Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Konečně spím sama
3. března 2007, Jana Petrželková
V poslední době jsem nejraději ze všeho spala po návštěvách. Večer jsem dala klukům večeři, srdečně se s nimi rozloučila a ráno jsem přišla společensky vyžitá, resp. vymluvená a hlavně vyspalá. Kocouři sice se mnou dopoledne zpravidla moc nemluvili a trucovali, ale „trest“ se mi zdál být přiměřený výhodám, které mi přinášel. Spaní doma se totiž pomalu ale jistě stalo utrpením.Neumíte si představit, jak jsem vzpomínala na časy na chatě, kdy kocouři celý den lítali a lovili a lezli po stromech a večer padli unavení za vlast a spali jak jezulátka. Teď se dopoledne perou a překážejí při všem ze všech kocouřích sil, odpoledne drží dlouhou siestu, večer se zase perou a honí a v noci, v noci otravují. Už od zhruba 22 hodin neklidně přecházejí obývákem kolem mne a významně pohazují hlavičkami směrem k mému pokoji, občas se zastaví na prahu a mňoukají. Pokud už ve svém pokoji jsem, lehnou si mi rovnou do postele. Přitom vedou řeči typu : „Tak co je dneska s tím spaním, podívej kolik je hodin“ atd. atd.
Na televizi koukají značně nevrle a často si sednou tak, abych na ní prostě neviděla – usednou na konferenční stolek mezi mnou a televizí, začnou se nafukovat a natřásat kožichy jak slepice peří až jsou najednou dvojnásobní a nafoukaní jak závěj sněhu a dokonale zakryjí výhled. Svoje postavení resp. posezení odmítají opustit. Když si přesednu, nevyvede je to nijak z míry. Jeden z nich mi skočí do klína že se budeme chovánkovat a dadáčkovat a přitom mi jako náhodou v návalu velké lásky vleze až na rameno – a pokaždé z té strany, kudy z
boku čučím na bednu. Druhý si pak buď lehne přímo na televizi a leští ocasem obrazovku stylem stěrače na plný výkon, nebo se odebere k mističkám a tam zoufale mňouká, jako že nemají vodu nebo že půl roku nedostali najíst – jedno co, hlavně abych nakonec ztratila kontinuitu a další vysílání už by tudíž pro mě bylo bezpředmětné. Konečně tedy k velké radosti obou kocourů končí proces mytí a večerního poklízení a zhasínání po bytě a já přistoupím k posteli. Podeberu obouruč toho kocoura, který právě leží na pokrývce a veleopatrně , skoro jako svátost, ho přenesu 3 kroky od mé postele na polstrované křeslo, které je ještě pro větší pohodlí našeho chlapečka vyložené dekou. Kocour drží a nechává se přenést, ani sebou nehne. Pak totéž provedu s tím druhým, rozdíl je jen v tom, že další křeslo už není a tak má přichystané na zemi 2 polštářky a přes ně chlupatou deku.
Kocouři jsou tedy ve svých ložumentech a tváří se, že vlastně hluboce spí a že tam tak vydrží ležet jako plyšáci nejméně do rána, ne-li do soudného dne. Ale kdepak, to je všechno jen součást rituálu, součást hry, kterou jsem je kdoví kdy a kdo ví jak nechtěně naučila a kterou teď vyžadují dennodenně a na kterou se těší jak malí kluci. Zkrátka: mrknu ještě jednou na kocoury a honem skočím šipku do postele, v letu urvu pokrývku a ještě při dopadu si jí natahuju až k bradě. V okamžiku, kdy já se odrážím ke skoku do postele, odrážejí se i kocouři a skáčou také. Rovněž do mé postele. Ten, kterému se podaří skočit vedle mé hlavy je vítěz, poražený musí jít někam níž, protože mám postel pro jednu osobu, nikoli postel pro jednu osobu a dva kocoury (až si budu pořizovat novou, budu na to myslet). Nechávám je teda chvíli oba ve své posteli a
povídáme si a drbeme se, ale protože si chci ještě číst, tak je po pár minutách vyhazuju oba. Matěj míří na inspekci po bytě, Čára se jde podívat jestli se něco náhodou neobjevilo ještě v misce a pak si sedne před mojí postel a začne mňoukat. Dělám že neslyším, popřípadě se ještě k němu otočím zády, ale moc platné mi to není. Kocourek Čára totiž pokaždé usoudí, že už jsem si četla dost, zatímco drbání a hlazení bylo málo a tak vyskočí znovu na postel, obtočí mi krk a zalehne knížku a dusí mě nejen svým kožichem, ale do jisté míry i svou láskou, protože je tak očividně nešťastný, že se nedá nic dělat a já teda znova z posledních sil drbu a znova