První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

31. března 2007, Alice Oppová

Péťa měl od samého narození smůlu. Jednak se narodil opuštěné a strádáním na ulici zbědované kočičce, která koťátka vyklopila v příšerném haraburdí polorozpadlé kůlny objektu určeného k rekonstrukci a záhy je opustila. Navíc se narodil v Černošicích, kousínek nad kostelem Nanebevzetí Panny Marie, ve svahu, kde místo třešňového sadu, chalup a nyní i statku, vyrostla novodobá zástavba s ohavnými zahrádkami, s přísně sekanými trávníky, koniferami, zahradními grily, bazény a garážemi, kde není místa pro volně žijící zvířata, natožpak pro kočky, které místní vlastníci vil, domků a pozemků bytostně nenávidí.
Datum narození Péťi lze jen odhadnout podle zpráv místních, kteří prý kotě našli a vzali na hraní děcku k narozeninám, ale víc se o ně nestarali, takže se mohl narodil tak zjara roku 1994. Dozvěděla jsem se to, protože jsem tam tou dobou krmila Černušku a další opuštěné a postupně kastrované plašánky (tzv. perchtičky). Mouráček Péťa se bohužel připojil k papáníčku až mnohem později a velmi nesměle. Úzkostlivě dával přednost rezidentům a hlavně jídlem přilákaným koťatům, prostě kocouří gentleman - kočičí anděl. Pár let poté se konečně přesvědčil, že mu žádné nebezpečí nehrozí, ale stál víc o hlazení, než o jídlo, takže mu masíčko perchtičky snědly a on pak dojídal jen zbytky konzerv se žloutkem, do kterých jsem mu vždycky vpašovala malou pilulku B-komplexu, aby měl aspoň jakous takous výživu, než domluvím s paní Evou Kopáčovou přijetí Péťi do jejího útulku. V listopadu roku 2001 nastala velká zima, padal sníh a mrzlo i ve dne. Péťa vypadal moc špatně, sedm let strádání bez domova, pořádného jídla a v neustálém strachu z lidí, se na něm krutě podepsalo. Bylo rozhodnuto, 8. listopadu 2001 jsem ho odnesla do útulku paní Evy Kopáčové. Poprvé poznal teplý a láskyplný domov, předl blahem i při vstupním čistění oušek, odblešení a odčervení, napapal se a stulil do klubíčka ve svém pelíšku na parapetu okna karantény.

Trpělivě snášel veškeré veterinární prohlídky, vakcinaci, kastraci

a nemohl se dočkat, až bude vpuštěn do houfu dalších nalezenců, kočičáků, koťat a 2 pejsků, Barýka a Patinky. To bylo radosti, seznamování, očichávání, láskyplného olizování koťat!
Nějaké to prskání a syčení, za účelem vymezení patřičných teritorií, si kocouří pánové sice neodpustili, ale Péťa nikdy nebyl žádný rváč a tak zůstalo jen u vyhrůžek a kocouří rytíř bez hany a boje zaujal významný post vládce na kočičím stromě.

Pro svojí slunnou a přátelskou povahu se posléze stal laskavým strýčkem všech koťat, kámošem všech koček a zároveň „tiskovým mluvčím“ Evina útulku.
Jenže, dlouhodobé strádání na ulici, v zimě, bez pelíšku, v neustálém stresu a strachu o život si vyžádalo krutou daň, a to závažnou nedostatečnost ledvin. Péťa méně jedl, o to víc pospával, byl unavený, honem k veterináři na odběry, nález byl špatný, vysoká hladina kreatininu a močoviny v krvi. K/d dieta, léky fortekor, pupalka, pitný režim, teplo, zvýšená péče a mazleníčko zpočátku pomáhaly, ale nález se přesto zhoršoval. Loni se Péťovi začaly viklat zoubky, měl zánět dásní, o většinu zubů přišel, nemohl chroustat dietní granulky, konzervy nerad, dostával Geri-Pet a béčko, ale papal málo a ztrácel se před očima. Letos už nepomáhalo nic, ani infuze. V neděli, 25.3. se naposled proběhl po zahrádce, pak klidně usnul na svém pelíšku stočený do klubíčka, jenže v pondělí za svítání přišlo to nejhorší, plíce a další životně důležité náhle přestávaly fungovat. Mňouknul, Eva ho rychle vzala na klín, hladila, plakala, prosila o zázrak, šílená strachem aby netrpěl a Péťa se na ní díval s otázkou: co se to se mnou děje, nemohu dýchat, jsem bezvládný, rychle mi pomoz Evo…Zoufalá z bezmoci volala o radu, zda uspat, aby netrpěl či vydržet a pokračovat v léčbě. Říkala: s Péťou je zle, má záškuby, ale nenaříká. Poslední dobou odmítá jíst i pít, zhubnul, je na kapačkách, ale včera byl venku a potom normálně usnul ve svém pelíšku, v noci jsem ho kontrolovala, spal stočený v klubíčku, ale k ránu to bylo horší, ležel tam natažený, hned jsem ho vzala k sobě, teď má záškuby v tělíčku, ale nenaříká, jenže v tu samou chvíli se ozvalo mňouknutí, tichounký nářek a poté další. Bylo rozhodnuto, za 5 minut jsme s autem před domem a jedem na veterinu. Jenže vzápětí volala Eva, Péťa umřel…a na nás se zřítil svět, zmizelo jaro, slunce, kytky a zpěv ptáků. Tak strašná bolest, taková nespravedlnost - kocouří anděl umřel.
Péťa nás navždy opustil v pondělí, 26. března 2007, v 8:15 hod. Umřel v náručí Evy ve věku cca 13 let. Pochovaly jsme ho do hrobečku vedle Černušky, Rézínka, Bobeška, Lucinky - jeho kámošů od kostela a dalších kočiček, ježků, veverek, lasiček a ptáčků.

Odpočívá v té nejlepší společnosti, svítí mu věčné světýlko, přichází k němu Mourek, Bertík, Pepina, Bílé Tlapky, Čert, Mourinka, kachní manželé Lída s Ferdou, ptáci, kuny, veverky a všechna místní havěť. Pejsci na procházce se za plotem zastavili a komunikovali s dušinkou 2 dny se vznášející na stříbrné nitce nad tělíčkem Péťi. Každý večer a každé ráno si s Péťou povídáme a vzpomínáme. Kocourku náš, Tvůj oblíbený kočičí strom je nyní prázdný, chybíš na svém postu v kuchyni, na druhém vstupním schůdku, na zahradě a vůbec všude. Stýská se nám i Tvým chlupatým kamarádům. Nikdy nezapomeneme na Tvoje nádherné oči, které do posledního okamžiku zářily něhou a vstřícným pochopením. Nikdy nezapomeneme na Tvoje přítulné tlapénky a hravost věčného kotěte, kterou jsi rozjasnil náš život. Děkujeme a prosíme ho, počkej na nás, tam, někde, ať již za "Duhovým mostem", anebo v tom křesťanském ráji, kde musí být místo i pro zvířata, naše nejbližší přátele, jinak by to nebyl žádný ráj pro nás.

Péťo, kocouří andílku, nejbližší kamaráde, lásko naše, dušinko čistá a nevinná, spinkej v pokoji.

Prosíme, zapalte Péťovi svíčičku.

Zpět