První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

5. května 2007, Jana Petrželková

Když konečně začalo být teplo a slunečno a my zvládli nápor prvních poslů jara, tedy molů v naší domácnosti, domnívali se oba kocouři, že teď konečně začnou ty víkendy a dny plné blaženosti, které budeme trávit na chatě. Upřímně řečeno, myslela jsem si to také a tak jsme se vespolek těšili na poslední březnovou neděli a pak zejména na velikonoce – jenže moje tělo rozhodlo jinak. Musela jsem na velmi rychlou a nenadálou operaci a tak měli kocouři po radosti, zůstali jsme doma. Matěj s Čárou tedy poposedávali kolem mé postele a po parapetech okna, smutně koukali ven a hartusili : „Teda takhle jsme si to jaro rozhodně nepředstavovali“.
S nuceným domácím vězením je nakonec smířilo pomyšlení na velikonoce a tak se začali těšit, jak zas budeme zdobit byt a vyrábět létající holubičky a zejména létající kocoury do vázy, stejně jako loni. Netušili ale chudáci, že na to ještě ani zdaleka nebudu mít pomyšlení já. Bylo mi pořád tak zle, že jsem velikonoce vymazala z kalendáře a s povděkem přijala synův odjezd na celý prodloužený víkend. Když jsem ale viděla, jak je Čárýček smutný a Matějíček že zas kouká jako vrah, snažila jsem se je rozveselit slibem, že dostanou beránka a poslala Lukáše na nákup do pekařství. Přinesl dva malinkaté beránky z piškotového těsta a s polevou z čokolády; jednoho bílého a druhého tmavého. „Velcí berani už došli“ hlásil, ale to kocourům nevadilo. Nemuseli se dělit, měli každý svého. „Tak tady máte, bando“ oslovila jsem kocoury a usazovala beránky za kočičí asistence na hlubokou širokou misku s vysetou trávou. „Ten bílý andělský je Čáry a ten tmavý, čertovský je Matěje. A ještě jim dáme, aby byli krásní, na krk mašličky, stejně jako vy dostáváte oboječky když běháte venku“ dodávala jsem a hledala ty nejkrásnější červené mašličky. „Napiš jim tam taky jméno a telefonní číslo, to my na obojcích máme, kdybychom se ztratili“ dirigoval mě Matěj a Čárýček se zase bál: „Ale neztratí se nám, viď že ne?“ Nu, beránci se do rána neztratili, ale přesto jaksi moc nebyli…..zkrátka kocouři je do rána okousali! Ohlodali z nich sladkou polevu a tu a tam vykousli i díry a do dalšího dne beránkům zmizely hlavy a kousky zadečků a zbyla z nich jen torza a také kocouři spásli trávu na které beránci seděli, to tedy byla paráda! „Kluci, nedá se nic dělat, uděláme si aspoň pár barevných vajíček“ oznámila jsem, když jsem se v neděli trochu zvetila a

