Příběhy a fotografie kočiček z depozit


Devět životů
 29. května 2005, Z rukopisu Evy Beranové
kapitola první - Život jedné kočky

Členka naší Společnosti a autorka Kočičích pověstí, paní Eva Beranová z Vimperka, napsala další soubor příběhů o kočičkách, který nazvala „Devět životů“. V úvodu uvádí: Kočka má prý devět životů … Znala jsem hodně koček, ale každá měla život jen jeden. Možná, že druhé životy prožívají někde mimo tento svět…
Dovolujeme si podotknout – kéž by tomu tak bylo… A nyní se ponořte do příběhu o malé rezavé kočičce…

Život jedné kočky

    Lucinka si na svůj život nemohla zpočátku vůbec stěžovat. A také by to ani neuměla, protože jí byly dva měsíce a objevovala svět.
    Bylo to roztomilé drobné koťátko barvy pouštního písku. Žertem jí říkali „pískový mnich“ nebo „písková mniška“. Je to pojmenování přinejmenším nesmyslné pro tak malé koťátko. Ale měla tajemný pohled, jako by viděla něco víc než tento svět. Dovedla nehnutě sedět a dívat se. Její upřený pohled někdy uváděl do rozpaků.
    Jako kočička neměla na rodném dvoře místo, musela z domu. O kočky a kocoury na dvoře málem zakopávali, pletli se jim všude. Příležitost zbavit se koťátka nastala o pouti Máří Magdaleny.
    David zajel na pouť za kamarádem. Ten ho vzal domů a nabízel mu roztomilou „pískovou mnišku“. David se do „pískové mnišky“ doslova zamiloval.
    Vešla se mu do dlaně, byla heboučká, něžňoučká, pípala jako ptáček a otevírala miniaturní tlamičku, kde se jako jehličky bělaly tenké špičáčky a malý růžový jazýček, drsný jako struhadýlko, olizoval Davidovi palec, namočený do hovězí polévky. Když viděli, jak je David kočičkou nadšený, neváhali ani chvilku. David si vezl „pískovou mnišku“ v krabičce domů.
    Doma ho nevítali nijak nadšeně, měli přece zrzavého kocoura Ferdyše. Byly s ním jenom potíže. V bytě si značkoval rohy křesel a skříní, drchal závěsy. Bydleli v 1. poschodí městského činžáku a Ferdyš nemohl volně běhat ven. Za domem byla veliká společná zahrada. Ferdyš sedával na okně, a když na něj přišly kocouří touhy, vykřikoval je do noci.
    Kotě přijal s rozpaky. Převracel ho tlapkou a donekonečna očichával.
    „Písková mniška“ dostala jméno Lucinka. Na Ferdyše pouštěla v sebeobraně hrůzu, že se všichni divili, kde se v tom malém něžném tělíčku bere tak silně vrčení, syčení, prskání a vyhrožování.
    Brzy se skamarádili. Ferdyš se v bytě dva roky nudil, teď měl alespoň společnici ke hrám. Honili se, hráli si na schovávanou a příjemně unaveni usínali v jednom klubku.
    Pro Lucinku to byla šťastná doba. S Ferdyšem jídali z jedné misky. Nevadilo mu, když šikovnou tlapičkou mu vybírala ta nejchutnější sousta rovnou pod nosem. Byla všemi hýčkaná, milovaná, hlazená …
    Ve vzduchu stále visel otazník, co bude dál. Lucinka dospěje, přijdou koťata. Nechat kastrovat Ferdyše, nebo Lucii? Otec rodiny neschvaloval, snad z jakési „mužské solidarity“, Ferdyšovu kastraci. „To už by nebyl kocouří frajer, ale líná tlustá buchta!“ říkával.
    Tak půjde na kastraci Lucinka. Před 15 lety to nebylo zas tak snadné. Místní veterinář kastrace neprováděl, neměl na to patřičné vybavení. Byl to veterinář pro krávy, prasata, koně, nanejvýš pro velké psy. Znamenalo by to odvézt Lucinku do okresního města – navíc sousedního okresu – kde měli slušně vybavenou veterinární nemocnici.
    Než se k tomu odhodlali, na Ferdyše přišly jarní touhy a Lucince bylo sedm měsíců.
    Začala zvracet, potom hodně jíst a spravovala se. Její upřené odhadující oči „pískové mnišky“ se prohloubily tajemstvím.
    Zpočátku jejímu blahobytnému vzhledu nevěnovali pozornost. Vždycky ráda jedla. V březnu nebylo pochyb. Lucinka čeká koťata!
    Porodila koncem dubna. V krabici vystlané senem a starým svetrem přivedla na svět svá první koťátka – dva kocourky a jednu kočičku.
    Celá rodina slavnostně zjihla nad zázrakem zrození nových životů. Lucinka zářila, hrdě ukazovala své dětičky. Někdy je naopak kryla tlapičkou, jako by naznačovala, že si je nenechá vzít.
