První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

13. ledna 2007, Václav Vlček

V době, kdy jsem měl k dispozici na opuštěném pozemku stodolu, sídlila v půdní části na jedné polovině světle želvovinová kočička KOALKA se svými 6 koťaty (stáří asi 1 měsíc). V druhé polovině měla 2 koťata tmavě želvovinová kočička TERKA (dva 14denní kocourky). Když se koťata začínala přikrmovat, nosil jsem jim několikrát denně mléko a později jídlo.

Černý kocourek SATY od Koalky začal pravidelně navštěvovat kamarády od Terky (bílošedomourovaného FERKA a černobílého TONKA). Jejich přátelství se vyvíjelo tak, že SATY zůstal u kamarádů natrvalo. Když Terka všechny tři vyvedla ven, chodili kocourci vždy a všude spolu. Pokud jsem někde uviděl jednoho, ostatní byli někde poblíž. Jedli spolu z jedné velké misky, nikdy na sebe nezavrčeli. Pokud se k nim přiblížil cizí kocour, všichni tři se postavili k obraně.
Jednoho dne, počátkem března, mi při večerním krmení chyběli. Nadával jsem, kde se zase tahle trojka fláká. Po krmení jsem šel odnést misky domů.

Asi 15 m od místa večeře jsem zahlédl u jednoho stromu Satyho a Ferka - seděli, nereagovali na můj svolávací signál, a tak jsem se za nimi vypravil já. Po několika krocích jsem uviděl, jak mezi nimi leží Tonek. V tom okamžiku mě blesklo hlavou, že je zle. Popošel jsem a uviděl, jak Tonek leží na levém boku a nehýbe se. Klekl jsem si k němu a zjistil, že už nežije. Dal jsem Ferkovi a Satymu misky s jídlem a šel jsem domů pro igelitový sáček a rýč, abych Tonka pohřbil.
Po příchodu zpět jsem zjistil, že se kamarádi jídla nedotkli. Tonka jsem se slzami v očích pohřbil a kocourkům jsem misky s jídlem nechal s tím, že si je vezmu ráno.
Ráno bylo jídlo opět netknuté a oba kocourci leželi stále na stejném místě. Večer tam stále byli opět jsem jim tam nechal jídlo a ráno je zase odnesl. Čtyři dny drželi kocourci čestnou stráž na místě a bez jídla. Teprve další den přišli na večeři na obvyklé místo a pomalu zapomínali na Tonka.
Po několika týdnech se oba kocourci přestěhovali za silnici do zahrádkářské oblasti vzdálené asi 200 m, kde je i několik domků a zahrad. Za nový domov si vybrali menší opuštěný pozemek se starou zahradní boudou. Každý večer jsem jim nosil k boudě jídlo a vzpomínal při tom na Tonka. Jednoho večera při krmení k nám přišla jedna starší paní z domku, který byl opuštěnému pozemku nejblíže. Zajímala se co to je za kočičky a tak jsem jí vyprávěl příběh kocouřích kamarádů. Asi za dva dny přišla paní za námi znovu. Chvíli si s velkým zájmem prohlížela Ferka a Satyho a potom mně sdělila, že se s manželem dohodli, že kocourkům nabídnou domov u nich v domku.
Šel jsem se podívat na dvorek a zahradu domku a souhlasil jsem s jejím návrhem. Další večeři už pojídali kocourci u nich na dvorku, za pár dalších dnů již dostávali jídlo do kůlny, kde se usadili. Na dvorku se chovali beze strachu a před obyvateli domku neutíkali. Asi za dva týdny jsem musel odjet na několik dnů mimo město. Manželé mně ujistili, že Ferkovi a Satymu dají najíst, abych si s tím nedělal starosti.
Po svém návratu jsem se nemohl dočkat večerního krmení a shledání s kocouřími kamarády. Jaké bylo mé překvapení, když jsem večer kocourky na dvorku nenašel! Po zjištění, že nikde nejsou ani jejich misky jsem byl strachy celý zpocený. Hlavou se mi honily hrůzné představy co se asi mohlo v době mé nepřítomnosti kocourkům stát. V tom vyšla ze dveří domku paní a kývala na mě, abych šel za ní. Šeptem dodala abych ji potichu následoval. Otevřela dveře do kuchyně a já jsem uviděl Ferka a Satyho jak s blaženým výrazem leží na gauči. Mezi nimi ležel zhruba stejně starý černobílý kocourek tak podobný Tonkovi, že jsem v první chvíli nemohl

překvapením ani vydechnout. Byl to nalezenec hodných manželů jménem Mikeš. Mezi kocourky postupně vzniklo další veliké přátelství, které trvalo mnoho roků.
Pravidelně jsem kocouří trojku chodil navštěvovat, nosil jim různé dobroty a byl jsem velice šťastný jak všechno dobře dopadlo.

Když se s paní občas potkáme, zavzpomínáme na Ferka, Tonka, Satyho a Mikeše. Oba máme při té vzpomínce zvlhlé oči a v nich i otázku; setkáme se ještě někdy s takovým kočičím přátelstvím?
Na kocouří kamarády jsme si loni vzpomněli s paní společně 19.srpna u příležitosti „Světového dne zvířat bez domova“ při čtyřech zapálených svíčkách.

Zpět