zlikvidovala ty trosky. Natěšení kocouři utíkali do kuchyně a usadili se na kuchyňskou desku. Správně odhadli, kde se bude něco dít. Zvědavě koukali, jak vkládám pár vajec do cibulových slupek a ještě zvědavěji koukali, jak se zbylá vajíčka barví v kelímcích s barvou. Pozorně sledovali, jak vajíčka v barvě otáčím, kroutili nad tou proměnou hlavičkami, a nutně museli pomáhat a strkali všude tlapičky. A znáte barvu na vajíčka: chytá všude až přeochotně, čeho se jen malinko dotkne hned obarví a barví i špejle kterými se barva rozmíchává a sáčky od ní a barví i ubrousky kterými vše při barvení otírám, zkrátka úplně všechno, a tak netrvalo dlouho a stačila jen moje malá nepozornost a měli jsme kuchyň vylepšenou barevnými kočičími otisky. Což o dezén kuchyně, nakonec změna je život, ale oni změnili dezén i kocouři! Nevěřícně jsem koukala na jejich kožíšky a zejména tlapičky – byli žluté a zelené a modré a červené a fialové, kocouři byli flekatí a barevní jak dětská kresba a vypadali trochu jako květinoví, tedy jako hipies a Čára navíc kvůli žlutému uchu budil dojem, že si za něj frajersky zastrčil slunečnici. „Bože, to jsou zase velikonoce“ brala jsem opět jméno boží nadarmo, v duchu si spílala co jsem si to zas vymyslela, ne příliš úspěšně drhla kuchyň i kocoury a byla ráda, že ta barva je potravinářská a tudíž jedlá. „Teď by tak mohli přijít ze Spolku na ochranu zvířat a jsou z vás sirotci“ oznamovala jsem kocourům a přemítala , jestli by mě zavřeli do vězení nebo jen do blázince. Další den přijel Lukáš a když viděl strakaté kocoury, nejdříve strnul, ale pak se jim začal smát a říkat jim kašpaři a šašci počmáraný. To už se ale kluků kočičích dotklo a tak zase mňoukali to jejich oblíbené : „Teda takhle jsme si to jaro ale rozhodně nepředstavovali“.
Jak nemoc na člověka přijde, tak většinou naštěstí zase odejde a mě už bylo další týden natolik dobře, že jsme se rozhodli s Jirkou vykonat přátelskou návštěvu u Alice, Jirky a Mourka s tím, že když už budeme v Černošicích, přespíme na chatě, protože bylo nádherně. Usadili jsme – konečně – kocoury do přepravek, sbalili nějaké jídlo, vzali kočičí oboječky, nasedli do auta a vyrazili. Kluci zpočátku jízdu hlasitě komentovali, ale pak si zvykli a brzy jsme dorazili k Oppovým před

vrátka. Ahój ahóój, zvonili jsme na zvonek. Ahóój ahój halekala Alice ze zahrady. Ahoj ahoj vítal nás Jirka a scházel ze schodů směrem k brance. Ahóój ahóój mňoukali kluci ze všech sil, šťastní, že mají cestu za sebou a že je konečně vynášíme ven z auta. Jediný kdo mlčel, byl sekretář Mourek. Seděl napůl schovaný pod jedlí, zavile sledoval ten rozruch a všechno to vítání, mračil se a bylo vidět, jak si myslí : „Tak a mám po klidu, zas nějaká návštěva. To je ale povyku! A ještě sem táhnou nějaký dva cizáky, takový kocoury nedomrlý…co tu vůbec chtěj? Copak nevědí, že tady jsem pánem já? Ale jen pojďte chlapečkové, já vám to předvedu“. „Kluci, nedá se nic dělat, ven vás pustit nemůžeme. Neznáte to tady a kdyby vás Moureček zahnal, těžko bych vás hledala“ oznámila jsem Matějovi a Čárovi a kocouři protáhli obličejíčky. Zvlášť Matěj byl zklamaný – je to perousek a určitě už se těšil, jak si to s Mourečkem rozdají. „Nebojte se, bude vám dobře“ nemohla vidět Alice zklamané kocoury a dodávala jim náladu a odnesla je do přízemí,

do pokojíku s koupelnou a veškerým kočičím zaopatřením. Kocouři všechno očuchali a prozkoumali a pak usedli na zamřížované okénko koupelny, koukali do zahrady a sledovali, jak se venku u stolu bavíme a debužírujeme. A zase žehrali:

„Jano, jsme tu jak vězni, teda takhle jsme si to jaro opravdu nepředstavovali“.

Odpoledne se pak kocouři konečně dočkali a rozeběhli se po sluncem zalité naší zahradě. Měli moc a moc práce – museli všechno od loňska zkontrolovat, museli slézt stromy, brousit si drápy, očuchávat díry od myší a krtků, zjistit co dělá sousedův pes Čert, vyšlapat znova cestičku

dírou v plotě do lesa, nasát všechny jarní vůně, prolézt kůlnu…..no prostě moc a moc důležitých věcí a měli s tím plné tlapky práce, ale byli zase šťastní jak blechy. Večer ochotně padli do křesel, uondaní, ulítaní a znavení, ale spokojení. A nadšeně mňoukali: Tak takhle si my, kocouři, představujeme jaro!!!“

P.S. Druhý den při odjezdu byli kocouři vzpurní a drzí a dokonce na nás při ukládání do přenosek prskali a syčeli – že prý jsme nedodrželi minimální délku víkendu! No tak jim to teda dneska vynahradím: je pátek, za chvíli odjíždíme a vrátíme se až v úterý večer. Snad si nebudou tentokrát stěžovat, i když - znáte kocoury!

Zpět