Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Mikuláš v útulku Palmovka
16. prosince 2006, Jana Petrželková
Když jsem se dozvěděla, že v „domovském“ útulku našeho kocoura Čáry pořádají 9. prosince den otevřených dveří pod názvem Mikuláš na Palmovce, neváhala jsem ani okamžik. Přesněji řečeno: neváhala jsem ani na okamžik s rozhodnutím se zúčastnit, váhala jsem ale, v kterou dobu se mám vypravit – akce probíhala od 11 do 18 hodin a bála jsem se, abych nepřišla v ty nejvíc zatěžované hodiny. Nakonec jsem po 4. odpoledne nandala do tašky některé pro útulek potřebné věci jako papírové utěrky, několik froté ručníků, pár kočičích hraček, malý polštářek, přihodila kočičí kapsičky a konzervy a nějakou tu korunu a vyrazila jsem, jenom jsem se ještě před tím rozloučila s Čárou a vysvětlila mu, kam jdu. „Tak tam všechny pozdravuj, lidi i kočky, byli tam na mě moc hodní“ mňouknul Čára a stočil se u topení. Bodejť by ne, venku bylo nevlídno, fičelo a pršelo a chlad zalézal do všech kostí a než jsem překonala 2 stanice MHD a kousek pěšky, byla jsem celá promočená, deštník nedeštník.
Do prostor na Palmovce není vstup ani přímo z ulice, ani otevřený – každý musí nejprve zazvonit a ohlásit se a pak si pro každého návštěvníka pečovatelé o tu havěť kočičí přijdou hezky ke dveřím a provedou ho domem a přes dvorek do pěkného malého zrekonstruovaného přístavku. Už u dveří vás ovane krásné teplíčko a nezaměnitelná vůně kočiček, kocourků i koťat. Já si odložila do přípravny kabát, deštník i tu mikulášskou nadílku a vešla do místností, které jsou vyhrazeny kočkám. Byla jsem v tu chvíli jediným návštěvníkem. Mezi kočičkami procházela slečna v kraťasech a tričku a povídala s nimi a tu drbala, tu hladila. U plynového topení klečel pán, něco spravoval na podlaze a na zádech mu spala kočka, evidentně spokojená se svým místem. Pozdravili jsme se všichni vespolek a já se začala rozhlížet. Přímo proti mně ležel na stole měkce vystlaný velký proutěný pelíšek a v něm spaly šťastně a spokojeně 3 kočky, rozvalené jedna přes druhou s takovým pocitem bezpečí, že ukazovaly bříška. Jedna bílá, jedna zrzavá a jedna černá, nádherná trikolora. U nich jako na stráži sedělo nějaké další kočičí veličenstvo, celé černé, ale nějak tu stráž odbývalo, protože si právě čistilo kožíšek. Pomyslela jsem si, že vypadá jako Mašinka a už jsem se zahleděla vedle, kde v menším pelíšku jedna kočička spala a jedna seděla a pozorovala mě. Chtěla jsem jí pohladit, ale bála se a uhýbala stranou, takže jsem jí nechala a otočila se k druhému stolu. Tam posedávala, polehávala a pospávala celá změť kočiček. Pro některé jsem byla vzduch a vůbec jsem je nezajímala, jiné koukaly nedůvěřivě a jiné zas se zájmem sledovaly co se bude dít a čekaly, kdy je začnu drbat a hladit. Mezi nimi seděla překrásná a veliká želvovinová kočička a tvářila se důstojně a taky trochu mračila, jako bubák. Když jsem natáhla ruku, dovolila mě abych jí pohladila a pak se mi otřela hlavou o ruku. Mezitím se mi už k ruce tlačilo dalších 5 nebo 6 zájemců o mazlení a tak jsem to začala na všechny strany obouruč spravedlivě hladit a drbat a chválit. Nejvíc o hlazení stálo malé mourovaté kotě, které vypadalo jako náš Matěj, když byl ještě malý. Zavěsilo se mi na svetr a snažilo se být co nejblíže mému obličeji. A pak byl obzvlášť potěšený mojí péčí ještě černý kocour (tedy podle mého kocour), který byl asi už hodně starý a musel to být udatný bojovník. Na jedno očičko jen mžoural, na krčku měl obrovskou zahojenou jizvu a chyběly mu vpředu zuby.
