Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Střešní kočka
14. července 2007, Autor textu a fotografií Jaromír Neužil
Mňau. Mňau, mňau, mňau…V tom chladném a větrném dubnovém večeru se rozléhalo zoufalé mňoukání kočky po celém dvoře vnitrobloku. Vyšel jsem na balkon, ale pro tmu nebylo pořádně vidět. Upínal jsem svůj zrak nejprve na střechy a na okapy. Žádnou kočku jsem však neviděl. Potom jsem přeletěl očima okapy, okna, dvorky a předzahrádky. Nikde nic. Mňau, mňau, mňau! Volání bylo ještě zoufalejší. Zaznělo kočičí škrábání, nebylo však možno rozeznat, zda je to o sklo, o dveře, či o plech. Sjel jsem dolů výtahem a šel jsem prohledat vnitroblok. Mňoukání ustalo. Ten večer se mně šlo těžko spát a ještě před usnutím jsem přemýšlel, co se té kočce asi mohlo stát.
Příští večer se mňoukání ozvalo znova. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi zachránil kočku, kterou omylem zavřeli do garáže. A v jednom ze dvorků našeho vnitrobloku stojí asi dvacet garáží. Při představě, že kočka je zavřená v jedné z nich, a majitel přijde pro auto třeba až za týden se mně sevřelo srdce. Zvednul jsem telefon a vytočil 156. Městská policie dorazila do 15 minut. Sešel jsem za nimi dolů a vysvětlil situaci.. Procházeli jsme dvorky, občas zaslechli mňoukání, ale nemohli jsme identifikovat, odkud přichází. Policistům jsem poděkoval za ochotu a po této bezvýsledné akci jsem opět strávil neklidnou noc.
V dalších dnech jsem začal více sledovat své okolí. Po střechách okolních domů se proháněly vždy po ránu a pak i k večeru, jestli jsem správně počítal, čtyři kočky. Tři černobílé a jedna černá. Nebylo těžké zjistit odkud vycházejí. Byla to protější terasa, vyzdobená interesantními sgrafity.
Byt, k němuž terasa patří, svítí občas celou noc, na terase je často velká frekvence cizích lidí a majitelka bytu má velmi špatnou pověst. Tam se asi kočkám dobře nedaří… Zapravdu mně dala nejodvážnější z těch černobílých. Začala ke mně chodit a byla vděčná za každou misku masa. Mé dvě kočky, Elsa a Čert, úbytek potravy nepocítily. Kde se najedí dvě kočky, třetí se nají taky. Střešní kočka začala chodit každé ráno a každý večer. Vždy našla plnou misku. Po jídle si občas zamňoukala a já jsem si uvědomil, že to byla ona, kdo po večerech mňoukal, pravděpodobně ve snaze dostat se domů, když dveře od terasy byly zavřeny. 
Odhodlal jsem se k odvážnému činu. Jednou večer jsem si vzal s sebou čtyři kočičí konzervy a vypravil jsem se navštívit majitelku hladových koček. Rozkopané a sololitem zaplátované dveře však otevřel asi dvacetiletý mladý muž, který mně potvrdil, že kočky jsou „jejich“. Na znamení dobré vůle jsem mu podal do ruky konzervy se slovy „nakrmte kočky, když vám asi vaše konzervy došly“. Na rozloučenou jsem mu však suše sdělil, že jestli budu vidět, že kočky běhají hladové po střechách, budu situaci řešit. V následujících dnech Střešní kočka začala chodit naprosto pravidelně, vždy mezi šestou a sedmou ráno, kdy vstávám do práce a krmím Čerta s Elsou, a pak večer po televizních zprávách, kdy zalévám kytky na terase. Začal jsem mezi přáteli hledat někoho, kdo by si Střešní kočku vzal. Vážně o tom začal uvažovat Petr, který má již doma černého kocoura. Domluvili jsme se, že až se vrátím ze služební cesty, pro kočku si přijede.
Jednou ráno mě z vedlejší terasy oslovila matka mé sousedky: „Můžu se vás na něco zeptat? Vy pouštíte vaše kočky přes noc ven?“ Když jsem jí odpověděl, že určitě ne, sdělila mně: „No, víte ale ony mně tady v noci mňoukaly na terase, a my jsme nemohli spát!“ „Tak to byly asi cizí kočky, já své opravdu nepouštím přes noc ven“, odvětil jsem. „No, já mám sice kočky ráda, ale kdybych kočku chtěla, tak si ji koupím.“ „Víte, já kočky nekupuju. Já je dostávám, nebo zachraňuju.“ Ona milá paní si totiž myslí, že si za své, respektive za manželovy, peníze může koupit všechno. Jí by bylo asi zbytečné vysvětlovat, že kočka není lednička nebo automatická pračka…
Tato příhoda ve mně jen urychlila mé rozhodnutí kočce sehnat hodného pánečka co možná nejdříve. Mou snahu však přerušil blížící se termín mé služební cesty. Než jsem na ni odjel, dorazila ke mně máma, která se na tu dobu u mě ubytovala. Dostala instrukce, že má Střešní kočce dávat na terasu misku žrádla ráno a večer. Když jsem se vrátil, máma mě překvapila informací, že se Střešní kočka za celou dobu nehnula z terasy, a že se ubytovala pod jednou ze šesti tují.
