První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

7. května 2005, Ing. Ondřej Martínek

Příběh kocourka Čertíka, který nám poslal pan Ing. Ondřej Martínek, člen a dvorní fotograf kočičího společenstva a mimoto i adoptivní tatínek jednooké Cilky.

Nevím, kde a kdy se mourovatý kocourek, námi nevhodně pokřtěný Čertík, narodil. Jednoho říjnového dne r. 2003 se procházel před vchodem Country hospody Dřevák na pražském Zahradním městě a oslovoval kolemjdoucí. Moje přítelkyně se nad ním začala rozplývat a pochopitelně jej odnesla domů. Jenže tam již 6 let bydlí zrzavý 7 kilový kocour Nynýšek. Mrňous mu před nosem vyluxoval misky, včetně 3 roky starých a domácím kocourem opovrhovaných granulí. Říkal jsem si, je-li to kočka, bude se jmenovat Piraňa. Jak se později zjistilo, byl to

kocourek, dle odhadu veterináře asi 4 měsíce starý.
Kocourek za přítomnosti lidí dělal nebojácného a značkoval nové teritorium tím nejdůraznějším způsobem (rozuměj včetně stolice umisťované do postele, kde starousedlík odpočíval).
Po několika dnech se objevila ve stolici škrkavka. Následovala návštěva veterinární kliniky na Zahradním městě – odčervení, hned předepsán Synulox. Při této své prvé návštěvě se kocourek hrdinně serval s veškerým ošetřujícím personálem a dostal jméno Čertík. Ale již následující den jsem s ním byl na klinice znovu a choval se jako vzorný pacient. Po několika dnech přestal jíst a pít, horečka, průjem, zvracení. Na klinice diagnostikovali (každý den ho prohlížel jiný lékař) nejdříve panleukopenii. Nakonec jsem kocourka přestěhoval ke mně domů, vozil každý den na infúze a jeho stav se zhoršoval. Konečná diagnosa – FIP a doporučení, abych jej tam nechal uspat, že je to otázka několika málo dnů.

Řekl jsem si, že nemám právo rozhodovat, zda tento tvoreček bude žít nebo ne a rozhodl se mu dát šanci a pomoci mu, jak jen mohu. Doma jsem mu odstranil kanyly ze žil a začal jej krmit každé 2 hodiny injekční stříkačkou kašičkou Hill’s Prescription Diet a/d.
Druhý den kocourek začal pít vodu a pomalu i jíst granule Hill’s Kitten. Během 2 týdnů se z něj stalo normální kotě. Rostl, vyměnil se mu chrup, hrál si a protože zjistil, že se na mne může ve všem spolehnout, stal se z něho můj nejlepší kamarád a rozmazlované „dítě“.

Od poloviny listopadu 2003 do začátku března 2004 žil Čertík normálním životem rozmazleného kotěte. Granulky uznával jenom Hill’s, denně dostával syrové maso (a to jen kuřecí prsíčka, panenskou svíčkovou, srdce, játra). Z kapsiček Whiskas jen vylízal omáčku, „umělohmotné“ kousky vyplivl.

Mimochodem, pamatuji, že v 70tých letech jsem dostával z Německa konzervičky Whiskas, které tenkrát byly opravdu z masa a kvalitou byly lepší, než tehdejší lidské konzervy. Dnes je deklarováno, že kočičí konzervy a kapsičky obsahují 4% masa. Stejný dojem mám bohužel z konzerv, uzenin a jiných výrobků pro lidi. Zkuste koupit konzervu, chléb, pečivo, ze kterých by netrčela sója nebo jiné náhražky.

V únoru s Čertíkem pomalu začala mlátit puberta. Večer běhal od okna k bytovým dveřím, mňoukal, a já pomalu začal řešit problém, zda jej nechat kastrovat či ne, zda mu potom pořídit kamaráda / kamarádku.

Bohužel začátkem března Čertík přestal jíst, ležel, zježená srst … a začalo mu růst bříško. Horečka téměř 41°C.

