Příběhy a fotografie kočiček z depozit
JARO
17. března 2007, Jana Petrželková
Ač podle kalendáře ještě pár dnů chybí, ve skutečnosti je jaro už dávno tady. Mám to potvrzené. Po sněhu ani památky, teplo, svítí sluníčko, sněženky a bledule pomalu odkvetlé, tráva se zelená a stromy začínají kvést. Z teplých krajů přiletěli první ptáci. A k nám domů, ze světlíku, přiletěli moli.Každoroční stěhování molů světlíkem v koupelně od nějaké přející rodiny v domě, která jim ochotně přes zimu poskytuje azyl, beru jako neklamný příznak jara. Moli se k nám stěhují rádi. Mají pocit, že je vítám potleskem a stejně nadšeně že tleskám každé jejich vrtuli, kterou ve vzduchu předvedou. To ovšem netuší, co je ještě čeká. Kocouři jsou také šťastní: honí moly, poskakují za nimi kudykoliv a když je chytnou, s náramnou chutí je zbaští. Možná mají nějaký vitamínový či jiný důležitý dluh, netuším. Ale fakt je, že kocouři zas mají konečně pocit, že stojí za to žít. Z našeho bytu se stalo jedno velké loviště. Jsme neustále na lovu a ve střehu – kocouři i já. Ostřížím zrakem pátráme po místnostech, připraveni kdykoliv vyskočit a vyrazit směr mol. Kluci kočičí zkrátili svoji odpoledni siestu na co možná nejkratší dobu – lov je jim milejší. Plíží se po bytě, oči navrch hlavy. Pátrají pod stolem, za pohovkou, na skříni, se soustředěným výrazem na tváři. Obličejíčky se jim změnily, málem bych ty moje kluky kocouří ani nepoznala. Jsou vážní a bodejť by ne, jde o vážnou věc. Jakmile tlesknu, mám je kolem sebe – dobře vědí, že jsem se pokusila nějakého proradného mola dostat, ale mají o mém loveckém umění své mínění a jsou přesvědčeni, že oni to udělají lépe a radostněji. Přímo doufají že minu a oni budou mít důvod zasáhnout a konečně mi dokázat, kdo je ten jediný Velký Lovec v naší rodině. Číhají v koupelně. Sedí nehnutě na plastovém sedátku přes vanu a hypnotizují mřížku u světlíku. Pokud zjistí jakýkoliv pohyb, spustí akci. Vyskakují směrem k mřížce a pro jistotu už předem chňapají pusinkou. Věší se na šňůry, které nad vanou visí a pokud na nich náhodou právě schne prádlo, šplhají po něm jak opice. Občas uvíznou a potřebují zachránit. To pak volají o pomoc, ale nestylově – v dur, namísto v moll. Sedím v koupelně na pračce a zádumčivě oba kocourky pozoruji. Čára visí na ubrusu a komíhá přitom šňůrami tak, že Matěj zachraňuje holý život skokem z prostěradla do vany. Cestou ještě stihne strhnout utěrku a zamotat se do ní. Nevadí mu to nijak, podle něj to patří k lítému boji s nepřítelem a je s ní pomocí drápů hotový raz dva.. Já bych nejraději vzala kus té šňůry a pověsila se na lustrhák, jak jsem z téhle situace otrávená. Přemýšlím o tom, který soused je takový pacholek a který by zasloužil přinejmenším skalpovat. Nejraději ze všeho bych zatloukla dveře do koupelny, aby ta banda molácká měla utrum. Jenže jak? V dřezu na nádobí se přece jenom hůř koupe a kluci mají v koupelně kočičí WC. A i kdyby – dveře jsou podříznuté kvůli karmě.
