Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Krajiny s kočičíma očima
8. června 2007, Eva Beranová
Všimli jste si, že každá krajina se na nás dívá? Jaké má oči, to záleží na našem srdci, co je mu milé. Máme ještě vůbec schopnost vnímat věci a jevy, které zůstávají při letmém pohledu ukryté? Máme čas a chuť se zastavit, oprostit se od všeho a nechat na sebe působit genius loci určitého místa? Všichni žijeme poněkud hekticky a život nám utíká jako zpěněná řeka. Máte-li chvíli čas, rozhlédněte se po kraji, který vám není lhostejný, a nechte se sebe působit barvy, vůně, zvuky, tvary. Pocítíte-li nadnášející lehkost a volnost, chce se vám najednou rozběhnout se k obzoru, tak stojíte v té pravé krajině. Rozhlédněte se a hledejte její oči. Na někoho krajina vykoukne očkama sedmikrásek, na druhého se zadívá modrýma očima pomněnek, na dalšího juknou oči sasanek, blatouchů, podbělu, pampelišek, jiný vnímá oči právě vyloupnutých kaštanů, tolik podobných očím jaloviček, pasoucích se nad silnicí.
Někomu zas učarovaly tmavomodré oči trnek u polních cest, či se zhlédl v očkách borůvek. Nebo vás znepokojuje vyzývavá červeň očí jeřabin, šípků a brusinek? Ani oříškové oči lískových keřů nesmím zapomenout. Jsou teple nahnědlé a konejšivé …
Kdo však hledáte tajemství, vnímáte v každém místě především oči kočičí. Vykukují na vás všude – z okének, ze stájí, z vysoké trávy, ze stodol, za chalupami, za ploty, blýsknou se i ze stromů … Jsou to oči odhadující, proměnlivé a člověk často znejistí, protože má pocit, že dohlédnou až na dno duše.
Upřený pohled kočičích očí, kdy je možné ponořit se do tmavé hlubiny rozšířené zornice, kdy z té hlubiny to nečekaně začne zeleně světélkovat, to je jako závan věčnosti. Už … už snad odhalím tajemství vesmíru a nekonečna … mám to na dosah ruky … stačí se jen upřeným pohledem vnořit hlouběji … hlouběji … ale ne! Kočička náhle přivře oči, slastně se protáhne – a je po tajemství. Kočky umějí střežit svá tajemství …
Do kočičích očí se asi přestěhovaly všechny mizející poklady Země. V očích koček se ukrývají hnědavě žlutozelené olivíny a chryzolity, nepomíjivost kočičího rodu se připomíná očima jantaru, který se mění ze žluté barvy lučního medu do hnědé barvy medu lesního, některé kočky zas na nás hledí modrými safíry. Za stmívání jen tak mimochodem naznačí sepětí svého pokolení s vesmírem a nechají ve svých očích zasvítit meteorické sklo tmavozelených moldavitů, našich jihočeských vltavínů.
A což teprve kočičí oči v noci! Ráda jsem sedávala v zahradě na lavičce pod stromy a z neposečené louky světélkovaly oči mých koček. Volala jsem je jmény a světélka se ze všech stran blížila. Ve světle měsíčního srpku se blyštěly sytě zelené smaragdy, duhově zářící opály, dokonce i vzácné růžové diamanty zabarvené tmavě červeným nádechem pyropů, českých granátů.
Znám i vyhasínající kočičí oči, kdy se zornička nepřirozeně rozšíří tak, že se oko změní v tmavou nehybnou tůň. To je věčnost vesmíru, hluboká a černočerná, kdy navždy vyhasnou hvězdy … Ale o tom teď mluvit nechci.
