První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

19. května 2007, Květa Senarová

Nikdy jsem nevěděla, kdo je to vlastně ježek. Že je to vlastně Pan Ježek. Osobnost. Můj osud jsou kočky. Miluji je a celý život žijeme v symbióze. A protože žijeme v domku s dvorkem a zahradou, dávám misky s jídlem pro své miláčky i na dvůr.To samozřejmě neunikne ježkům. Kočičí konzervy milují a tak se stále motají po dvoře kolem misek, ale aby se zrovna chtěli kamarádit, to teda ne.
Ale nakonec ke kamarádství, sice vynucenému, přece jen došlo. Byl podzim, začátek října. Večer už byl studený a syn se vrátil z města. Přilítl ke mně do ložnice a povídá "Hele mámo,co jsem ti přinesl“! A přímo na peřinu z dlaně vysypal ježka. Spíš ježčí batole. Jen kouzelný čumáček, trochu těla a nožičky. A blechy. Ty z něj zmateně vyskakovaly všemi směry. Co tedy? S blechama si vzápětí poradil Frontline. A ježeček putoval do papírové krabice k topení. A pak do prádelny. Byl to nepořádník a krabici systematicky demoloval. Nestačila a nevyhovovala mu. Nakonec skončil ve skříňce v pokoji. A život s ním začal mít svá pravidla.
Ježek pojmenovaný Děsoun, (protože jakýkoliv zvuk v něm vyvolal obranou pozici, hlavu dolů a bodliny ven) zimu probděl. Byl v teple, tak proč spánek? Spal pouze ve dne. Přišel večer a ježek šel do akce. Začal mlátit dvířky silou, Jak lvové bijem o mříže. Když byl vypuštěn ukázněně vykonal svou potřebu: loužičku a úhlednou šištičku. Stačilo dát pozor a uklidit. Pak se vrhnul k misce s konzervou. Každá mu samozřejmě nechutnala. Měl rád ty drahé a vždy čerstvě nandané. S kočkama si starosti nedělal. Ty si musely dělat starosti s ním. Byl záludný záškodník. Předstíral, že nic a pak v mžiku zaútočil a zakousl se. Takhle několikrát visel kočce na ocase a ta uháněla v divém úprku. Ale časem si dávaly všechny kočky na Děsouna pozor a soužití se odehrávalo v klidu.
Ale co Děsoun nade vše miloval bylo kuřecí maso a hlavně kůži z něj. Tohle byl skutečný rituál: dala jsem kuřecí stehýnko do mikrovlnky a zapnula chod. Ježek okamžitě zjistil o co jde. Ovšem příprava se mu vždy zdála nekonečná. Občas bylo třeba proces zopakovat, neboť kousek nebyl ještě měkký. To Děsouna vytáčelo do nepříčetnosti. Pobíhal mi kolem nohou, strkal mi do chodidel a občas mě i kousl, jako by říkal: Ježíšmarjá, co děláš? Proč už to nemáš? Ty to flákáš....A já už mám takovej hlad. Dělej, dělej...
Pak bylo maso konečně hotový a já ho na talíři nesla do koupelny abych mohla zavřít dveře, protože rychlejší kočky by mu to byly sežraly a on fofroval za mnou. Uměl neuvěřitelně rychle utíkat. Další jeho specialitou bylo, že pokud už ho přestalo bavit být vzhůru,vrátil se do své skřínky, a zastlal se pod noviny. Když spal, občas i chrápal a občas se mu i něco zdálo a to se pak ze skřínky ozývalo bojovné chrčení. Poprvé jsme zůstali úplně v úžasu. Nevěřili jsme, že je to projev našeho ježka.
Byl to sameček a byl hodně vzteklej. Syn ho moc rád dráždil. A Děsoun útočil, zakusoval se mu do ponožky a nechal se vláčet po koberci. V létě jsme ho dávali ven aby se proběhnul, ale většinou to skončilo tím, že začal otravovat kamarády ježky u kočičí misky, sám vyžraný a odpočinutý. Žil snámi čtyři roky a měli jsme ho velice rádi. Na mazlení sice moc nebyl, ale už pohled na něj byl kouzelný. Takovej malej divočák. Takovej komickej pantáta...
Čtyři roky blahobytu.
Nakonec ho z tý milovaný tučný stravy zřejmě ranila mrtvice. Obrečeli jsme ho všichni. Koneckonců byl to rovnoprávný člen naší domácnosti...

Zpět