Příběhy a fotografie kočiček z depozit
KOCOUR VAŠEK – II.
29. dubna 2007, Marcela Vávrová, z deníku čtrnáctileté
Vašek se představuje
Dovolte, abych se představil. Vašek, jméno mé. My už se známe z předchozích vyprávění. Já jsem domácí pán, to musím říct, zde by nebyla skromnost na místě. Nejraději spím u kamen v krabici. Už v jiné, než od bot, protože do té se už dávno nevejdu. Mám hezké bílé chloupky (říká se, že jsou víc šedivé špínou než bílé, ale to je pomluva, neboť já jsem velice čistotný). Na hlavičce mám černou rádiovku chloupků kavalírsky posazenou na stranu. Také perelínu mám černou a na tlapce černé znamínko krásy. Vidíte, jaký jsem frajer.
Jinak je moje místo také na židli u stolu a někdy na pračce.
Když přijde člověk a zasedne mi moje místo, většinou se o své právo přihlásím hned. To se na člověka vyskočí a začnou se na něm šlapat měchy. Jestli nevíte, co to znamená, tak já vám to vysvětlím. Po výskoku se umístíte nejlépe tak, aby se vaše tlapky s drápy dotýkaly punčoch. Potom drápky vytasíte a začnete podupávat. Účinek se dostaví v následujícím okamžiku. Dotyčný spustí strašlivý rámus, vyskočí ze židle a uchopí se tlapkou za postižené místo. Já sice nevím, proč tolik křičí, ale hlavní věc je, že se židle uvolní a já si uhájím místo. Potom se pohodlně rozvalím na té židli a začnu spokojeně příst.
Vašek-lupič
Je noc. Tichá a temná, vše utichlo. Všichni spí. Vtom bouchne okno. Babička má lehký spánek, a proto se hned probudí. Naslouchá. Nic. „To se mi jen tak zdálo.“ Vtom slyš! Zas a znova. Okno bouchá. Babička se polekala. Aby to tak byl zloděj. Když se rány už chvíli neozývají, babička se odvažuje vstát z postele a podívat se do okna. Ale jaké je její překvapení! V okně sice není nikdo, ale na okně jsou zřetelné otištěné kočičí tlapky. A venku prší. Babička se rozesmála. Na tohle mohl přijít jedině Vašíček. Byla mu venku zima a tak se šel ohřát do pokoje. Příští noc babička nechala otevřenou vyhlídku. Vašek všechny noci trávit na kožešině u dědovy postele a ráno vždy vyskakoval zase ven.
Vašek kontra Ferda
Kde jsou ty časy, co byl Vašíček ještě kotě a kdy si mi šel sednout třeba na hlavu nebo za krk.
Dnes je to obr, váží nejmíň dva metráky a chlupů jsou z něj tři vagóny. Když si na mě vyskočí, nestačím si potom čistit kalhoty, které jsou od něj celé bílé.
Teď máme ještě malého bílozrzavého Ferdu. Zdědil podobné vlastnosti jako Vašek. Když přijdu k babičce, vyskočí si Ferda na pračku, pracky mi klade kolem krku a přede mi do ouška. Řekne se mu: „Ferdo, dej mi pusu,“ a Ferda by vám ji už dal, kdybyste včas neuhnuli. Vašek, toť se ví, žárlí. A jak si dovedou hrát! Onehdy jsem položila na zem roli papíru, aby jí Ferda probíhal. Ferda lítá, proklouzne rolí jakoby nic a vyskakuje jedna radost. Vašek ho pozoruje svým známým pohledem, který nevěští nic dobrého. Dívá se na sebe, na Ferdu a znovu na sebe. Našlápne tlapkou, ale zase se vrací.
Napjatá chvíle. Nakonec vítězí zvědavost a Vašek jde zkusit své síly. Hups na rozdováděného Ferdu. Už jsou v sobě. Nerozeznávám, co je Ferda a co Vašek. Nakonec se klubko rozmotalo a já potvrzuji svou domněnku: hrubá síla vítězí. Vašek odhazuje Ferdu v dál a pokouší se narvat své šunky do papíru. Marně. Zapomněl, chudák, že je jako koule. Ale mrštný, to je. A chytrý a vynalézavý. Ale k věci. Vašek s hlavou vstrčenou do role šmejdí po bytě. Velké napětí. Vašek to řeší velmi sobecky: Když se tam nevejdu já, nemusí si hrát ani kot. Rozhodnuto. Vašek s námahou vytahuje hlavu, čumákem rozvinuje papír a na rovný si lehá, aby se sám nesroloval. Vašek a Ferda coby mořeplavci
Je nedělní dopoledne, blíží se 12. hodina. Babička dělá na vále karbanátky z mletého masa. Po kuchyni se šíří vůně masa, která zanedlouho vzbudila Vaška, pohodlně roztaženého v kufru pod kamny. Roztáhl packy, protáhl se, zamžoural očima. Labužnicky vtáhl vůni nosem a v mžiku stál vedle kufru. Rozhlédl se, odkud se vůně táhne a pak neomylně vykročil k přepážce, za kterou cítí maso.
Včera babička prala. Mydlinky z pračky vypustila do hrnce, který přikryla obrácenou pokličkou a postavila ho u válu na zem. V pondělí bude mýt podlahu a mydlinky se znamenitě hodí. Poklice se pohupuje na hrnci, když ji otřese sebemenší rána a babička nic netuše propracovává karbanátky.
Vašek se blíží. Ale vál je příliš vysoko a kocour chce být co nejblíže kynoucí hostině. Vedle babičky se ozvala rána a vzápětí nemožný řev. Babička zůstala ohromeně stát a pátravě se rozhlíží po okolí, odkud asi řev pochází. Zrak jí padne na hrnec s mydlinkami. Poklice je spadlá na zemi a v mydlinkách pluje neurčitá hmota, z které babička identifikovala pouze kočičí ocas. Propána, vždyť je to Vašek. Za chvíli je Vašek venku. Ten ale vypadá! Jeho paráda – chloupky – jsou žalostně zcuchané a slepené na hřbetě. Kocour brečí. Putuje okamžitě do umývadla s čistou vodou, i když se vzpouzí. Mydlinky jsou znovu přikryty a babička pokračuje v práci.
Přišel děda a zároveň s ním kotě Ferda. Přichází z venku notně vyhládlý a hned cítí osudnou vůni. Milý Ferda nic netuše vyskakuje na hrnec a babička k své hrůze vidí, jak kocourek mizí po hlavě do vln. Byl též vyloven a za všeobecného chechotu vyprán. Babička pátrá po příčině kočičích pádů. Hned je jasno. Totiž: Jak je známo, poklice na prádelní hrnce jsou vypouklé. Babička ji položila obráceně, tj. vypouklinou dolů. Jak bylo předesláno, poklice se mírně pohupovala. Když na ni kocouři skočili, zvrátila se a svůj obsah vyklopila do hlubin hrnce.