušanová

Pro začátek tohoto příběhu se vrátím do loňského roku. Byla velmi dlouhá, snad nekonečná zima 2005/06. Ještě před ní, dne 2.11.2005 jsme si z vnitroblokové zahrady ukradly domů černou Mikešku, kterou jsme tam 1,5 rok krmily, vykastrovaly, vakcinovaly atd. Potom jsme tam už krmily jen přespolníčky, noční stíny. Nikdy jsme je totiž neviděly, ale jídlo z kryté jídelničky vždy spolehlivě zmizelo. Chtělo by se říci na jaře, ale zima začátku roku 2006 nebrala konce, se v zateplené boudičce, (původně pro venkovní číči) přímo u kryté jídelničky, usadil ježek- prasík. Prasík proto, že se sice krásně uměl zachumlat do kusu deky Larisa, ale vždy si ji pokálel, jakožto i okolí mističek. Vyklepala jsem ji, vyprala a prozatím mu tam ustlala starou měkoučkou šálou. Samozřejmě, že čistá nezůstala dlouho, ještěže ráda peru:o) Jednou jsem se podívala do boudičky a zdálo se mi, že ježek nedýchá. Napadlo mně, jestli náhodou neztuhl nadobro, tehdy dost mrzlo. Sáhla jsem na rozhrabanou deku a on se ihned stočil do pichlavého klubka, sláva žije, pomyslela jsem si. Doma jsme říkaly dost dominantní

