Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Z útulku do světa a showbyznysu
30. června 2007, (autor kočka Nora, překlad Viola Procházková)
Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem poprvé spatřila Betsy a Burnella v kočičím útulku na místě zvaném Cherry Hill v New Jersey. Má kočičí matka totiž byla prostá toulavá kočka... Moji budoucí rodiče se vydali na nákup jídla pro svých pět koček a při takové příležitosti se Betsy vždycky ráda zastavila v útulku, aby se podívala na kočky čekající na nový domov. Toho dne nás tam dováděla celá banda – všechny nás pustili z klecí proběhnout. Uprostřed toho zmatku Betsy uviděla mě, jak si hraju úplně sama. Nemám ráda hry s ostatními koťaty, ale to v té době Betsy naštěstí nevěděla. V příštím okamžiku jsem už byla sevřená v Betsyině náruči a hned jsem si začala hrát s jejím dlouhým copem. Byla to láska na první pohled.O pár dní později, když se lidé z útulku přesvědčili, že na mě čeká spořádaný domov, se pro mě Betsy a Burnell vrátili. Tentokrát si koťata nehrála na společném prostranství. Každý jsme seděl ve své kleci s cedulkou krátce popisující naši osobnost. Cedulky na klecích ostatních koťat hlásaly třeba: "Dobře vychází s dětmi," nebo "Má ráda ostatní zvířata..." a podobně. Necítila jsem se ve své kůži, protože na mé cedulce stálo jen "Panovačná". Nic o tom, jak jsem chytrá, přátelská k lidem, roztomilá, jemná a krásná. Prostě jen "Panovačná." Bylo to ponižující. A dost jsem se bála, aby Burnell a Betsy třeba nezměnili názor, až tu cedulku uvidí. Naštěstí už tak propadli mému kouzlu, že je ani trochu nezajímalo, co si o mně myslí lidé v útulku. Betsy a Burnell - tedy máma s tátou - byli nadšení, že si mě mohou odnést domů a seznámit mě s novými bratříčky a sestřičkami.
Když jsem se nastěhovala do nového domu, měla jsem radost, že je všude kolem plno umění a hudebních nástrojů, včetně dvou obrovských klavírních křídel. Nikdy předtím jsem piano neviděla, ale hned se mi zalíbilo. Ale ostatní kočky - s těmi to nebylo jednoduché. Z nějakého důvodu si myslely, že mi můžou velet, hlavně jedna malá stará šedá kočka jménem Gabby. Samozřejmě se přepočítaly. Byla jsem to já, kdo začal okamžitě velet. Proč ne? Vždycky předtím jsem byla velitelka. Jsem zkrátka taková.
Brzy jsem ostatní kočky naučila, jak vrčet, prskat a vřískat. Věřili byste tomu, že se vůbec neuměly prát? Žily nezáživným mírumilovným životem a všechny spolu dokonale vycházely. Umíte si představit něco směšnějšího? Už bylo načase, aby si máma s tátou užili ve své nudné kočičí domácnosti taky trochu vzrušení.
Gabby, malá šedá kočka, o které jsem vám povídala, na mě útočila ve spánku a trhala mi chomáče krásné hebké srsti. Pěkně si dovolovala! "Co na té kočce vidí?" ptala jsem se sama sebe. "Proč ji vůbec mají?" Naštěstí mi máma vždycky přispěchala na pomoc.
Potom tu byl Max, obrovský zrzavý kocour s vypoulenýma očima. Nikdy jsem ho neměla ráda a bylo snadné ho potrápit. Stačilo z plných plic zavřískat, kdykoliv se ke mně přiblížil. Vždycky vyskočil a naježil se jako obrovská koule. Když pak máma s tátou přiběhli, aby se podívali, jestli jsem v pořádku, viděli zježeného Maxe a mě, jak se choulím v koutě. Mysleli si, že na mě zaútočil, a dostal pěkně vynadáno. Byla to obrovská legrace, a zcela bez námahy. Bohužel jsem jednou udělala chybu a provedla svůj trik, když byli rodiče v místnosti. Pak jim došlo, že Max okolo mě ve skutečnosti chodí po špičkách a vůbec mě neobtěžuje. Když zjistili, že jsem to všechno dělala jen pro zábavu, přestali mi na každé vřísknutí chodit na pomoc. Tak jsem toho nechala. K čemu by to celé bylo, když Max už vynadáno nedostane...
