První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

2. června 2007, Květa Senarová

Sukuba je drobná, ale velmi krásná a statečná kočka. Narodila se v nevábném stavení u rybníka, u lidí kterým jsou zvířata, která se nedají sníst úplně jedno a tak se tam nekontrovatelně množí. Bylo to ještě v době dožívajících prasečáků a kravínů. A tak vždy nastal čas, kdy domácí udělali odchyt a zvířata, co pochytali odvezli po okolních kravínech a prasečácích a tam se situace opakovala: napůl hladová, různě nemocná zvířata se dál množila, živořila a umírala.
Želvovinové koťátko jsem uviděla, když jsem procházela kolem rybníka.Bylo jako malá sovička, nesmírně roztomilé. A mělo hlad. A hlad nás dal dohromady. Začala jsem kočičce, protože želvovinová varianta, je vždy kočka a nikdy ne kocour a to nositelka všech barev, nosit všelijaké dobroty a zanedlouho jsme byly kamarádky. Byla rozkošná, když mě denně očekávala v listí anebo za kolem zaparkovaného auta. Nemohla jsem jí zklamat, denně jsem přicházela, abych jí nakrmila a ujistila, že jí mám ráda. A blížila se zima. Byl čas něco s kočičkou udělat. No a co jiného, než jí vzít domů! Stalo se. Doma ,v teple a na pohovce byla kočička hned zvyklá a šťastná.
A zimy čas uplynul, začínalo předjaří. Kočička už nebyla kotě. Byla dospělá. Dostala jméno Sukuba a byl to takový upíří ďáblík. Měla denně noční a výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Byla těhotná. Toho času jsme neměli až tak moc koček a tak jsme si řekli, že jí koťata necháme. A Sukubě se narodili 3 krásní kluci Zrzíci. Byla na ně náležitě pyšná a odcházela od nich co nejméně a na co nejkratší čas. A Zrzíci rostli samozřejmě jako z vody. Říkali jsme jim rychlé tlapky, to jak uháněli po schodech a taky demoliční četa, všechno škubali, cupovali a rozdrápali. Prostě všude šířili spoušť. Ale všechny bez výjimky jsme je milovali. Dívat se na jejich akční hry bylo lepší, než sledovat televizi. Byli tak komičtí, vynalézaví, s energií bez hranic. Byla to nádhera!
Ale i jejich partu život dostal.
Mám přítelkyni a ta pro rozvedeného osamoceného bratra na chalupu na samotě sháněla kocoura a chtěla zrzavého, prý vždycky měli zrzavého kocoura, jako děti. Tak a teď koho z těch 3 dát, když se vám nechce dát ani jednoho! Ale přítelkyně byla jak meluzína a loudila. A my nevěděli koho? Zrzík - Mazílek, nepřipadal v úvahu, MĚL SVÉ MÍSTO JISTÝ UŽ OD ZJEVU! Byl nejvíc zrzavý a nejkrásněji pruhovaný...
Zrzík - Bláznička, byl sice největší, ale zato zbrklý a neurotický a bázlivý. A tak v úvahu připadal pouze Zrzík – Vilík, řečený též kníže Myškin. Klidný vyrovnaný jedinec, se zdravým sebevědomím. Vezli jsme ho do nového bydliště, na samotu, s těžkým srdcem. Po celou dobu, než jsme tam odjeli, mi seděl za krkem a mně bylo smutno.
A život šel dál.

Kocourci doma dospívali a tak jsme je dali vykastrovat. A navzdory kastraci, která je měla zklidnit, kocourek Bláznička, díky své neklidné a zbrklé povaze přišel o život .Vlítl pod auto a na místě byl mrtvý. Oplakali jsme ho a pohřbili na zahradu pod jabloň k ostatním našim chlupatým láskám. Doma zbyl už jen jeden Zrzík-Mazílek.
Pak mi přítelkyně řekla, že se bratr zamiloval, má ženskou, samotu prodává a stěhuje se za ní do města. Kocourka ovšem nechává v baráku, prý se o něj postará soused, do města si ho vzít nemůže. Už jsme na nic nečekali. A jeli jsme tam. Byl podvečer a my jsme s hrůzou zjistili, že kocourek měl nehodu, přišel o kus ocasu. Nikdo nedokázal říci jak. Ale naštěstí byl doma a tak jsme ho hned popadli a odvezli k nám. A

teď jsme všichni šťastní.
Nakonec máme přece jen zase 3 Zrzíky. Ten 3 je externista, hospodských Jeníček. Moc se o něj nestarají a tak si k nám, jako spousta jiných koček v okolí, chodí "přilepšovat z misky" a doplňuje nám tu naší zrzavou partu. A my ho máme rádi.

Zpět