Do místnosti vešli další návštěvníci a tak jsem se začala přesouvat do dalších prostor. Z plynových kamen mi mával na rozloučenou černý kocourek s bílou náprsenkou a bílými tlapkami, který na teplé ploše zaujal pozici ležícího střelce a tvářil se jak šibal, zatímco z vrcholku skříně po mě žertovně sekal pacičkami další kočičák ve snaze si hrát. „Tak ty takhle na mě, holčičko?“ oslovovala jsem to zvíře v domnění, že jde o kočičku podle zástřihu na oušku, a chvíli jsme se spolu packovali. „Ale kdepak, to je kluk“ opravila mě vedoucí útulku paní Chlamová, která právě vstoupila. Omluvila jsem se za svojí tupost v odhadování pohlaví bez nahlédnutí v patřičná místa a pak jsme se pustily do krátkého hovoru o Čárovi. Dostala jsem trochu vyhubováno, že jsem nepřinesla jeho fotky. Vysvětlila jsem, že jsem nechtěla zdržovat jedním kocourkem v návštěvní den a přislíbila nápravu. 
V další místnosti bylo kočiček také plno. Jak jsem se dozvěděla, je v současné době v útulku celkem asi 50 zvířat. Tady měly kočičky k dispozici další stoly a velký měkkounký gauč a skříně po kterých mohly posedávat nebo se schovávat pod nimi. Bokem stály rozkládací schůdky a na každém stupni seděla jedna kočka, jen úplně nahoře seděly dvě. A všude bylo plno pelíšků všeho druhu a velikostí : proutěné otevřené a proutěné kukaně, plastové a sem tam nějaká krabice kterou nemůže žádná pořádná kočka nechat bez povšimnutí a všechno krásně čisťounké a měkce vystlané a mezitím další polštáře a kočičí domečky a stromy a škrabadla. A po zemi na vhodných místech mističky na papání a stranou řada kočičích záchůdků, většinou krytých, aby měli kočičáci dostatek soukromí na takové intimní věci. Pravda, měšťanský obývák v jednom slohu navržený architektem to nebyl, ale na to kočičky z vysoka hledí. Ze všeho vyzařovala snaha uspořádat vše co nejlépe pro kočky a jejich pohodlí a hlavně spousta lásky k nim a to je to nejdůležitější. 