Jako malé kotě jsem dělala spoustu bláznivých kousků, abych si ukrátila čas. Ráda jsem lovila svoji oháňku na mámině fungl novém blýskavém klavíru Yamaha. Lítala jsem dokola jako pometlo, dokud se mi nezamotala hlava a nespadla jsem dolů. Pak jsem si vyskočila zpátky a začala opět od začátku. Všichni z toho měli náramnou švandu. Jednoho dne mi máma s tátou přinesli proutek, který měl na konci provázek s obrovským žlutým pérem. Připomnělo mi ptáky, které jsem ráda pozorovala oknem. Dodneška je to moje oblíbená hračka. Taky jsem s oblibou odpočívala na vrcholku dřevěné sochy zobrazující kočku s koťaty. Byla jsem dokonalý šéf, když jsem seděla na samém vrcholu té sochy - přesně tak by kočičí rodina měla vypadat.
Milovala jsem zamotávat se do přikrývek na pohovce a vrhat se do komínků čistého prádla. Máminým studentům jsem lezla do tašek a nechala se nosit nebo jsem se jim usadila v pouzdře na kytaru a odmítala vylézt ven, když si pak chtěli nástroj odložit. I když jsem nesnášela své kočičí sourozence, máminy studenty jsem měla vždycky ráda. Každý den jsem pozorně poslouchala jejich lekce a viděla jsem, jak moc si máma dává na učení záležet. Obzvlášť ráda jsem měla zvuk nové lesklé Yamahy a během lekcí jsem vysedávala pod ní, abych hudbu slyšela co nejhlasitěji. Už jste někdy seděli pod pianem, když na něj někdo hrál? Hudba je pak opravdu zvučná!
Asi po půl roce si ostatní kočky konečně zvykly, že jsem převzala velení. Usoudily, že to tak bude lepší. Nechávaly mě na pokoji, když jsem o samotě odpočívala na mámině počítačovém křesle, zatímco ony společně ležely vedle v posteli. Naučily se, že nemají chodit moc blízko kolem, když spím u mámy, nebo dostanou jednu po hlavě. I když to chvíli trvalo, nakonec pochopily i to, že ráda jím o samotě, a už se nesnažily jíst se mnou z jedné misky. Život byl krásný.
Když uběhl asi rok, jednoho dne mě napadlo, že kdybych si vyskočila na stoličku a položila tlapky na klávesy, jak to dělají mámini studenti, možná bych taky dokázala hrát. Hupla jsem na sedátko před velkým černým pianem a tlapky umístila na klávesy. "Bim, bim, bam, bim." Objevila jsem, že taky dokážu vytvářet krásnou hudbu, stejně jako lidé. Bylo to snadné. A taky to byla legrace! Za okamžik už u mě stáli máma s tátou a na tvářích měli překvapený výraz. Neustále mi říkali, jak jsem jedinečná. Nechápala jsem, proč kolem toho dělají takový povyk. Samozřejmě že jsem jedinečná. To přece věděli už dávno. Tehdy jsem si ještě myslela, že na piano hraje spousta koček. Jenže pak jsem si uvědomila, že žádná z ostatních koček v domácnosti o hudbu nikdy neprojevila sebemenší zájem. S výjimkou Gabby – mé Nemesis. Ta se ráda procházela po klávesách – ale to je toho! Tomu říkáte hraní?
Gabby na mě hrozně žárlila. Naštěstí máma zařídila, aby se na mě nevrhala, a když jsem hrála, tak jí dávala pamlsky. Nemyslím, že by si to zasloužila, ale já jsem aspoň měla klid.
