26. května 2007, Marcela Vávrová
Den jako každý jiný. To ještě Cindy s námi nespala tak jako dnes pravidelně v posteli, takže jsme ji večer, vlastně skoro v noci, nijak nepostrádali když si nepřišla přilehnout.
Ráno jsme ji začali hledat po bytě, nic neobvyklého, protože měla takové schovávačky, ze kterých nevylezla ani na lákadla jako čerstvé masíčko, kapsičky, medové řeči apod.
Prolezli jsme celý byt, všechna zákoutí, její oblíbené schovky, vše marné. Zajímavé je a určitě to znáte z vlastní zkušenosti, že když hledáte kočku, stokrát se podíváte na určité místo a marně – a pak po stoprvé tam najednou je a tváří se jak nadpozemský duch, jako by nic, jakoby tam seděla už celé hodiny a jen čekala na to, až si ji tam vyzvednete. A to samé s věcmi které ztratíte, hledáte všude a pak na místě, které jste už nejednou prohledali a nic tam nebylo zajásáte, protože domácí skřítkové, kteří tu věc předtím schovali, ji zase na to inkriminované místo dopravili a vy jste ji tudíž k vaší velké úlevě našli. Říkám jim „poltergajstři“, ale že by skřítkové schovávali také kočky?
Zkrátka Cindy zmizela a zmizela na tři dny. To už nebylo normální. Že by se byla prosmýkla nějak dveřmi na chodbu, která ji přitahovala jako magnet? Bydlíme totiž v 11. patře 12ti poschoďového paneláku. Prošla jsem celý dům,, všechna patra, sklepy, nic. A potom se to stalo. Potkala jsem holčičky z 1. patra, které nesly krabici a v ní ležela naše Cindy. Holčičky si myslely, že si našly si novou hračku. Jenomže hračce visela nožička, byla divně pokroucená a já se zděšením poznala, že jí má asi zlomenou. Patrně ji přerazil někdo ze sousedů dveřmi, nějaký „opravdový milovník zvířat“.. Se slzami v očích jsem letěla se Cinďuškou na veterinu. Byla samozřejmě sobota (jako vždy, kdy se našim zvířatům i dětem něco stalo), takže veterina široko daleko jediná a lidí se zvířaty milióny. Kočička dostala injekci proti bolesti a fixovací obvaz. Nelíbil se jí, nebo se jí naopak líbil natolik, že chtěla pořád nový. Zkrátka jich nakonec musela dostat postupně celkem pět, protože si ho vždy do druhého dne servala.
Nožička se sice Cindy zahojila a je to zase zdravá a skotačící kočička, ale nožička už zůstane navždy trochu křivá. Na kráse nebo naší lásce k ní to Cindy samozřejmě nic neubralo, zato mé dušičce to ubralo moc. To vědomí, že nějaký soused, s kterým se denně zdravím a který o mé kočičce ví a servilně se vyptává, jak se máme, dokáže udělat takovou věc. Přece mu vůbec nic neudělala, jen pobíhala po domě. Bydlí tady samí rádoby „von“ a přitom...A i kdyby to byla nehoda a nešťastná náhoda, čemuž ovšem nevěřím, jak mohl nechat zvíře bez pomoci s bolestí a ani nás neupozornit? Lidi jsou zkrátka - jak říká rčení - „různé“ a to říkám jen velmi mírně.
Tohle se stalo už před 7 lety. Dnes je Cindy dvanáct roků a je to příjemná, milá a už trochu důstojná kočičí dáma, ale kdykoli se podívám na tu její „fajfku“, zatrne mi. A když čtu stránky Spolků, organizací a sdružení na ochranu zvířat a vše, co lidi pro ně dělají, ukápne mi občas slzička štěstí, že jsou takoví lidé mezi námi, i když jich pořád není dost. Ale přibývají a to je podstatné. Já věřím kočkám a snažím se věřit i lidstvu.
|
