První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

3. února 2007, Jana Petrželková

Tohle se stalo v době, kdy naším prezidentem byl Václav Havel. Já jsem předtím bydlela 30 let s Havlovými v jednom bloku domů, s paní Havlovou jsme chodívaly nakupovat do stejného krámku a tak občas moje maminka a později i já jsme něco málo vzájemně konverzačně prohodily při čekání v nekonečné frontě a s nimi na patře bydlel můj spolužák, ke kterému jsme chodívali, takže jsme se vlastně znali více méně tak trochu jako sousedé. Nijak mě proto nepřekvapilo, když jsem se sice s jistými obtížemi, ale přece jen probojovala za jiným účelem na Hrad a při té příležitosti mě pan Havel poznal a pozval do své pracovny. Psal sice právě svůj novoroční projev, ale zrovna si nechával přinést kávu…v pracovně mě strašně překvapila přítomnost pěti kocourů. Měla jsem za to, že Havlovi jsou na psy, no ale kocoury jsem viděla na vlastní oči a tak hned bylo o námět zajímající obě strany postaráno. Jen jsem ještě předtím vypustila z přepravek ty naše kluky kočičí aby se v nich zbytečně nemačkali a hlavně aby si pohráli s těmi 5 Havlovic kocoury. Kocouři si tedy vespolek krásně hráli, nijak nezlobili, byli všichni zlatíčka a když přišel čas k odchodu, nastal strašný trapas. Nemohla jsem mezi těmi všemi kocoury poznat ty moje! Všichni byli mourovatí, všichni stejně velcí, všichni přiběhli ať jsem zavolala jakékoliv jméno, no hrůza hrůzoucí. Potila jsem se z toho jak okno od prádelny, přebírala kocoury a občas nějakého vstrčila do přepravky a pak ho zase vyndala, protože jsem viděla, že moji jsou jiní dva a tak pořád dokola…lidi, to bych vám teda nepřála zažít.
Nakonec jsem to nějak zvládla a šla jsem z Hradu s pocitem, že takového blázna jsem ze sebe neudělala už hodně hodně dlouho a že se z toho budu setsakramentsky dlouho rekreovat a že bych měla tudíž začít s tou rekreací co nejdříve. Naložila jsem přepravky do auta a dojeli jsme s kocourama ke krásné modré průzračné vodě, samá vlnka, sluníčko, mírný větřík a prázdná písčitá pláž, ach ta slast. Ještě mě napadlo, že je trochu hloupé psát novoroční projevy v létě a že to možná už nebude na přelomu roku moc aktuální, ale pak jsem si řekla, že jsem do práce objednávala kalendáře a diáře taky vždycky nejpozději v květnu, mávla nad tím rukou a vykročila jsem jen v plavkách po dlouhé úzké vysoké zídce, která se táhla jako molo daleko do vody. Kluci kočičí ťapali za mnou jak pejskové.
A tak jsme po té zdi šli dál a dál a já si libovala, jak je to báječné a jak sluníčko pálí a v tom větříku to ani není znát a jak budu večer krásně hnědá a jak bude příjemné se potom v té průzračné vodě vykoupat a vůbec jsem vrněla blahem. Pak mě najednou napadlo se otočit, co asi dělají ti kluci kočičí a strnula jsem hrůzou, přímo se ve mně zastavila krev a srdce mi přestalo bušit! Kocouři na zídce nebyli, naopak byli oba ve vodě, každý z jedné strany a snažili se ze všech sil plavat, ale vlny si s nimi pohrávaly a kluci umdlévali a umdlévali, už sotva pacičkami hrabali a co chvíli jim šla hlavička pod vodu, zkrátka se topili a ke všemu mojí vinou, protože jsem na ně zapomněla a neuhlídala je. Vůbec nechápu jak jsem to mohla udělat – Matěje i Čáru beru v určitých situacích jako malé děti a žádné malé dítě bych rozhodně nikdy nenechala jít po takovéhle zdi nad vodou bez držení za ruku a už vůbec ne za sebou. Jestli se kluci pošťuchovali nebo honili nebo dokonce začali prát nevím, ale je jisté, že sami tam schválně