Začala jsem cvičit každý den. Přestože má máma dva klavíry, vždycky jsem dávala přednost Yamaze - tomu nejlepšímu. Na druhý nástroj jsem hrála, jen když bylo u Yamahy obsazeno. Taky jsem zanedlouho zjistila, že vysoké tóny znějí mému sluchu mnohem liběji než hluboké. Umím hrát zlehka i hlasitě, zvládnu jednoduchou notu i celý akord. A černé klávesy – to je paráda. Po nějaké době jsem začala hrát duety s máminými studenty při jejich lekcích. Ráda cvičím každý den - jen cvičení vede k dokonalosti.
Mámini studenti si pak s sebou začali vodit kamarády, aby je se mnou seznámili. Každý si mě musel vyfotit mobilním telefonem a já jsem jim ráda zapózovala. Vždycky jsem zbožňovala fotografování. Táta říká, že jsem rozená modelka. Konečně jsem měla to, po čem jsem celou dobu toužila - pozornost a respekt díky tomu, jak chytrá a talentovaná kočka jsem. Nikdy jsem nebyla "panovačná". Zkrátka jsem se narodila, abych se stala hvězdou. A filmovou hvězdou taky!
Studenti požádali tátu, aby pořídil video s mým vystoupením a umístil ho na YouTube, aby si ho mohli prohlédnout i jejich kamarádi. Máma s tátou usoudili, že je to skvělý nápad a že mě tak bude moci vidět i jejich neteř ve Wyomingu. I když o YouTube nikdy neslyšeli, udělali, co jim studenti poradili. S úspěchem rozjeli také internetový obchod, kde si studenti mohli zakoupit magnety nebo tašky s mojí fotkou. Takže když chtějí YouTube video - proč ne? Ani je nenapadlo, že moje video uvidí víc než 4 miliony lidí. Rodiče teď pořád dostávají dopisy, v nichž lidé píší, jak jsou šťastní, že mě viděli hrát. Někdy mě napadá, kolik koček v útulcích by se naučilo hrát na piano, ale nikdy to nezkusí, protože pro všechny není dost domovů. Je mi z toho smutno. Možná vás bude zajímat, že jsem si taky udělala jednoho kočičího kamaráda. Koho by napadlo, že je to vůbec možné? Jednoho dne máma s tátou přinesli domů nové kotě. Pojmenovali ho Rennie - po umělci Rene Magritovi. Já sama se jmenuji po malířce a spisovatelce Leonoře Carringtonové. Kupodivu Rennieho ani nenapadlo, aby zkoušel dělat šéfa. Chtěl se jen bavit a hrát si. Od chvíle, kdy překročil práh, ho všichni milovali, dokonce i já. Je to můj nejlepší kamarád. Hrajeme si a zápasíme a pak spolu usneme bok po boku. Nikdy mě nenapadlo, že se mi bude líbit hrát si s jinou kočkou - ale je to tak! Máma a táta z toho mají velkou radost.
Zatím se nezdá, že by Rennieho zajímala hra na piano. Ale rád leze dovnitř mezi struny. Máma to nevidí ráda, ale já s tátou se vždycky nasmějeme. Osobně si myslím, že Rennie je geniální. Chci tím říct, že ne každý musí být hvězda - někdo přece musí udržovat piano dobře naladěné.
Video s kočičí klavíristkou Norou se na internetovém portálu YouTube poprvé objevilo v lednu 2007 a během pár měsíců oblétlo celý svět. Vidělo ho více než 4 miliony diváků v mnoha zemích od Velké Británie až po Japonsko a objevilo se ve vysílání bezpočtu televizních kanálů včetně CNN. Na trhu se již objevilo i CD s autentickou nahrávkou Nořiny hry na piano. Dárkové předměty s obrázkem Nory jsou k dostání na:
http://www.cafepress.com/ravenswingshop
Nořinu osobní stránku najdete na:
http://www.myspace.com/norapianocat
videa s Norou:
http://www.youtube.com/watch?v=TZ860P4iTaM
http://www.youtube.com/watch?v=v0zgQAp7EYw&mode=related&search=
http://www.youtube.com/watch?v=r6-ZgeoulFI a tady je s Renniem, který ladí piano :)):<