Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Jak se mají kočky ve Španělsku, díl první
20. ledna 2007, autor Jana Rakušanová
Z mnoha cest za odpočinkem i poznáním do země býčích zápasů musím konstatovat, že to není nic moc. Několik málo koček, co jsem jako turista v přímořských letoviscích viděla, bylo převážně poblíž některé z restaurací, přeběhlo rychle ulicí nebo v lepším případě čekalo v přístavu, kam se vracejí rybáři. Poslední jmenované kočenky patří k těm šťastnějším, protože malé rybky, které se nedají prodat ani je nechce rybář na svůj talíř, dostanou právě ony, trpělivě čekající den co den na molu. Trochu jiná situace je na Kanárských ostrovech, ale i tam krmení mají v rukou turisté, místní jsme u krmení nikde ani nezahlédly. Asi jen kočenky domácí, co na ulici nejsou vidět se mají lépe, snad.
Kouzlu cestování propadla i moje sestra, takže jsme na cestách všechny zážitky sdílely společně a postupně se staly i dočasnými krmičkami těchto krásných šelmiček.
Za chuť vyjet do Španělska může zpěvák Julio Iglesias, který má nádherný sametový hlas, interpretuje překrásné písně a jedině tam se daly v osmdesátých letech sehnat jeho gramodesky.
Taky jsem si chtěla trochu procvičit svou španělštinu, kterou jsem se právě začala pomaloučku učit.
Je to moc divné, ale při první návštěvě ve Španělsku v roce 1984 v hotelu poblíž městečka Altea, jsme žádnou kočku ani nezahlédly. Buď byly všechny schované před horkými slunečními paprsky nebo nebyla žádná poblíž hotelu. Jak jsme však později zjistily, majitelé hotelů je v areálu svých objektů nechtějí. A tato nechuť se zvyšuje s počtem přibývajících hvězdiček ubytovacích zařízení.
Moc hezký zážitek se nám naskytl v roce 1997, když jsme se v září vydaly na prodloužený letecký víkend na Costa Bravu do letoviska Blanes. Ve čtvrtek ráno přílet, v neděli večer odlet domů. Mezi tím relax na pláži, nějaký výlet, nákupy a návštěva velmi pěkné botanické zahrady v místě. To vše se dá stihnout. Do té doby jsme si myslely, že čím delší pobyt, tím lépe. Nyní zastáváme názor jiný a to, že méně je někdy více. Nejen, že se pobyt vydařil, ale potkaly jsem tam kočku!
Vzhledem k tomu, že pobývala v zahradě u bazénu, kam jsme zašly až poslední den, těsně před odjezdem, bylo naše setkání zároveň první i poslední, ale přesto velmi zvláštní. Hotel se pyšnil pouze jednou hvězdou, přesto nabízel služby, za které by se nemusel stydět ani hotel vyšší kategorie. Pro svou cenovou dostupnost jej po celou sezónu navštěvovali čeští turisté, kteří přijížděli autobusy. To nám nakonec vysvětlilo i chování kočky, se kterou jsme se tam setkaly. Zahlédly jsme ji, když jsme, jen něco málo minut před odjezdem a s kufry již uloženými v zavazadlovém prostoru, navštívily již zmíněnou zahradu, kde byly i lavice k posezení a otevřely balíček sušenek, abychom zahnaly hlad, protože jsme v hotelu večeři již neměly. Kde se vzala, tu se vzala klasicky zbarvená mourinka, s odpuštěním, s tím nejblbějším výrazem v obličejíčku, který jsme kdy viděly. Přiběhla rychle, protože uslyšela šustění obalu sušenek. Sedla si před nás a žádostivě koukala co dostane. Omluvila jsem se, že mám jen sušenky a dala jí přičichnout. Samozřejmě, že si nevzala a nevěřícně zírala po balíčku sušenek v druhé ruce. I ten putoval před její ctěný čumáček. Její výraz bylo nekonečné zklamání a obrovský údiv. Jak je to možné! Až v tu chvíli nám to došlo. Čeští turisté, kteří sem v pravidelných intervalech celé léto přijížděli, měli přeci s sebou na cestu z domova řízky nebo alespoň sekanou. Co taky s tím, co zbylo, když v hotelu na ně již čekalo jídlo? Takže kočička byla, chtíc nechtíc pohoštěna, což je lepší varianta, než aby proviant letěl do koše. Možná se i našel někdo, kdo jí přinesl něco z jídelny, kdo ví? Zřejmě jí tato zkušenost opravňovala k přesvědčení, že všichni lidé, co přijdou do zahrady, budou mít něco k snědku. Za pár chvil jsme již odjížděly na letiště s úzkostí a neblahými pocity co bude s kočičkou, až tu turisté nebudou…Turistická sezóna tu končí přibližně koncem září.