Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Záhadné příběhy, aneb uzdravení kocoura Venci
7. 7. 2007, Alice Oppová
Abych začala od samého počátku, s Vencou jsem se poprvé setkala při krmení extrémně plaché Černušky, kterou jsem musela pár dní po kastraci vrátit zpět, neboť v zajetí vyváděla jak smyslů zbavená. Srdce mi usedalo žalem, že bude zase na ulici, kdoví kam uteče, co se jí stane a přísahala jsem jí „Černuško každý den přinesu papáníčko, masínko, Bobíka, mlíčko, hlavně se prosím vrať “. Druhý den jsem tam spěchala s lahůdkami, talířkem a miskou na mléko a strachem bez sebe zavolala „Černuško, papat“. Kočička vykoukla z křoví, opatrně pozorovala jak nakládám do misek, ale než se stačila k jídlu přiblížit, přistálo v miskách odrostlé bílostrakaté kotě.
Kde se vzalo, tu se vzalo, v mžiku jídlo vyluxovalo, mléko rozlilo a jalo se opodál čistit fousky. Naštěstí jsem měla tašku plnou dobrot pro Rézínka, Rézinku a další „perchtičky“, takže na Černušku bohatě zbylo, najedla se a já šla blažená domů. Druhý den se opakovalo dtto, kotě opět vletělo do misek jak neřízená střela, zhltlo obsah a v pohodě odkráčelo na sousední parcelu. Po krmení jsem zazvonila na sousedy a zeptala se, zda jim to bílostrakaté kotě patří. Odpověď zněla jednoznačně: „no jasně, to je přece náš kocour Venca“, ale než jsem stačila špitnout, proč ho teda nekrmí, že je podvyživený až běda, přibouchli mi branku před nosem. No a tak mi k perchtičkám přibyl sousedův kocour Venca, kterému tehdy podle místních měly být cca 4 roky. Přibíhal pravidelně, vždycky první a s ocáskem zvednutým, natočeným až k hlavince jako šavlička, úžasný pocit ten jeho spontánní příchod sledovat.
S perchtičkami vycházel skvěle, už měl svojí vlastní misku, takže nálety neřízené střely do misek dalších ustaly. Baštil s chutí, a to všechno, nevybíral si, snědl toho za tři a tak časem zesílil, povyrostl, kožíšek mu zhoustl a lesknul se jak hedvábí, prostě hotová radost ho nakrmit. Tahle idylka fungovala cca 4 roky. Nyní musím malinko odbočit, tou dobou mě totiž Eva, pí. Kopáčová, zvala na dvoudenní seminář Modré Alfy. Tedy na jakýsi kurz „objevování skrytých schopností“, které dokážou člověka přesunout do hladiny alfa, vytvořit si uvnitř sebe jakousi „mentální pracovnu“ a v ní, tedy v hladině alfa a ve stavu naprosté relaxace, kromě jiného i diagnostikovat nemoci zcela neznámých lidí či zvířat a pomoci jim k vyléčení (více na www.ModraAlfa.cz). Jako starý workholik (budu někde čučet a kdo vyřídí ty věčné maily?) a skeptik (jaképak léčení v „mentální pracovně?), jsem to tehdy odmítla, ale Eva seminář navštívila a ponoření do hladiny Alfa se naučila. Naštěstí pro Vencu a mnoho dalších koček, kterým pomohla se zbavit různých nemocí.
A nyní zpět k Vencovi. 25. srpna roku 2002 mě náhodou na krmení perchtiček doprovázel můj muž, Jirka. Vrátil z práce dříve a už se těšil na tu krásnou pohodu, jak se kočičáčci ke mně sbíhají v čele s kocourkem Vencou. Jenže tentokrát k nám Venca neutíkal po té cestě ze svahu a s tím jeho ocáskem jak šavličkou a neslyšel ani na volání „Venco papáníčko…“, nýbrž se přišoural k miskám, když už všechny perchty dojedli, vystrašený a zbědovaný až hrůza.
Na tělíčku měl místo hustého kožíšku úplně holá místa a hlavičku plnou mokvavých boláků se slepenou srstí, ouška čímsi poleptaná, jídla se ani nedotkl, před námi uskakoval, příšerně se bál…No já byla na mrtvici, honem jsme hnali domů, hned jsem volala Evě. „Pomoz, Venca umírá, je celej olezlej, samej bolák, asi ho něčím polili či co, bojí se, chytit se nedá, prosím tě, prosím, rychle ho vezmi do Alfy“. Eva mě občas doprovázela na krmení, Vencu znala, podrobně si nechala popsat všechny ty boláky a lysiny, a že ho hned bere do Alfy, a že jí mám druhej den zavolat jak na tom je. No, celou noc jsem nespala, mantrovala, modlila se k Panně Marii, prosila o soucit s nevinným stvořeníčkem, o pomoc, o uzdravení, však to sami znáte nejlépe.
Druhý den k víčeru jsme s Jirkou celí roztřesení vyrazili s krmením a věřte, nevěřte, stal se zázrak! Venca přiběhl jako první, nikde žádný bolák, žádné lysiny, kožíšek krásný hustý lesklý, hlavička a ouška jako předtím, zblajznul s chutí plnou misku, zapil mlékem, opodál si umyl fousky a odkráčel na sousední parcelu. No, kdyby mně to někdo vykládal a kdybych neměla svědka, Jirku-mužskýho s racionálním myšlením, tak tomu „zázraku“ sama neuvěřím. Ale ten kocour Venca se opravdu ze dne na den uzdravil, záhadným způsobem mu narostl kožíšek, zmizely boláky a dostal tu svojí vlčí chuť k jídlu. Ten zázrak se opravdu stal a navíc o necelý rok později opakoval. Tehdy Venca neměl chuť k jídlu, nosánek, sliznice bílé - odkrvené, ublinkával, z pusinky slintal, evidentní otrava. Hned jsem volala Evě, vzala ho do „Alfy“, v „mentální pracovně“ vyčistila bříško, ledviny, játra a další orgány, druhý den byl kocour v pohodě a baštil zas za tři.