Tady musím odbočit: Po jeho prvním „zázračném vyléčení“ jsem si řekl, že, ač nejsem veterinář, musím si opatřit všechny dostupné informace o FIP a ostatních kočičích chorobách, hlavně těch způsobovaných koronaviry. Nechci se tu podrobně rozepisovat – z internetu jsem stáhl všechny dostupné informace o FIP, včetně referátů z mezinárodních symposií, materiálů amerických i evropských univerzit atd. U nás i ve světě bohužel, vinou nedostatku prostředků, není prováděn rozsáhlý výzkum problematiky terapie FIP, takže většina veterinářů nemoc řeší uspáním, maximálně kočce prodlouží život o několik týdnů tlumením imunitní reakce Prednisonem.
Narazil jsem na několik informací o vyléčení kočky s FIP - aplikace kortikosteroidů, antibiotik a antivirových preparátů (Virbagen, Interferon Alfa). I na úspěšný pokus léčby vaskulitidy (poškození krevních vlásečnic, způsobujícího efusi u vlhké FIP) ozagrel hydrochloridem. Inspiroval mne příběh amerického kocourka Taze, kterého jeho majitelé vyléčili z těžké FIP – medikace (Prednison, Synulox, Interferon Alfa, výživa Hill’s a/d) trvala jeden a půl roku, pak mu dávky léků snižovali po celý další rok – a který je již 4 roky „zdráv“, tedy bez příznaků nemoci. Konec odbočky.

Takže jsem při dalším Čertíkově onemocnění vlhkou FIP po konzultaci s MVDr. Márou z kliniky v Madridské začal Čertíka léčit zpočátku klasicky - Prednison, Synulox, Calo-pet, umělá výživa injekční stříkačkou (Hill’s a/d) a sháněl jsem interferon. Podařilo se mi jej koupit v Motolské nemocnici, naředil jsem jej a začal podávat (30 m. j. denně). Řekl jsem si, že mu budu pomáhat jak jen budu moci, bez ohledu na čas a peníze, dokud mi sám nedá najevo, že to nemá cenu, že to vzdává, nebo že trpí. A kocourek dával najevo, že mi důvěřuje, že ta spousta hnusných léků mu pomůže, a spolupracoval.

Mezitím po týdenní umělé výživě začal Čertík jíst – pouze syrové maso (srdce, játra, kuřecí prsíčka).
Po podání interferonu zmizelo krvácení do oka, zlepšila se srst, kocourek si sice pořád nehrál, ale chodil k jídlu, snídal se mnou, došel si na WC, odkud dokonce rozverně běhal, skákal po nábytku, sledoval dění na ulici z okna a nezanedbával ani svoji údržbu. Jen ascites (tekutina v bříšku) zůstával. MVDr. Mára potvrdil diagnosu RTG.
Takto se Čertík držel dva měsíce.
Potom ale začaly problémy s ledvinami, po aplikaci chemoterapeutika Urofur zvracel a přestal jíst. Nakonec ležel na pohovkách podestlaných PVC a prostěradly a ubrusy, protože neudržel moč, byl dehydrovaný a zesláblý.

29. dubna byl u MVDr. Máry na infúzích a odsátí tekutiny z bříška, ale neulevilo se mu, poslední dny jen ležel, nemohl spát, držel mne za ruku, položil si na ni hlavu a tiše se díval. Tak jsem s ním trávil poslední dny i noci. Ač zesláblý, začal razantně odmítat výživu i léky, které dosud bez většího odporu přijímal. Jakoby říkal „vždyť vidíš, že už to nemá cenu“. Jen se občas napil vody ze sklenice, kterou jsem mu každou chvilku nabízel.

V neděli 2. května večer dostal ošklivý epileptický záchvat, myslel jsem, že to nepřežije. Po něm již z něj byl bezvládný vyčerpaný tvoreček, který nepřítomně hleděl před sebe. Už jsem se na to nemohl dále dívat a odvezl jej na kliniku k vysvobozující injekci. Po tom, co jsem s ním prožil, jsem na tom byl tak, že jsem z ordinace zbaběle utekl….

A tak skončil životní příběh sice „jen“ kocourka, ale mohu říci, že jedné z nejlepších, nejhodnějších a nejohleduplnějších bytostí, jaké jsem v životě potkal.

Doma nic nezničil, roztrhal jen pár listů papíru a krabic, hrál si se svými hračkami, vydržel se dívat na zajímavý pořad v TV (hlavně Animal Planet). Když byl sám doma, prolézal regály, police, ale nic neshodil ani nerozbil. Stačilo mu říci „ne, tohle nedělej“ a on se snažil nedělat věci, které nemám rád. Když si nebyl jist, podíval se tázavě - „smím?“. Nezničil ani potahy křesel a pohovek (doporučuji mikroplyš jako nejodolnější materiál). Přitom dokázal dát najevo, co chce a co ne, byl přístupný vysvětlení a domluvě.

Zbylo po něm hrozné prázdno, pocit viny, že jsem mu nedokázal pomoci a že nakonec jsem na sebe vzal rozhodnutí, že už nebude žít.

Zpět