    David vše prožíval velmi intenzivně, viděl ten div poprvé.
    Asi po deseti dnech se koťátkům otevírala očka, některému i dřív. Očka měla šedomodrou barvu, což Davida také uvádělo do vytržení, stejně tak kojení. Mlaskající chlupaté tvorečky, kteří růžově průsvitnými tlapičkami tlačili na Lucinčino bříško, si dovolil pohladit jen ukazováčkem. Lucie blahoskolonně přivírala oči a předla. Jen kocour Ferdyš byl celý nesvůj, nevěděl, jak se ke koťatům chovat. Pravidla určovala Lucie. Její sebevědomí vzrostlo. Koťátka se batolila a Lucie jim dokázala chytit neopatrného ptáka, který letěl kolem okna. Skočila – a stáhla ho na parapet. Byla mrštná, obratná, plná síly, s probuzeným loveckým pudem.
    S udáním koťat problém nebyl, všechny tři by si vzali známí na ves do kravína. David jinak nedal, museli mu nechat doma jednoho kocourka, mouratého Jefíčka, aby prý Lucinka neplakala.
    Na podzim se začala znovu zakulacovat. Z toho vrhu si nechali zrzavého kocourka s tmavším mourováním. Dostal jméno Šíša.
    Lucie rodila a rodila. Koťata přestávala být silná a odolná, byli navzájem všichni příbuzní a to je oslabovalo. Někdy Lucie potratila, rodila se též dorostlá mrtvá koťata.
    David už neprojevoval posvátný úžas nad novými kočičími životy a nezodpovědně roznášel odrostlá koťata po zahradách a cizích dvorech. Dělal to tajně, aby ho nechytili a kotě mu nevrátili.
    Lucie stále častěji sedávala na okně a dívala se zadumaně do zahrady. Představovala pro ni ráj, svobodu a vůbec všechno, po čem může kočka toužit.
    Než se její lidé rozhoupali k tomu, že ji konečně odvezou na kastraci, vždy už jí rostlo znovu bříško.
    Na jaře jí minulo pět let a byla unavená… Neustálé porody a potraty jí vysílily tělo. Ztratila téměř všechny zuby. Její tajemné oči „pískové mnišky“ se dívaly kamsi za tento svět.
    Při posledním porodu dala život jedinému kotěti. Bylo to kotě tmavě mourovaté, takové až do modrošeda. Bylo to kočička s podivně vysokýma nohama. Říkali jí Koníček. Mezi přeními horními řezáky měla nepřirozeně širokou mezeru. Unavená kočičí matka Lucie tak porodila své poslední, fyzicky trochu zdegenerované kotě. Kočička Koníček se držela utahané mámy jako klíště.
    V létě koncem srpna, sedávala Lucie s dcerou Koníčkem na okně a dívala se do rozlehlé společné zahrady. V očích měla podivný nepřítomný svit, jako by uviděla opět ráj. A ráj voněl, volal a lákal tisícerými vůněmi.
    Najednou skočila. Dopadla do trávy. Koníček ve zmatku skočila za ní. Ráj se jim načas zhmotnil. Lucie uměla chytit neopatrného ptáka nebo myš, ale bezzubé čelisti ji zrazovaly. Pomalu slábla …
    David Lucii s Koníčkem hledával. Po setmění bloumal kolem domu, po dvoře, po zahradě. Lucii nikde neviděl. Jednou zahlédl Koníčka. Seděla na dvoře v otvoru hranice dříví. Zavolal na ni. Zdálo se, že si na Davidův hlas vzpomněla. Nepodařilo se mu ji chytit. Jak se víc přiblížil, vyskočila z dříví a zmizela za kůlnami.
    „Počkej, až uhodí mrazy,“ řekl mu otec. „Uvidíš, obě kočky se objeví. Stejně se zdržujou někde poblíž.“ David je přestal hledat. Začaly holomrazy. Lucie s Koníčkem se už neukázaly.
    Napadl sníh. David ještě několikrát se snažil stopovat otisky kočičích tlapek ve sněhu. Ale mohly to být stopy jiných koček, které přes dvůr a zahradu přebíhaly. Čas pozvolna plynul a Lucie s Koníčkem se vzdalovaly do zapomnění. David studoval a měl úplně jiné starosti. Jefík se Šíšou skončili na vsi v kravíně, Ferdyš zlenivěl a vylehával na okně jako dřív.
    Jedni sousedé z činžáku se stěhovali k mladým. Vyklízeli i kůlnu na dvoře. Plnili popelnice vším, co v kůlně našli.
    Navrchu všeho haraburdí v popelnici byly položeny dvě kočičí kostry. Jedna měla na zádech seschlou kůži pískové barvy. A ta menší, se zbytkem kůže modrošedé mourovaté, měla mezi horními řezáky nepřiměřeně velkou mezeru …

Kapitola druhá - Cesta osamělých




Zpět