Úplně nejhorší to je, když přijde nějaká návštěva. Mám vážné podezření, že se jak Matěj s Čárlím, tak molové předvádějí. Molů najednou lítá nestydatě moc, kocouři se staví jako obránci čistoty a pořádku a já jsem za bordelářku. Návštěva dle nátury se buď baví nebo tiše zírá (a komentuje to až po odchodu). A tak seržant pořádkové policie Čára spolu s kapitánem téhož odboru Policie ČR skáčou obloukem na stůl a
volným skluzem posunují ubrus spolu se vším co na něm stojí nebo leží směrem ke kraji, někdy až na zem. Než stačím zasáhnout, skáče některý z nich z druhé strany se stejným účinkem. Zdánlivě by se mohlo zdát být tedy vše v pořádku a zpátky na svém místě, ale není, ještě to kluci potřebují doladit – na stole je látkový had ve tvaru S zmáčený kávou a čajem a podivná změť pokácených hrnečků, skleniček a už nejedlého pečiva. „Jedete vy dobráci“ zlobím se na kocoury bez valného účinku a snažím se je chytit a vyhodit za dveře. Jenže: spíš pochytáte pytel blech, než 2 kocoury na lovu! Hup na sedačku, hup na zadní opěradlo křesla a hup přes hlavu návštěvy s dopadem na její břicho a na zem a dále kamkoliv. Čára to ještě občas vylepšuje tím, že se pověsí na záclonu, protože vidí, jak se mol o dva metry výše do ní zapletl. Občas se mi podaří zasáhnout včas a Čáru ze záclony vyplést, ale občas – to podle kocourkova mínění je ten lepší způsob – se mu podaří strhnout záclonu i s tyčí na zem, záclonu pořádně proprat packama a toho drzého mola konečně zahubit. Kocouři jsou šikovní, což o to a já se také snažím, přesto ale mám pocit, že boj je stále nerozhodný. Nerada bych viděla na stupínku vítězů moly a tak přistupuji k další fázi – biologické válce. Nadšená tím nejsem, ale co se dá dělat. Za drahý peníz jsem nakoupila v drogerii prostředky – sáčky do skříní a prádelníků, lepítka do špajzu, mucholapku na nastražení přímo v koupelně u mřížky a zejména obrovský sprej na létající hmyz. Ze sklepa jsem vynesla veliké sklenice od okurek a zeleniny s víčky a s „obrovskou chutí“ do nich prosela nahřátou mouku, čočku, rýží, strouhanku…no znáte to. Pak jsem zavolala kluky na válečnou poradu. „A teď kluci, teď těm molům zasadíme závěrečnou ránu, teď jim zatneme tipec“ vykládala jsem Matějovi a Čárovi nadšeně. Kocourci tak nadšeně nekoukali. „Co chceš dělat?“ mňoukal Čára tázavě, zatímco myslitel Matěj byl už o kus dál. „Hele, Jano, že ty nám chceš zase zkazit radost!“ vrčel na mě podezřívavě a koukal naštvaně jako vrah. „Žádnou radost vám kazit nechci, ale přece se nenecháme od těch molů sežrat“ argumentovala jsem a kocouři měli dojem, že mě dostali: „Jé, ty jsi ale hloupá, copak moli žerou lidi nebo kočky?!“ vysmívali se mi a měli dojem, že je po debatě. „No, kočky ani lidi moli nežerou, to je pravda“, začala jsem pomalu, „ale žerou potraviny a látky a tak, takže by se klidně mohlo stát, že snědí vaše konzervy a kapsičky a suché krmení a tyčinky a pelíšky a mojí postel! A to ještě není všechno“ zvyšovala jsem psychologický nátlak a přidávala polehounku na hlasitosti a tempu řeči. „Nejhorší ze všeho je, že úplně nejraději ze všeho žerou moli pravé kožichy! A protože doma žádné jiné než ty vaše nemáme, tak je jisté, že skončíte jako oškliví hnusní kocouři s olysalými kožichy a všichni se vám budou smát“ vypustila jsem tu poslední bombu a kocouři oněměli nad tou troufalostí. Oni že by měli být oškliví hnusní a olysalí a ještě že by se jim měl někdo smát? Jim, těm nejkrásnějším kocourům ze všech krásných kocourů na světě? Nikdy!!!! „Honem, dělej Jano, kde máš ten sprej, já jím ukážu“ pospíchal na mě Matěj a Čára zas navrhoval : „a já roznesu po všech skříních ty sáčky, umím skříně moc dobře prolézat“. A byli oba plní ochoty pomáhat. „Ba ne, kluci, stačí když půjdete ke mně do pokoje, můžete se třeba zatím dívat z okna na jaro, já to udělám“ chladila jsem jejich horlivost a kocourci utíkali ke mně do pokoje, až jim ocásky vlály.
A tak jsme zlikvidovali moly. Kocourci teď trochu hudrají, že si nemají co lovit a že jim zase musí stačit jejich obvyklé hračky a obvyklé pračky a honičky a provázek s bábrletem. Ale ono to tak úplně není – občas nějaký ten mol stejně pronikne i přes naší obranu. A pak zas kluci mohou skákat po našich hlavách a lovit. A kromě toho – slíbila jsem jim, že už brzy zase začneme jezdit na chatu a tam bude zábavy habaděj. Nakonec proč ne, jaro je tady, moli přeci už přiletěli!