Mikešce, aby byla hodná na své kočičí pánečky domácí a podívala se z okna, čemu tuto zimu unikla, když jsme si ji odnesly domů. Bylo tolik sněhu, že by její krátké nožičky úplně zapadly a ona by sněhem nechodila, ale norovala.
Od konce srpna jsme měly stálou obyvatelku boudiček a tedy strávnici, větší, snad dospělou želvovinovou kočičku. Kde se vzala tu se vzala a zůstala až do března, kdy jsme jí za pomoci hodné tety z depozitu odchytily a daly ji tím šanci na nový domov. Byla totiž komunikativní a zdálo se, že již doma někdy byla. Nechovala se vůbec divoce, jen byla ostražitá a při dávání jídla mně sledovala z přiměřené vzdálenosti. Zůstávala na zahradě a přes den byla viděna jen velmi vzácně. Její trasa vedla od boudičky pod smrkem k jídelničce a stále sama, žádný program jako mají venkovní kočičky, žádný kamarád. Při odchytu jsme zjistily, že má zásek na oušku, známku kastrace. Zřejmě byla již umístněná a nyní ztracená nebo nechci ani pomyslet, vyhozená. Nyní se osměluje v depozitu , zvyká si na lidi a má naději……
Po jejím odchodu ze zahrady se v boudičce u jídelny opět nastěhoval pan ježek. Možná to byl ten samý, že se tak strefil, kdo ví? Rozhodně se choval podobně. Dobře baštil, suché rozhrabal a zanechal podpisy v podobě svých „šišek“ okolo misek i v dece. Jakmile se oteplilo, stejně jako v předchozím roce odešel, zřejmě do parku, který je blízko přes silnici a několik zahrad vilek.
Nyní se dostávám do současnosti. Byl sobotní večer magického data 07.07.07 a v televizi již několik hodin dávali přenos z 24 hodinového koncertu, který probíhal na celé zeměkouli - SOS LIVE EARTH. Koncert s úkolem upozornit a vyburcovat veřejnost, že naše planeta trpí změnou klimatu k horšímu, převážně činností člověka a doplácí na to příroda, zvířata i lidi. Dojatě jsme se sestrou sledovaly, kolik lidí na koncerty přišlo, kolik umělců se připojilo. Produkce se nám ne vždy líbila, ale záměr jsme velmi ocenily. Zamyslely jsme se i nad sebou. Odpad třídíme, svítíme úspornými žárovkami, neplýtváme potravinami ani jinými věcmi v domácnosti, pomáháme zvířátkům v nouzi a ani je nejíme. Tak jsem přemýšlely co můžeme dál pro planetu a tím i samy pro sebe udělat. S těmito pocity jsme si šly lehnout, okno do ztichlé ulice otevřené. Neuběhlo snad ani čtvrt hodiny, když se ozval náraz a brzdy auta. Hrklo ve mně a vyběhla jsem na balkon podívat se co se stalo! Kdyby, nedej bože, srazili kočenku, ta by zoufale zamňoukla, ale nic takového jsme neslyšely. Uviděla jsem slečnu, jak vybíhá z auta, které zastavilo opodál, se slovy „do pí..“ a dupe asi 5 metrů zpět po silnici, za ní mladík, který jí vrací zpátky do auta a rychle odjíždějí. Sestra má nemocnou páteř, ale už se taky dobelhala na balkon a naše kočky jsou taky v pozoru. Sestra se ptá, co chci dělat. Já se již kvapně oblékám a sděluji, že se musím podívat, co to bylo. Stejně bychom neusnuly a ráno si pak vyčítaly, že třeba někdo dole potřeboval naši pomoc. V tom na mně volá z balkonu, že již na vozovce o pár metrů níž vidí něco světlého. Modlím se, ať je to živé a beru si do kapsy klíče, telefon, starší utěrky a pro případ nejhorší i igelitku na přenos ostatků do zahrady. Bohužel jsem už takový případ zažila, hned druhý den po přenesení Mikešky domů. Pod koly skončil nádherný zrzavý venkovní kocour. V mžiku jsem byla dole, ale zdálo se mi, že slyším jet další auto, snad se vyhne?? Na silnici ležel přejetý ježek. Nevím jestli je to ten náš prasík nebo jiný, to nám už neřekne a je to vlastně jedno. Je jasné, že přebíhal silnici, na které spousta řidičů zrychluje, protože na ní nejsou semafory ani policisté. Když jsem se k němu přiblížila, uviděla jsem dílo zkázy. Rozdrcené zadní nožičky a odhalené svalstvo bez kůže na bříšku. Měla jsem na nose brýle a tak jsem viděla, že dýchá a srdíčko mu tluče. Opatrně jsem ho zvedla do utěrky a on instinktivně schoval čumáček a přední nožky, jak je ježčím zvykem. Nepláče, neumí to. Co teď, je sobota, noc asi 23 hod. Kam volat, co pro něj udělat, kolena se mi klepou. Ježeček v mých rukou stále dýchá. Volám přítelkyni Beu která bydlí blízko, miluje všechna zvířátka a má jich i dost doma a taky … má auto:o). Během chvilky je u mě a samozřejmě, že ví kam máme jet! Sestra mi hodila peněženku a jdeme rychle k autu, abychom se během pár minut dostaly na kliniku s noční službou. Během cesty hodnotíme ježečkovu situaci. Jeho statečné srdíčko bije, dýchá a na pohlazení reaguje, ale je nám čím dál jasnější, že ho jedeme zbavit bolesti a doprovodit ho na cestu poslední. Nožičky by nikdo dohromady nedal, kůže chybí a přišel o moc krve na silnici, bohužel. Stále dýchá a schovává čumáček.
Na klinice je hodná paní doktorka, která se ani nediví, že vidí dvě ženské v noci s ježkem v náručí a s vyděšenými pohledy, zná se s Beou. Potvrdila nám, že by skutečně nemohla ježkovu situaci zvrátit ke zdraví a životu. Tak nad ním stojíme jak sudičky, brečíme a loučíme se s ním. Když dostal uspávací injekci, tak jsme na něj s Beou mluvily, hladily ho po čumáčku, předních pacičkách a srsti na hrudi. Jeho statečné srdce bije, dýchá pravidelně. Loučíme se s ním, v myšlenkách ho posíláme k Duhovému mostu.
V duchu prosím o odpuštění pro ty mladé lidi, kteří odjeli, aniž by cokoli udělali a bráním se vzteku, který by ježečkovi život stejně nevrátil. Chtělo se mu tolik žít, že po poslední injekci jeho srdíčko ještě nějakou chvíli tlouklo dál.
SBOHEM JEŽEČKU – LVÍ SRDCE.
Jedeme zpátky smutné, ale přeci i trochu šťastné, že neumíral na silnici, dlouho a sám.
Když jsem přišla domů, daly jsme si se sestrou napůl pivo, abychom lépe usnuly a šly jsme na balkon, kam mně nasměrovala, aby mi ukázala, co již nejméně půl hodiny

sleduje na obloze. Tentokrát již potřetí v životě máme obě to štěstí, že vidíme, jak mimozemské entity obkreslují oblak světlem shora. Dělají to stále stejně, skoro laškovně, tak aby bylo hned pozorovateli ze Země jasné, že to není klam a že světlo nepochází ze země. Buďte zdrávi přátelé:o) , ani se nedivíme, že jste se přiblížili. V tento den s magickým datem vysílalo lidstvo více pozitivní energie než kdykoli jindy, díky zmíněnému koncertu. Sledujeme světelný úkaz ještě skoro hodinu. Než odejdeme spát, kouknu dolů, na silnici a prosím mocnou Přírodu, aby seslala silný déšť a umyla zaschlou krev z místa ježečkova neštěstí. V noci na pondělí se vydatně rozpršelo, díky …

Zpět