Příběhy a fotografie kočiček z depozit


Čára vypráví
 7. dubna 2007, Jana Petrželková


Ahoj Lidi, tady jsem já, kocour. Jmenuju se honosně, Charlie von Palmovka, ale radči mám, když se mi říká po domácku Čára. A vůbec nejrači mám, když mi panička říká Čárýčku. Totiž to vy nevíte, ale já jsem do paničky asi zamilovanej či co, nevím jak to nazvat, ale něco mě prostě nutí pořád za ní chodit a pořád jí být co nejblíž a pořád jí olizovat a ošetřovat a všechno s ní dělat. Ona je teda z toho někdy už docela nervózní a říká mi ty medvěde jeden, nech mě aspoň chvíli být, jenže jak to mám udělat, když je to silnější než já? Tak za ní chodím pořád a pořád a třeba si lehnu k ní na psací stůl když pracuje, jenže ona se zlobí, že prý nevidí na monitor a tlačí mi hlavu nebo zadek dolů. Tak si přelehnu a zase je zle, že prý jí ležím na klávesnici a počítač pípá jak strhaný a píše blbostě. No ale řekněte, můžu já za to, co nějaký počítač dělá? To ať si vyřídí panička s ním a neříká to mě! A navíc, to vám je taková krása rozvalit se na psacím stole před paničkou na záda, roztáhnout tlapky a nastavit bříško k drbání a taky hlavu zaklonit, aby se náhodou nezapomnělo při tom drbání i na krk! Jenže to zas často hmátnu na nějakou klávesu a ten hloupej počítač prý uspím nebo dokonce snad i vypnu a panička, místo aby mě řádně drbala a mazlila se se mnou, se zase chytá za hlavu a hořekuje, že takhle to oučto nechce vidět a že jí jednou kvůli mně zavřou do vězení. A tak mě z toho stolu rychle sundává a já na něj zas stejně rychle skáču a panička se nejdříve směje, ale pak už míň a to vidím, že přestává sranda a tak si teda lehnu na tom stole trochu stranou, na nějakou hromadu papírů s muříma nohama a panička je zpode mne po chviličkách doluje – až mě to omrzí, protože to nejni žádnej klid a jdu si lehnout do křesla a cestou slyším, jak panička brblá něco jako zaplať pámbu nebo tak nějak. Jenže to není spravedlivé, protože Matěj na její stůl smí a nikdo ho nevyhazuje. Že prý nešlape ani na klávesnici ani na doklady! Jestli se spíš Máťovi nenadržuje! Ale asi ne, on má Matěj opravdu štíhlé nožičky a malinké tlapičky, zatímco já mám na nohou veliké bačkory a taky mám velké bříško do kterého se vejde spousta jídla a mnohem hustší a delší srst. Alice o nás říká, že Matěj je aristokrat a já český Honza a panička zas o mě mluví jako o medvídkovi. Jenže lidi, já jsem žil hodně dlouho na ulici a tam byla moc velká zima a tak jsem si ty bačkorky a ten teplý kožich prostě musel nechat narůst abych nezmrzl a to velké bříško jsem taky potřeboval. Sice jsem ho měl většinou úplně prázdné a moc mi v něm kručelo, ale když jsem náhodou někdy něco našel, musel jsem to sníst fšechno, abych měl nějakou energii i na příští dny. Tak jsem si ho tím přejídáním se a zase hladověním vytahal, že mi teď pořád trochu visí dolů a i podle toho nás panička rozliší na dálku. Ale mě to nevadí a jestli někdy poznám nějakou opravdu fajn kočku, tak si třeba nechám udělat plastickou operaci, abych byl fešák. Jo jídlo, to je moje opravdu velká radost. Strašně rád se chodím dívat už když panička vybaluje nákup a hned to kontroluju, jestli je všechno čerstvé a jestli je toho dost a pak sedím a koukám, jak vaří