Příběhy a fotografie kočiček z depozit


Záhadné příběhy – Konvalinky od Čírunky
 17.února 2007, Alice Oppová


Kocourek Čírunka se narodil asi před 31 lety Filipíce Miniverové, sametově černé kočičce, v domku mé maminky v Černošicích. Filípka byla už starší kočičí dáma a navíc nalezenec, a Čírunka byl jejím jediným a posledním koťátkem, které se jí u nás narodilo a do kterého jsme se ihned zamilovali a když trošku povyrostl, si ho odvezli domů, do pražského bytu. Z počátku jsme ho každý týden vozili za „mamčou“ na tzv. pracovní víkendy (sekání trávy, pletí, hrabání listí, skládání koksu a pomoc s úklidem) a později, na naší chaloupku v Řepčicích u Struhařova. Chaloupka se nalézala v klidném a úchvatně krásném místě, obklopená loukami, sady, potůčkem, mokřadem, rybníkem a smíšenými lesy, kde rostly bílé hříbky, lišky, ryzci a nespočet lesního kvítí včetně konvalinek, jejichž vůni miluji, ale tady rostly takové velkokvěté. Do lesa pár kroků, kromě veverek, zajíců, daňků a srnek, nikde ani živáčka, a tak jsem s Čírunkou chodila denně na dlouhatánské procházky lesem, sbírat hříbky, borůvky, maliny, šišky na zátop a ty konvalinky. Čírunka se ve vyhledávání hříbků a konvalinek přímo vyžíval, vždycky běžel napřed
a nadšeně ukazoval svá naleziště.
Byl to blažený čas, jenže jak už to tak bývá, netrval dlouho. Čírunka onemocněl těžkou nedostatečností ledvin, tehdy žádný Fortekor a lowprotein diety neexistovaly, nepapal, pospinkával, uremické záchvaty se stupňovaly…
A pak nastala naše poslední smutná procházka úvozovou cestou kolem potoka (měl rád písničky Karla Kryla a tak jsem mu s pláčem drkotala „cesta je bílá, jak paže Daniely…“), chytil svou poslední myšku, zpátky jsem ho už nesla, a v pondělí, asi 12.11.85, pan MVDr. Novák kocourénka uspal, doma, v mém náručí. Nedlouho poté, v únoru 86, zemřel můj nevlastní otec, maminka nechtěla zůstat sama v domku, rozhodli jsme se prodat chaloupku, nastěhovat se do Černošic a maminku do našeho pražského bytu. Transakce proběhla v lednu 87, do Černošic jsme se stěhovali už s novými kocourky, Filípkem a Čírunkou II a samozřejmě i s pozůstatky Čírunky I. v rakvičce, kterou jsme pochovali na zahradě, pod tisem. Vzpomínky nelze vymazat, každý den jsem se s klučíčkama modlila a mantrovala u hrobečku Čírunky za bezpečný život všech kočiček a hodných lidí. Stal se z toho jakýsi obřad. Bohužel, časem ty hrobečky obětí lidské nezodpovědnosti přibývaly a stále přibývají, a tak tam spinkají desítky přejetých kočiček, které jsme našli na dálnici, a mnohé z mých „perchtiček“
a nyní i Filípek s Čírunkou II, kteří nás opustili ve věku okolo dvaceti let.
Ale zpátky k tomu záhadnému příběhu.
Od nás je do lesa daleko, takže jsem se na občasné procházky vydávala sama, bez doprovodu Filipa a Číry, a nostalgicky vzpomínala na procházky s Čírunkou I., kdy jsme spolu sbírali houby, lesní plody a konvalinky v těch nádherných lesích okolo chaloupky. A pak se ta záhada udála.
Začátkem srpna v roce 1991 jsem vydala na procházku do lesů nad chatovou oblastí Kazín. Nejdříve podle řeky, pak cestou nahoru k Cukráku, kde jsou chaty vlevo
a napravo už jenom les. Bylo vedro, léto vrcholilo a ve vzduchu voněla pryskyřice, od řeky se ozýval výskot koupajících se děcek a chataři podřimovali na svých zahrádkách. Asi v půlce stoupání jsem náhle zaslechla z lesa mňoukání, bože tak podobné hlásečku mého Čírunky, že se mi až zastavil dech. Tak to jsem se už úplně pomátla, říkám si a honem tahám z kapsy granulky a volám na čičí, papáníčko…Chvilenku bylo ticho, ale pak se ten hláseček znovu ozval a porát se vzdaloval, jakoby mě lákal, volal: pojď, pojď za mnou, podívej co tady pro tebe mám…A tak spěchám za hláskem, deru se roštím hlava nehlava, z kopce do kopce, s utkvělou představou - to musí být Čírunka, a zběsile prolézám školkami s maliním a ostružiním, smrkovou monokulturou…A najednou, koukám, na jehličí leží 3 utržené snítky konvalinek - těch velkokvětých, řepčických! Vezmu si je a jak šílená utíkám za tím čírunčím hlásečkem dál, volám ho, prosím, aby na mě počkal, ale hlásek se vzdaluje
a já nalézám jen další a další snítky konvalinek, skutečných, čerstvě utržených - v srpnu, kdy konvalinky nekvetou a v místě, kde žádné, natožpak „velkokvěté“ nerostou! A navíc, nikdo kromě Čírunky neví, že tyhle kytky miluju, a tak v přesvědčení, že to musí být jeho duch či inkarnace, porát běžím za tím hláskem a cestičkou vyznačenou těmi natrhanými konvalinkami, posedlá touhou ho aspoň spatřit a třeba i lehýnce pohladit a poprosit, aby se se mnou vrátil domů, protože se mi po něm tak strašně moc stýská… Až nakonec skončím na té samé cestě, kde se z lesa ten jeho hlásek ozval poprvé a najednou vidím, že z polozřícené chaty vylézají 3 zbědovaná, mourovaná koťata. A tak jsem si s těmi Čírunčími konvalinkami odnesla domů i ta koťátka a poté následovalo zřízení pidiútulku a posléze registrace našeho kočičího společenstva. Ty konvalinky mám usušené, po Čírunkovi se mi extrémně stýská, ale věřím, že jeho dušínka je stále s námi, protože byl, je a bude KOČIČÍ VĚDMA.




Zpět