Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Velikonoční strasti a radosti V. Vlčka z Příbora,
21. dubna 2007, Václav Vlček
aneb jak jsem slavil Velký pátek.
Lidi dobří to zas byly pěkně vymňouknutý velikonočky! Na Škaredou středu jsem se vydal k veterináři, objednat kastrace 3 kočičích slečínek. Dopadlo to skvěle, první půjde 18.4., druhá 25. a třetí, nejmenší, v půli května. Pak jsem šel navštívit Aničku, kočičku umístěnou u moc hodné paní.
Má se lépe nežli já, vyvaluje se v peřině, přede jako motůrek, misku plnou křupek, o ty ale nestojí, čeká na masínko. Paní jsem s poděkováním dal knížku, Kočičí pověsti a s blaženým pocitem běžel na trh, nakoupit baštu pro kožíšky a taky něco pro sebe. Trh je na náměstí, boudy se vším možným, se zeleninou, ovocem, velikonočním cukrovím, kraslicemi, mazanci, drůbeží, masem, uzeninami a teplým jídlem, sekanou, párky a grilovanými kuřaty. Všude spousta lidí a mezi nimi běhala tříbarevná kočička, malá, asi 4-5 měsíční vychrtlina, zoufale shánějící něco k jídlu. Naštěstí se nechala nalákat pod náměstí ke staré trhovecké boudě, kde jsem jí dal granule. Zatímco jedla jsem běžel koupit konzervu a v „květinářství“ misku pod květináč. V mžiku jsem byl zpátky u boudy, ještě jsem jí tam zastihl, pustila se do konzervy, ale chytit se nedala. Povídám jí, čekej tady na mě, zítra tu jsem jak na koni. 
Druhý den, na Zelený čtvrtek a ve stejnou dobu jsem tam za ní hnal s dobrotami, přenoskou a strachem jestli ji najdu. Našel jsem ji u boudy, čekala, nechala se pohladit, dal jsem jí jídlo, nachystal přenosku a v tom na mě zezadu začala nějaká ženská štěkat co chci s tou kočkou dělat. Tak jsem jí v klidu a zdvořile vysvětlil co je kočička zač a co mám v plánu, že je opuštěná a že ji chci odnést domů, nechat vykastrovat a najít jí nový, láskyplný domov. Prostě jednání po dobrém, podle regulí Společnosti. Načež bába na mě spustila, proč ji mám někam nosit, když ona před týdnem přišla o kočku, která jí umřela stářím a že si tříbarevku vezme. Dal jsem kotě do přenosky, nazval ho podle barev Trixi a vykročil s bábou na druhý konec Příbora, do domku, kde jsem kočičku slavnostně vypustil v kuchyni. S paní jsem si dohodl sepsání předávací Dohody druhý den, cestou dom jsem měl tak dobrou náladu, že jsem si i pískal. Tak rychlé řešení je v našem městě zázrak. Na Velký pátek hned zrána jsem spěchal k paní s dohodou a podívat se na Trixi.
Zrovna se cpala konzervou, potvora malá, chlupatá si mě ráčila všimnout až když dojedla, ale místo mazlení hupla do postele. Holt, to mám za svojí dobrotu. Paní byla celá vyměněná, mluvila se mnou přívětivě, bez ňafání z náměstí. Sepsali jsme Dohodu, dostala knížku a spěchal jsem domů. Po příchodu první šok, měl jsem ve schránce pozdrav od „Plynáren“, nedoplatek více jak 400,-Kč, další pozdrav byl od města, nedoplatek za vývoz popelnic, dalších 400,-Kč. Odpoledne volala sestra, že má matka zdravotní problémy, honem přijeď. Jen jsem se vrátil, zvonila u mě jedna paní, že její kočku zahnal nějaký pes na strom.
Kočka je úplně nahoře na slabé větvičce, vřeští, naříká, nemůže slézt dolů. Tak jsme šli shánět žebřík. Sehnali jsme jenom menší, musel jsem se prodírat a šplhat cca 3 m po kmenu a tenkých větvích. Když jsem se konečně ke kočce prodral a chytil ji, tak mě zdrápala na krku a rukách, že jsem brečel samou radostí. Doma jsem pak ve velkém chvatu začal chystat večerní krmení. Vyběhl jsem s první dávkou a s patřičným zpožděním ven. V tom chvatu jsem si zabouchl dveře od bytu, takže klíče zůstaly zevnitř v zámku. Nakrmil jsem první smečku kožichů a pak šel barák od baráku (bylo po 21, 00 hod) a sháněl žebřík vyšší 9 metrů, abych se dostal domů balkonem. Když konečně jedni měli žebřík 9 m a donesli jsme ho před barák, přistavili k balkonu, tak jsem s hrůzou konstatoval, že mu ke spodní úrovni balkonu chybí cca 1 m. Žebřík jsme odnesli a já šel shánět hasiče, kteří mně z hasičárny zapůjčili dlouhý provaz. Jenže jsem musel urazit zámek dvířek na střechu, abych tam mohl uvázat provaz a přes jeden balkon se spustit ke mně. Vlezl jsem do bytu z balkonu a moje kočky měly šok, kdo jim to tam leze, divže z úleku nedostaly psotník. Rychle jsem musel nachystat zbývající jídlo a s děsivým zpožděním běžet dokrmit ten zbytek kočičáků.
Dívali se na mě s vyčítavou otázkou v očích, proč si Vašku nepořídíš hodinky. Po návratu dom jsem se vyzul a obul papuče, v jedné z nich nazvraceno, v druhé načůráno. Vyčistil jsem je, k večeři zasedl v 00,30 hod a zjistil, že už nemám hlad, tak jsem zapnul aspoň TV. Prskla, zhasla docela, jéžišmarjá to zas bude paleta, oprava nejmíň 7-8 stovek, ale co, aspoň se vyspím! Šel jsem si lehnout a v posteli druhé zvracení, než jsem to uklidil a přemáchnul, bylo 4,30 hod. a nemohl jsem usnout.
Takže jsem nakonec ten Velký pátek, pašije za umučení Krista, uctil jak půstem, tak vlastním utrpením. Oběť se vyplatila – kočičáci se napapali a vyspinkali do růžova – velikonoce se vydařily. Předcházející příběh TŘI KOCOUŘÍ KAMARÁDI