neskočili a že jim jde doopravdy o život. Lehla jsem si honem na břicho a spustila ruce dolů a snažila se na ně dosáhnout. Nešlo to, zídka byla moc vysoká a kocouři, když viděli moji snahu, napnuli svoje poslední síly a znovu udatně bojovali a žalostně na mě mňoukali a prosili o zachránění. Bylo na nich vidět, jak mi věří a jak jsem jejich jediná a poslední záchrana a já šílela. Bylo jisté, že když skočím ze zídky dolů za jedním kocourem, nedostanu se na ní zpátky nahoru abych mohla skočit i pro druhého a dokonce bylo jasné, že ani nedokážu vysadit toho zachráněného nahoru, ale že s ním budu muset nejprve plavat zpátky ke břehu a pak teprve utíkat ten obrovský kus pro toho druhého chudáka – jenže ten to do té doby nemůže přežít. Sundala jsem si plavky, roztrhala spodní i horní díl a svázala je do jakéhosi provazu a snažila se to improvizované lano hodit ke kocourům v naději, že se zachytnou a já je vytáhnu, ale kluci už moc zmatkovali a nechápali co po nich chci, takže naopak uhýbali. Došlo mi, že nemám jinou možnost, než jednoho kocoura obětovat pro život druhého. Situace už byla moc a moc zlá, kluci už přestali plavat a jen bezmocně polykali andělíčky a vlny si s nimi pohrávaly, šlo o vteřiny a já se nemohla rozhodnout pro kterého skočit a kterého nechat umřít. Mám Matějíčka i Čárýčka stejně ráda, bojovala bych za oba jak lvice, jednoho mám od miminka, druhý k nám přišel poničený lidmi a životem venku a získal zas víru v dobro. Nerozhodnuté mi tekly slzy jak hrachy, nejraději bych zabila sebe pokud by to pomohlo a kocouři ve vodě se už ani nepohnuli, když v tom přišla záchrana. Parta nějakých mladých lidí na gumovém člunu vylovila jednoho kocoura a podali mi současně dlouhé kovové hrábě a těmi jsem přitáhla druhého kocoura z druhé strany zdi a vyzvedla ho k sobě nahoru. Kocouři byli malí, ubozí, mokří a vypadali jak krysy, ale to by všechno nevadilo, jen kdyby dýchali nebo se aspoň pohnuli! Kocouři se ale byli bezvládní a bez života. Popadla jsem je za zadní tlapky, každého jednou rukou, vyzvedla jsem je do vzduchu a vyklepávala jim z plic vodu. Nestačila jsem se divit, kolik vody v nich bylo. Pak jsem je položila a začala jim střídavě opatrně dělat umělé dýchání z úst do tlamiček a jemně, jedním prstem, masírovat srdíčka. Nemělo to žádný účinek a tak jsem se snažila pořád a pořád a střídala jsem oživování Matěje s oživováním Čáry do té doby, než se ti mladí lidé dostali nahoru na zídku a vystřídali mě. Už to bylo zapotřebí, já už jsem nemohla, neměla jsem vůbec žádnou sílu. Tak jsem jen nad těmi zachránci stála a strašně brečela a když oživování ani za jakou dobu nemělo žádný účinek, tak už jsem byla naprosto hysterická a brečela jsem jak nikdy v životě, úplně jsem hýkala v děsném bolu až to se mnou házelo…a to házení mě probudilo. Zjistila jsem, že ležím na promáčeném polštáři a děsivě vzlykám a volám kocoury jménem. A v tom mi na postel skočil jeden kocour, ani jsem po tmě nevěděla který a vzápětí se postel zhoupla podruhé, to jak dorazil i ten druhý kluk kočičí a já je oba popadla s takovou úlevou a tak strašně šťastná že si to neumí snad ani nikdo představit. A Matěj s Čárou, jako by tušili, že mi nebylo ani trochu dobře, se mi otírali o obličej a krk a tlačili se mi pod ruce a kožíškem mi vytřeli slzy.
A tak se kocouři nakonec neutopili, ale řeknu vám – takovýchto snů víc a je po mě. Ještě že mívám v 90% případů sny veselé, příjemné a milé. Prý ale ten den byl stupeň zátěže číslo 3. No, je to možné.

Zpět