hladím a znova ňuňánkuju a znova zpívám Utíkej Čáro utíkej utíkej honí tě Matěj divokej….až je konečně Čárova potřeba lásky naplněná a jde si lehnout na polštářky nebo do křesla. Konečně zhasínám a spím. Asi tak 10 minut. Pak dokončí Matěj inspekci a skočí mi na hlavu zase on a situace se opakuje s tím rozdílem, že během drbání, hlazení a mazánkování se s mladým pánem se musím chovat obezřetně, abych se nevhodně nepohnula nebo nezavrtěla. To náš kočičí chlapeček nesnáší, výchovně mě kousne a znechuceně odchází. „Pěkně sis to zařídila, jen co je pravda“, myslívám si napůl vztekle napůl lítostivě, zpravidla už zas v limbu a děkuju přírodě že mě vybavila tak dobrým spaním, že usínám okamžitě a bez potíží. Tak to jde celou noc, každý den, celý cyklus se opakuje tak 5x-6x za noc. V polospánku drbu a hladím a něco bručím, odmítám však zpívat a vyprávět. Často ani nevím, který z obou kocourů u mne právě je – to víte, potmě je každá kočka černá a na to, abych hmatem zkoumala srst a spolehlivě je tak rozlišila, v noci nějak nemám ani pomyšlení. Taky na co, vždyť je to jedno. Jisté je ale tohle: pokud to přede nahlas nebo mě to kousne, je to Matěj. Pokud mě to olizuje a klidně to ze sebe nechá udělat i polštář pod hlavu, je to Čára. Zkoušela jsem několikrát na noc zavřít dveře do mého pokoje a dělat mrtvého brouka.. No to jsem si dala, to jsem si ale dovolila přespříliš, usoudili kocouři. „Ty máš spát v průvanu abychom my měli volnou cestu jak se nám zlíbí, uvědom si, že ty jsi tady pro nás a ne my pro srandu králíkům“, dali mi jasně najevo a rumplovali s dveřmi packou společnou a nerozdílnou a k tomu tak srdceryvně mňoukali a plakali a litovali se a hořekovali a žalovali a určitě i nadávali, až to syn přes 3 místnosti nevydržel, vylezl z postele a došel jim pokaždé ty zpropadené dveře otevřít. Prý aby se vůbec vyspal. „A kdy se mám vyspat já“, ptala jsem se s očima málem červenýma. „Ale mami, jsou to přeci tvoji kocouři!“ a „Jasně Jano, my jsme přeci tvoji kocouři“ dozvěděla jsem se a 6 očí na mě udiveně zíralo. Tak divíte se, že jsem ze všeho nejraději nakonec spala u cizích?
Tuhle jsem na to nakonec vyzrála. Viděla jsem prodávat látkové vymolitanové kočičí pelíšky, určitě je znáte – roztomilé domečky a barevné kostky a malinká iglů a tunýlky s jedním otvorem nebo tunýlky průchozí se dvěma otvory, no zkrátka moc hezké kočičí postýlky. Mimořádně zodpovědně jsem vybrala jedno iglů a jeden tunýlek, oboje s potiskem kočičích tlapek a slavnostně jsem je nesla domů. „To budete kluci koukat co jsem vám koupila“ oslovila jsem Matěje i Čáru hned v předsíni a kocouři za mnou natěšeni běželi do obýváku, zvědaví jako všechny kočky. Tak, postavila jsem ty jejich nové postýlky doprostřed pokoje, ale k mému velkému zklamání je víc zajímaly pytle, ve kterých byly zabalené. „No tohle, aspoň kousek zájmu byste snad projevit mohli“ pokárala jsem ty nevychovance a zabavila veškerý obalový materiál. Kluci teda začali očichávat a prohlížet ty nové podivné věci a vlezli několikrát dovnitř a zase ven a zase do druhého a pak jsme společně šli a postavili je co nejblíž topení – tak, aby do nich šlo hodně tepla a tak, aby z nich byl současně rozhled po celém pokoji. Ukázalo se, že to byl geniální tah. Kocouři do nich opravdu chodí spát, v noci i přes den a já mám klid. Řeknu vám, moci se v noci otočit aniž by vás někdo kousnul a moci se v noci nadýchnout vzduchu a ne kočičích chlupů – to vůbec není k zahození. Tak tedy hurá, konečně mám opět šťastné noci, konečně spím zase sama!
P.S. Tohle povídání jsem psala před 14 dny. Teď si ho čtu, je večer před spaním, jsem v noční košili a kocouři leží za mnou v křesle a na polštářcích a tváří se, že hluboce spí. Domečky je omrzely. Že prý jim tam chybí lidská společnost. Takže je jisté, že až za chvíli PC vypnu, nebudu skákat šipku do postele sama. Čára chce patrně vyhrát – už má nohy skrčené pod tělíčkem a začíná vrtět zadkem, jen vyrazit. No tak teda jo, i tohle je část mého života s kočkama. Nakonec, víte že mi v tý posteli bylo občas smutno?