a těším se, až to bude hotové. Já totiž o syrové maso, na rozdíl od Matěje, moc nestojím. Jasně že ho trochu sním, ale moc zvyklý na něj nejsem, v popelnicích bývá syrové maso moc málokdy a tak mám radši vařené a pečené a dušené a strašně rád salámy a buřty a sekanou a k smrti rád okusuju kosti a vůbec mi nevadí když už všechno trochu smrdí a taky jím brambory a tvrdé knedlíky a chleba a tak, jsem zkrátka kocour všežravý. Panička mi ale takovýhle věci vůbec nechce dávat a zlobí se na mě, že prý jsem prasátko, když si je obstarám sám – třeba tak, že jí vyberu odpadkový koš v kuchyni, a ještě má přednášku o racionální a vyvážené stravě. Tak teda halt jím racionálně a vyváženě - jenže to už nikdy nemůžu vydržet když se jídlo nandavá jak se na něj těším a musím prostě skočit na kuchyňskou linku a strkat hlavu do mističek už předem. Když teda panička dává jídlo, počkám až nandá do první mističky a hned začnu jíst a Matěj zatím sedí na podlaze a čeká až dojde i na něj. Panička nandá i jemu, dá mu misku pomalu pod nos a pak ho k misce ještě poponese a pohladí ho se slovy Papej Matějíčku a ten hloupej Matěj se v tom začne šťourat a nimrat a ofrňovat. To by mě teda šlak trefil, to vám povim.. To já už mám mezitím půlku misky zhltnutou a tak skočím z linky dolů a postavím se vedle Matěje a panička tam přendá i tu mojí misku a já jí honem dojím a jdu pomoct ještě Matějovi. Tak je to pokaždý. Jak k dílu, tak k jídlu. Protože k dílu já se mám taky. Matěj spoustu času prospí, ale já musím pořád chodit za paničkou, jak už jsem vám říkal. Lidi, ta se nacourá, to vám je hrůza. Jen někam dojdeme a já si sednu, už zas běží jinam a já musím vyskočit a běžet za ní a tak s ní ráno poklízím a stelu a taky s ní uklízím koupelnu a dělám snídaně a obědy a večeře a chodím s ní brát telefony a věšet prádlo a mýt nádobí a vůbec všechno, ani se od ní nehnu, akorát na nákupy s ní nechodím i když bych klidně jo, a ona mi říká ocásku. Tak nevím – myslel jsem, že jsem kocour a přitom jsem medvěd, prasátko a ocásek a český Honza navrch. Jindy jsem ještě pacholíček, starej pacholek, kluk ušatej a zlatíčko. Jo a taky mi říká Koniáš. Že prý jsem proti vzdělávání, že prý kdykoliv si vezme knížku, noviny, křížovku nebo sudoku, musím si já na to hned lehnout a ona nemůže ani číst ani tvořit a že prý kdybych mohl, tak bych všechny knihy a časopisy klidně spálil na hranici. Jenže to je hnusná pomluva, já přece nejsem proti vzdělávání, ať se panička sdělává jak chce, ale je jasné, že když si konečně sedne nebo lehne a je chvíle klidu, že je to ten nejlepší čas se po tom trmácení se za ní a mých věčných starostech taky pomazlit. Nebo snad ne?
No a zatímco vám tady to povídání pracně všema čtyřma tlapkuju, tak je ráno a venku pomalu světlo a panička se v pelechu začala vrtět, takže je jasné, že se každou chvíli vzbudí a já zas budu mít nástup do služby. Začínám tím, že nejdříve musím paničce olízat celý obličej a ruce a všechno co jí kouká z pod peřiny. To ona nesnáší a pokaždý jí to probudí tak spolehlivě, že vstane a jde vařit snídani a chystat svačinu Lukášovi do školy a je jisté, že dostanu ochutnat a to já moc rád.
No jo, už je to tady, už otvírá oko. Tak já padám a mňauahoj!




Zpět