Hned jsem volal Petrovi, že odchyt bude velmi jednoduchý, neboť kočka se ubytovala na mé terase. Petr přijel včas a naše první cesta s kočkou vedla k veterináři. Ten konstatoval, že je kočka v pořádku, a sdělil nám intimní skutečnost, že je březí. Ultrazvuk prokázal jedno kotě. Přesto se Petr rozhodl, že si Střešní kočku vezme a pojmenoval ji Zuzana. Tak se totiž jmenovala jeho předchozí kočka, která vypadal téměř identicky, a se kterou se před několika lety navždy rozloučil. Otázkou jen bylo, jak ji příjme Petrův kocour. Za týden jsem po zoufalém telefonátu Petrovy mámy odvážel Střešní kočku k sobě domů, S kocourem se totiž nesnesla, rvačka hrozila každou chvíli, kocour byl frustrovaný a celá Petrova rodina byla psychicky vyčerpaná.
Protože u mne byla situace podobná – Střešní kočka útočila především na Čerta, ale později i na Elsu, byla vyhoštěna na balkón, kde dostala domeček, záchod a misky. Když začaly deště, přestěhovala se do pracovny. Tam už měla připravenou velkou krabici, ve které jsem vyřezal průchozí otvor, a kterou jsem vystlal igelitem a starým ručníkem. Složený ručník Střešní kočce nějak neseděl a hnízdo si upravila podle svého.
S mými kočkami se občas setkala, vždy to ale muselo být pod mým dozorem…
Když jsem jí však jednou čistil kočičí záchod, což byla otázka jen několika sekund, byla Střešní kočka a moje kočky v sobě. Chlupy jen lítaly. Snažil jsem se ji odchytit a vysloužil si za to několik ostrých seknutí drápky. Poté jsem ji v kožených rukavicích přenesl do „jejího“ pokoje, nechal jsem ji tam asi pět minut. Když jsem se vrátil, začala hlasitě vrnět, sotva jsem na ni sáhnul. Bylo v ní tolik lásky, tolik něhy a tolik pýchy na toho malého tvorečka, jež v sobě nosila. Jako by mi chtěla říct: „Nezlob se, já jsem se jen zoufale bránila, vždyť nejsem sama…“, a oblízla mně nos a čelo. 
Celý týden jsem nedělal téměř nic jiného, než že jsem sháněl nového hodného pánečka pro Střešní kočku. Po několika dnech se mně ozvala kamarádka Dana, jejíž přítel má na venkově spolehlivé a slušné přátele, kteří sice už dvě kočky mají, ale rádi uvítají ještě další, a že je pregnantní prý jim nevadí. V plánu bylo odvézt ještě březí kočku v sobotu na poledne. Když jsem se však vrátil v pátek odpoledne z práce a vešel do pokoje Střešní kočky, nebyla tam už sama. V pracně přebudovaném hnízdě leželo malé černé koťátko. Kočka přebíhala mezi mnou a kotětem a tvářila se nesmírně hrdě. Hned jsem jí koťátko pochválil a ona se jen dmula pýchou. Okamžitě dostala misku té nejlepší kočičí paštiky, kterou jsem doma měl. Rychle se najedla – zhltla ji celou během pár sekund – a běžela zase za koťátkem…
Přišla sobota a čas rozloučení. Když přijela Dana s Petrem, skoro mně přišlo líto že se jí zbavuji a vezu ji někam do neznáma, k lidem, které vůbec neznám… Střešní kočku s kotětem jsme uložili do přepravky – seděla se mnou vzadu, krabici i s vystýlkou jsme uložili do kufru. Kočka, přestože tušila, že se navždy vzdaluje od svého DOMOVA, nejevila známky neklidu. Celou cestu se starala jen o koťátko. 
Když jsme dorazili na místo, přivítali nás dva milí lidé, Růženka a Honza, se kterými jsem se během krátké doby spřátelil. Hned jsme přestěhovali kočku na klidné místo. Dostala ubytování v pokoji, do kterého se často nechodí, a kde bude mít klid. S nadšením vlezla do své důvěrně známé krabice a začala kotě kojit. Když jsem odjížděl, a šel jsem se s ní rozloučit, nadšeně se převalovala na zádech a tvářila se nadmíru šťastně. Tak jsem si, jen tak pro sebe, řekl: „Nashledanou, Střešní kočko, uvidím tě ještě někdy?“
Další týden mně poslala Růženka s Honzou tři fotky s pozváním na návštěvu…
 |
 |
 |