První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

16. července 2007, Květa Senarová

Banita je čistokrevná Britka, bílá ukázkově stavěná krasavice, jedno oko modré a druhé zelené. Papíry tedy nemá, ale klidně by je i mít mohla, dělá čest svému druhu. A jak se k nám na vesnici dostala?
Naše nemocnice sousedí s pečovatelákem a kdykoliv jsem šla z odpolední dostal mě následující obrázek. Bílá sebevědomá krasavice na červeném vodítku pobíhá sem tam ulicí, ráda by se vydala i přes ploty, ale vodítko jí to neumožní, a za ní pobíhá drobný stařík. Rád by vyhověl jejím rozmarům, ale věk a omezené možnosti pohybu mu to nedovolují. A tak tam jejich komická dvojice skotačí sem a tam...a já se vždy dám se staříkem do řeči. Stařík si samozřejmě stěžuje, kočka není vykastrovaná, na to se stařík emočně necítí a je jaro. Kočka Micka má svůj přírodní řád a velké touhy. Děda neví co s ní, kočka chce pořád ven!!! A jeho to už přestává bavit a fyzicky to nezvládá.
Navrhuji, že mám sice "hafo" koček, ale že si jí vezmu. Bude se u mě mít královsky, jako všechny kočky, co u mě žijí!

Stařík vřele nesouhlasí. Dá jí, ale za peníze! Schválně, za kolik? Očka mu hamižně zasvítí...tak za deset tisíc a to je prý hluboko pod cenou. Něco mele že kočka je rarita - turecká Van a já tedy chci vidět plovací blány. To dědka zaskočí ale chce plováky hledat. Ovšem pyšná Micka se zle naštve a chce nás poškrabat a pokousat. Tím hledání plováků končí.
Já samozřejmě s cenou nesouhlasím, vždyť mám doma samýho nalezence, vlastně útulek bez dotace a ty miluji stejně jako jakoukoliv čistokrevnou princeznu. Vlastně je miluji víc a pro jejich smutné osudy je zahrnuju tou největší láskou a péčí. Snažím se jim vynahradit strádání hlad a utrpení, kterým musely projít, než se ke mně dostaly. Přišlo by mi to jako selhání, kdybych platila za kočku, která se měla vždy dobře a žila si jako v bavlnce. Takže z toho nic nebude.
Jaro je v plném proudu a když dědu příště spatřím, je značně pokrotlejší. Touhy Micky už ho úplně znavily. A přichází s prohlášením, ŽE PRÝ MI MICKU DÁ!!! A ZADARMO! Přijímám a domlouváme se na termínu.
Ten den je Micka moc přátelská a sama vleze do přepravky. Cestou domů to už ale začíná. Zuří. Doma její vzteklé zoufalství propuká naplno. Ocitá se na garnyži, shazuje květináče z okna a snaží se okno otevřít. To je také jedna z věcí co ovládá, otvírat dveře z obou stran a otvírat určitá okna. U nás se jí to ale nepodaří...
Naštěstí je pak večer a tak se uvolí ulehnout do postele k synovi.
Vypadá, že si u nás zvyká. Po čem ale dáváme velký pozor jsou dveře ven. Ty musí být stále zavřené a zamčené. To se nám daří přesně 4 dny, pak mezi dveře přijde sousedka, chvilka nepozornosti a bílá čára, jak Micka prchá. A prchá správným směrem k městu, kde žila. Běžíme za ní, voláme, ale kdepak? Je pryč! Ani se neohlídla.
Jsme z toho vedle. Nevěříme, že se vrátí. A co řeknu staříkovi, kterému jsem slíbila, že se o ní budu dobře starat? Je mi z toho nanic.
Je marné vybíhat do noci a volat. Zkouším to několikrát. Marnost nad marnost! Po Micce jako by se zem slehla.
Celou noc nespím a za ranního rozbřesku jdu zoufale obhlídnout dvůr a zahradu. Nikde nic...A najednou kdo to přelézá plot směrem do dvora?

Je to ucouraná hladová Micka. Opatrně jí otvírám dveře do garáže a Micka běží dovnitř domu a rovnou do kuchyně. Má hlad, jí jak když týden nevečeřela a jsme obě šťastné.
Od té doby může chodit ven a neztratí se, ale je tu ještě jeden problém! Kastrace. Musíme jí podstoupit dřív, než bude gravidní. Vycházky na vodítku nás obě nebaví.
Po kastraci se mnou Banita 2 dny nemluví. Jen mě spatří vznešeně odchází. Ano, je to Banita!
S kastrací dostává nový očkovací průkaz a novou identitu. Přijímá vznešené jméno po manželce assyrského velkokrále Tiglatpilesara V. Alespoň to jméno naznačuje její velkou cenu, kterou jí přiřadil její původní majitel.

Zpět