Na mě se všechny známé krajiny dívají kočičíma očima. Stále mě zpovzdálí sledují a cosi ode mě očekávají. Je to Šumava, z níž se mi do srdce vepsalo hlavně Vimpersko, Zdíkovsko, kraj pod Javorníkem, dále pastviny a lesy kolem Žíkova na Sušicku. Je to i Prácheňsko. Moje vzpomínky se vážou k řetězci vesnic mezi Strakonicemi a Horažďovicemi, kde jsem u svých tet prožívala nevšední prázdniny. Nesmím zapomenout ani na barokní zákoutí Českých Budějovic. Mnohé zastrčené uličky tam měly pro mě půvab spíš středověký. Všechna ta místa dobře znám, trávila jsem v nich kousek života.
Různá polozapomenutá vyprávění z raného dětství, která se nějak vážou k těmto místům, se přidáním špetky fantazie a jemné pavučinky kočičího předení změnila v úplně jiné příběhy. Tak vznikly tyto kočičí pověsti. Na jejich čtení se ovšem musíte správně naladit. Odhoďte na chvíli praktický stereotyp všedního dne. Zkuste vnímat nevšedně. Přiznejte si, že vás také přitahují věci tajemné, rozumem nevysvětlitelné. Že ne? Ale jděte! Jen si to přiznejte, já to na vás nepovím …
Zkusili jste někdy sedět v létě pod oblohou plnou hvězd a mít na klíně kočku? Ne, neodbočujte v myšlenkách k radostem života. Myslím skutečnou kočku se zářivýma očima a hebkým kožíškem. V očích se jí odrážejí hvězdy, ouška jako radary zachycují zvuky noci, pro nás neslyšitelné, a její tělo zesiluje proudy kosmické energie, která do nás sestupuje z tmavomodrého nekonečna. To jsou chvíle, kdy jste ochotni uvěřit, že možná existuje něco tajemného mezi nebem a zemí, že se to děje denně kdesi mimo nás a jen někteří to dokážou vnímat. V takové chvíli by se uvěřilo, že kolem nás skrytě žijí astrální bytosti – skřítci, víly, rostlinné dévy, rusalky, vodníci, permoníci a různá strašidla, dobrá i zlá, pro lidi neoplývající zvláštními schopnostmi vnímání navždy neviditelné bytosti z pohádek, bájí a pověstí.
Zvláštní schopnosti vidět a vnímat astrální bytosti měla moje teta Anna. Na půdě u ní bydlely kočky, o nichž tvrdila, že jí je poslaly kočičí čarodějnice, na nočních cestách ji provázel dobrý kočičí duch mňoukal, v chalupě měla kočičí skřítky a neustále mě překvapovala znalostí všech přírodních sil, dobrých a škodících. Nebála se ničeho, jedině zlých lidí, ale i ty uměla od sebe zapudit za nocí couvající luny. Podobná babkám kořenářkám nebo dobrým čarodějkám chodila v kteroukoliv noční dobu za svou sestrou Marií, která žila v sousední vesnici.
Teta Anna chodívala zásadně polními cestami, kde znala každý kámen, trnkový a šípkový keř na mezi, pokroucenou planou jablůňku. Se sukovicí a ve velkém šátku, vlňáku, přehozeném přes hlavu a ramena, vypadala sama ve tmě jako postava z dávných bájí a pověstí.
Zavřete oči a nechte se vést …
Představte si noc, slabé světlo měsíce a na pusté polní cestě sehnutou zahalenou postavu. Opírá se o hůl. Ve vzduchu vibruje cosi jako příjemný strach, který jen trošku, opravdu jen trošku, vyvolává svíravý pocit v břiše a mrazení v zádech.
Postava se blíží, obličej ještě nerozeznáváte. Noční ticho rozráží jen ťukání hole po kamení. Postava je blíž a stále blíž, u slyšíte její dech … najednou zahlédnete i tvář. Kdo je to? Je to vědma, je to čarodějka? Je to člověk? Kdo je to?
Nebojte se a nechte se vést … Nastává ta pravá chvíle pro kočičí pověsti …