Příběhy a fotografie kočiček z depozit


Kočičí lázně
 22. května 2005, Soňa Jahelková
Vyprávění členky Společnosti, paní Soni Jahelkové z Lázu, o tom, jak ke svým „vnitřním“ i „venkovním“ kočkám přišli.

Zvířata jsme s manželem milovali odjakživa. Když jsme žili v Praze, měli jsme psi, dvě boxerky, mámu s dcerou. Jedna nás opustila stářím ve čtrnácti letech a druhou bohužel krátce poté přejelo auto. Následně jsme změnili jsme způsob života i práci. Po roce bez zvířátek jsme už psi mít nemohli, zatoužili jsme po kočičce.
Koupili jsme si odborné knížky a zalíbila se nám britská modrá.
Štěstí se na nás usmálo a sehnali jsme na inzerát naší první kočénku Sally, britku s rodokmenem. V té době ještě nebyly tak známé jako dnes.
V pokladně Delvity na Petřinách, kde jsem pracovala jako pokladní, jsem se záhy poté seznámila s majitelkou britského kocoura, měla jsem fotku Sally na kase, slovo dalo slovo a bylo z toho 5 koťátek.



Jednu kočičku z tohoto vrhu jsme si zamilovali a tato Cherrinka je také pořád s námi, je jí už 11let. S ohledem na mojí nemocnou maminku jsme se rozhodli odstěhovat na venkov, do domku se zahrádkou. Maminka byla na invalidním vozíčku po nezdařené operaci bypasu a tak aby si užila aspoň trochu přírody.
Kočičky se pochopitelně stěhovaly s námi. Protože dům stál u silnice, měli jsme o ně strach a tak bylo rozhodnuto, že je nebudeme pouštět ven. Opatřili jsme všechna okna sítěmi, kočičky nechali vykastrovat a celou záležitost považovali za dobré řešení. Budoucnost ovšem byla jiná.
V srpnu téhož roku mně maminka umřela a my jsme s kočičkami osiřeli. Měsíc nato se u domu objevil malý zrzavý kocourek a už se od nás nehnul. Jeho přítulnost byla neuvěřitelná, jako by do něj vstoupila duše mojí maminky. Naše kočičí dámy ho milostivě přijaly.
Tento nejmazlivější kocourek Denisek se s námi mazlí již 9. rok...
Jenže na naší zahradě si časem zvykly hrát nejdříve kočky od sousedů, ale později i ze vsi. Zpočátku jsem jim dávala semo tamo něco na zub a postupně se z toho stal pravidelný návyk.
To se jim velmi zalíbilo, staly se téměř rezidenty a tak jsme jim umožnili průchod venkem na půdu.
Jak jinak než, že hned tři z nich, se nám za to odměnily celkem 11 koťaty. Porodily je za mé asistence během jednoho týdne na rohožce před domem. Koťátka jsme přestěhovali i s maminkami na půdu.
Kočičí maminky to chlupaté naděleníčko zdárně odkojily a my spolu s našimi vnuky, kteří zde byli na prázdninách, o drobotinu včetně maminek s láskou pečovali.
Poté jsme maminky nechali vykastrovat, přítulným koťátkům našli pěkný domov, 2 divousky nechali na zahrádce a tak vzniklo společenství "venkovních koček".
To se však během let rozšiřovalo o nově přijaté z okolí a bohužel také zmenšovalo o nešťastné úrazy, která zavinila hlavně auta. Museli jsme samozřejmě naše "Kočičí Lázně" přizpůsobit nové situaci. Zřídili jsme krmná místa na zahradě, jedno z nich s možností odchytu řízeného na dálku, pak různé pelíšky v zahradním domku,
průlez do kotelny, na půdu atd. Ochočená koťata jsme nechali vykastrovat a plaché kočky i kocoury postupně po odchytu také. Tím jsme se spřátelili s naším panem veterinářem, MVDr. Benešem a jeho rodinou. Pan doktor záhy od nás získal diplom zasloužilého Kastrátora 1. stupně za 36 úspěšně provedených kastrací.

Společenství "vnitřních koček" se vyvíjelo během času také. Ve vesnici jsme stali vyhlášenými kočkomily. Sousedé naši zálibu tolerovali a díky bohu tolerují i nadále. Nicméně se stává, že nám občas nějaké to nechtěné kotě kdosi podstrčí. A tak se stalo, že do domu přibyl další rezident, kocourek-Matýsek.
A pak to šlo jak po drátku. Jakmile se některé z venkovních koťat ochočilo, vzali jsme ho do domu nastálo. Tímto způsobem přibyla k rezidentům bílostrakatá Nelly a mourovaná přítulníčka Princezna.
Ačkoliv jsem měla už 6 kočiček doma a dalších 25 na zahradě, zatoužila jsem mít ještě kmérskou perskou kočku a tu jsem si tedy koupila. Že tento nákup /vzhledem ke špatné chovatelce/ nebyl zrovna nejšťastnější, je jiná historie. Konec byl ale dobrý a Pussy je u nás šťastná, zejména ve společnosti Princezny.
Posledními přírůstky mezi vnitřní kočičky se zatím stali James a Bond, nalezenci z Příbrami-Březových Hor, kde je někdo vyhodil na silnici.
Nebohé kocourky zachránila kamarádka Ivana, která tam bydlí a tou dobou šla náhodou domů. Protože si Ivana zrovna vzala tři koťata ze hřbitova (kam chodí pravidelně krmit kočičky), tak jsme se jich ujali my.
Bond ale bydlí u naší dcery v Praze a jezdí s ní k nám "za bráškou Jamesem" na návštěvy.
Kočiček vůčihledě přibývalo a tak se jim musel vnitřek domu přizpůsobit. Mají mnoho pelíšků, tři šplhací a drápací sloupy a vystavěnou "kočičí stezku" pod stropem s průlezem mezi místnostmi.
Díky našemu panu veterináři jsme se seznámili s několika rodinami se stejným koníčkem a láskou ke kočičkám. Scházíme se střídavě vždy u někoho na tak zvané "kočičí předení".
Tam se pomazlíme s domácími kočičkami, pochutnáme si na dobrém jídle a při popíjení vínečka, čaje či kafíčka probíráme kočičí záležitosti. Jsme rádi, že i po přestěhování máme dobré přátele, kteří milují kočičky stejně jako my.




Zpět