Sedla jsem si na gauč a začala zase postupně drbat a hladit a čičínkovat a znovu jsem se snažila aspoň trochu, malinko, podrbat, pochovat a pohladit pokud možno všechny zájemce a nejvíc zase žádalo pozornost to malé kotě podobné Matějovi, které si za mnou přiběhlo od vedle a znovu mi šplhalo po kalhotách a svetru. Musím ale říct, že to pro mě bylo hodně těžké. Ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že bych si byla chtěla když už ne všechny, tak alespoň některé ty kočičky, kocourky a koťata vzít domů. Třeba bělavou kočičku která seděla za mými zády na kraji stolu. Měla asi už trochu potíže s očima a mžourala na mě, ale když jsem jí začala hladit a šíšat na ní, spustila po chvíli motorek a blaženě nastavovala hlavičku. „Tak to už je hodně stará dáma“ informovala mě paní Chlamová a já jsem si smutně pomyslela, že její naděje na nalezení nového domova je jen velmi malá. Stejně tak toho černého zjizveného kocoura-válečníka, nyní už bezzubého a odkázaného na zvlášť připravovanou stravu a možná i toho kočičího dorostence, který přede mnou hned po mém příchodu uhýbal. Věděla jsem totiž, že po mě celou dobu pokukuje a tak když jsem se vrátila zpět do první místnosti, postavila jsem se k němu a chvíli na něj tiše mluvila a šíšala a čičinkovala, až se nejprve opatrně, ale po chvíli už celkem ochotně nechalo zvířátko hladit. Když jsem prvně přejela rukou po hlavičce a zádíčkách, ustrnula jsem. Zvířátko už od pohledu bylo hubeňounké, ale pod rukou jsem cítila jen kostřičku potaženou kůží a vystouplé lopatky, jednu výš a jednu níž. Hned jsem si vzpomněla na Čáru, který také není dobře rostlý, také byl v době nejdůležitějšího růstu na ulici bez dostatku jídla a bez vitamínů a křivé zadní nožičky a vystouplé lopatky mu už zůstanou navždy a znovu do mě vjel vztek na všechny lidi, kteří mohou opustit nebo vyhodit zvíře a nechat je bez pomoci. „Co ty jsi všechno prožila, kočičko, ale neboj, oni tě tady dají dohromady, tady se budeš mít dobře, v teplíčku a se spoustou papání“ doprovázela jsem to mazlení a kočička se tvářila jako když mi rozumí. Mezitím se útulek naplnil ještě dalšími návštěvníky a tak jsem se začala chystat k odchodu, abych uvolnila místo dalším obdivovatelům a doufám i potencionálním adoptivním „rodičům“ některého zvířátka. Stejně už bych tam dlouho být nemohla – tekl ze mě pot jako voda ve sprše. „Uf, vy se snad trénujete se všemi těmi tygry tady na návrat do Afriky“ komentovala jsem to a otřela si aspoň posté kapky, který mi stékaly na brýle, ale pak jsem si uvědomila, že některé kočičky jsou nemocné a protože neumějí ležet v posteli pod peřinou, musí být všude dost tepla. Znovu jsem prošla mezi všemi těmi polehávajícími i pobíhajícími kočičkami a rozloučila se s pocitem, že v tomhle útulku je kočičkám rozhodně dobře, že tady mají láskyplný domov. V přípravně jsem vyprázdnila svoji tašku, přiložila všechno mezi nadílku kterou kočičky k Mikuláši dostaly a měla radost, že nejenže se snad trochu pomohlo útulku s jeho potřebami protože peněz je pořád zoufale málo, ale hlavně že pár kočiček, kocourků a koťat přece jen našlo dnes svůj nový domov.
Vyprovodit mě šel pán, který doposud čistil všechny záchůdky a pak připravoval krmení. V domě jsem se zastavila ještě u nástěnky a bylo mi moc a moc smutno z ošklivého a naprosto zbytečného a neopodstatněného výpadu proti útulku, který některý z obyvatel vyvěsil. Nechápu zlobu některých lidí, kteří nejen že nepomohou, ale ještě schválně škodí. Skoro jako v Andersenově pohádce o kousku ledu v srdci, ale tohle bohužel není pohádka. Venku jsem si zapnula zimní kabát až ke krku, nasadila kapucu, otevřela deštník a pustila se deštěm a zimou na tramvaj a k teplému domu a mým dvěma kocourům, také oběma znajícím život na ulici a přitom myslela na všechny ty ubohé opuštěné kočky , které nemají ani to štěstí, že se dostaly do útulku nebo nemají svojí krmící paní nebo pána a je jim moc a moc zle a čím déle jsem na to myslela, tím větší vztek se mě zase zmocňoval. A tak můj velký dík patří nejen všem pracovníkům z útulku Palmovka, ale i všem ostatním útulkům a pomocníkům a pomocnicím v útulcích a venkovním krmičům a krmičkám a vůbec všem kteří se snaží zlepšit život koček a jejich postavení.