Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Příběh nalezenky Sněženky
24. března 2007, Markéta Holečková
aneb Sabinka, dítě štěstěny – 2.část„Jak Sněženka dostala domov“
Sněženka se pomaličku sžila s mými kočičáky. Všichni byli k sobě tolerantní, žádné půtky se u nás neodehrávaly. Tak i štěstí stálo při Sněžence pro její krásnou a dobromyslnou povahu. Po pár dnech se díky oznámení na webu ozývají manželé Spurní z Oslavan u Brna. Paní Šárka působí v telefonu velmi mile, vypráví mi o jejich kocourkovi Mikeškovi, který je bílý peršan s nemocnýma očíčkama, ale báječnou dušičkou, a trpělivě odpovídá na všechny mé všetečné otázky, které vždy provázejí budoucí umístění kočičky („Jen aby se dostala do dobrých rukou!“), Upozornila jsem jí, že je možné, že se nalezne původní majitel a pak budou muset Sněženku vrátit, pokud na tom bude trvat. Přesto všechno souhlasí a já si nechávám čas na rozmyšlenou. Druhý telefonát mě však přesvědčuje, že do lepších rukou Sněženku nemohu dát! A tak slovo dá slovo. Za deset dní jedeme všichni - já, mí tři domácí kočkové a Sněženka k mé babičce do Kutné Hory, odkud manžele Skoupých telefonicky kontaktuji, a protože Kutná Hora je Brnu blíže než Praha, je rozhodnuto, že si udělám se Sněženkou výlet do Oslavan. Moje babička je báječný a praktický člověk, který stojí pevně na zemi, a mně, člověku snílkovi, dává skvělé zázemí. Ale když viděla čtvrtou kočku, spráskla ruce a prohlásila, že jsem blázen a jak to chci dál dělat: čtyři kočky a já v garsonce, za chvíli budu mít z bytu útulek! Ujistila jsem ji, že Sněženku už vezu novým majitelům, což jí uklidnilo. Pak se na Sněženku zadívala a prohlásila svým babičkovským způsobem: „Ale je to pěkné zvíře!“ Políbila jsem svoji trpělivou babičku na tvář.
Pak už jsme se se Sněženkou jen dvakrát vyspaly, památný den 30.10.2004 jsem „nakopla“ mojí super Škoda 120L zvanou Beruška a … už uháním se Sněženkou směrem k Oslavanům, kde na ni trpělivě a s napětím čekají její nová rodina. Sněženka jela v cestovní kočičí tašce na sedadle vedle mne, celou dobu byla neuvěřitelně hodná a buď spinkala nebo mě pozorovala, jak řídím. Občas jsem na ni mrkla a ona na mě udělala „sladký voči“ – neboj, já to zvládám! Manželé Skoupí nás přivítali s otevřenou náručí, já dostala čajík, Sněženka vodu, papání a nové jméno Sabinka, Mikešek novou kamarádku a manželé Skoupí další radost do rodiny. Přítomna byla i maminka paní Šárky – marně svou dcérku přemlouvala, že si Sabinku vezme k sobě domů ona, jak moc se jí líbí … Ne ne, paní Šárka se nenechá přemluvit. Sabinka, vypuštěna do nového, zatím pro ni cizího prostředí, si zmapovala terén, kocourek Mikeš jí byl v patách, a na to, že se o peršáncích říká, že nesnesou jinou kočku v domácnosti, byl báječný a přátelský. Také paní Šárka vyprávěla, že chtěli druhou kočičku právě pro Mikeška – sami chodí přes den do práce a jemu je doma samotnému smutno, a zdálo se, že Sabinka Mikeškovi „padla do oka“. Předání Sabinky proběhlo oficiálně přes Předávací protokol a paní Šárka naší Společnosti finančně přispěla. Pak už jsem se jen rozloučila a čekala mě dlouhá cesta domů už bez milé chlupaté kamarádky. Kočkové koukaly, že jedu bez té bílé krasavice, tak jsem jim aspoň přečetla SMS od paní Šárky, které jsem ten večer a další ráno dostala:
 |
 |
 |
31.10. 12:11 – 12:15 Večer trochu trucovala pod pohovkou, ale potom si asi řekla, že nebude spát sama, takže přišla a spala celou noc mezi námi. Mikeš spal v nohách a teď trochu trucuje, takže si s ním hraju. Průjem nemá, a už jsem Sabince ostříhala trochu drápky, aby je neměla tak ostré. Kartáčování se jí také líbí. Šárka S.
Zdá se, že Sněženka, tedy Sabinka, kočička štěstěny, opravdu našla nový domov. Hodně štěstí!
„Bez rodiny se člověk chvěje zimou v nekonečném vesmíru.“ Maurois
S láskou … zatím!
Markéta Holečková (1. část)