Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Mikulášské myši
9. prosince 2006, Jana Petrželková
S kocoury je potíž. Skoro jako s malými dětmi. Pořád aby je člověk hlídal, napomínal, pořádal, vymýšlel pro ně zábavu, hlídal vyvážený jídelníček, dbal na jejich klidné a nerušené spaní, běhal na kontroly k lékaři, hlídal očkování a třeba i pomalu pamatoval na Mikuláše.
Letos se mi prvně v životě podařilo doslova a do písmene na Mikuláše zapomenout. Kvaltovala jsem s jistou prací a pak ji jela hotovou odevzdat a teprve když jsem jela zpátky a do tramvaje přistoupili 2 malí čertíci, uvědomila jsem si, že je 5. prosince a tudíž chodí nadělovat svatý Mikuláš. K tomu už obchody pomalu zavíraly, mě bolely nohy a hlava a vůbec celý člověk...zkrátka jsem byla ráda, že je Lukášovi už pomalu 20 let a tak spíš ocení od Mikuláše obálku s příspěvkem na muziku, než čokoládové figurky a metlu. Když jsem se nakonec doplahočila až před dům, viděla jsem, jak za oknem sedí oba kocouři a valí oči ven. Matěj se zcela tradičně snažil tvářit povzneseně a jako že je mu všechno naprosto jasné a Čárýček - taky zcela tradičně - měl oči navrch hlavy. „Honem pojď domů“ mňoukal Čára, „už ať jsi v bezpečí, venku chodí příšery a některý vypadaj jak podivný veliký kočky a zvláštně brblají“ sděloval mi v předsíni a v rozčilení přešlapoval z nohy na nohu. Matěj neříkal nic, ale docela zapomněl na nutný vítací rituál, tj. skok do mé náruče z věšáku na šaty, takže bylo jasné, že je také vyvedený z míry. „Žádný příšery, žádný falešný kočky“ svalila jsem se polomrtvá do křesla, „to je svatý Mikuláš co dneska naděluje hodným dětem a doprovází ho anděl a to černý chlupatý je čert, toho zas zajímají ty zlobivé děti“ informovala jsem pozorně naslouchající kočičí chlapečky. „Hm, hm a kdy bude nadělovat kočkám a kocourům?“ zjišťoval Čára. „To nevím, asi taky dneska, ale to by stejně naděloval jen kočičím dětem a vy už jste přece dospělí! „ zívla jsem a považovala debatu za skončenou. Kocouři byli jiného názoru. Odklidili se do koutku, dali hlavy dohromady a za chvíli se vrátili v debatě pokračovat. „Jenomže my jsme malí i když jsme dospělí, třeba se Mikuláš splete“ těšil se Čára a Matěj zas přidával „a kromě toho nám Mikuláš nic nenadělil když jsme byli ještě koťata a to není fér, tak by to měl teď napravit“ argumentoval zas Matěj. „Kluci, ale život není fér, udělali byste líp, kdybyste si na to zvykli“ povzdechla jsem si tak všeobecně a nadějně dodala: „tak počkejte, třeba až nadělí všem dětem tady ve Vysočanech, přijde i k nám. Ale jestli jste zlobili, tak počítejte s tím, že dostanete jenom uhlí a metlou přes kožíšky“. „Já ale byl hodný, viď“ lekal se už zas Čárýček a přitulil se mi do náruče. Upokojila jsem kocourka a přemítala, co bych tak těm klukům v zastoupení Mikuláše mohla nadělit. Nadílku od čerta jsem musela vyloučit předem. Brambory v poledne došly a kde vzít v bytě s plynovým topením uhlí. Ale jako na potvoru jsem neměla ani žádné zásoby tyčinek a kočičích bonbonů, žádné nové hračky, nic co by se hodilo doma nebylo. Nakonec jsem vyndala sýry a krabičku olejovek a rozmrazila kuřecí prsíčka a pozvala kluky na hostinu. Baštili a vypadali potěšeně. Po jídle si Matěj otřel fousky a řekl mi: „hele, Jano, to bylo docela dobrý, ale víš, já jsem se tak nějak těšil, že mi Mikuláš třeba nadělí nějakou novou myš na hraní, ta stará už mi pouští moc chlupů do tlamičky a to já nerad“. Koukala jsem na něj, pokyvovala hlavou jako že rozumím a pak jsem dostala nápad. „Tak víš co, Matěji, já vám nějaké myši obstarám a vsaď se, že s nimi bude zábava a rozhodně nebudou pelichat“. A pak jsem šla a prohrabala krabici, ve které schraňuji všechny možné šňůry a kabely a vůbec všechno zbylé od počítačů, které nám kdy prošly domácností – prostě jen tak, pro strýčka příhodu a protože je pro mě problém něco vyhodit. Našla jsem v ní několik myší a vybrala dvě, které mají už dávno nepoužívané konektory. Lihovým fixem jsem nakreslila čumáčky, fousky a očíčka a na dlouhatánské ocásky přivázala pár mašliček z celofánu, aby pěkně šustily. „Tak kluci, myši se nesou“, zavolala jsem na kocoury a jak jsem s nimi šla, ocásky s mašličkami se kývaly a poskakovaly za mnou po podlaze. „Jo jo“ hulákal nadšeně Matěj a hned vystartoval po jedné z myší. „Já taky chci, já taky“ žebral Čára a pak už si oba kluci hráli, každý se svou myší a pak zas oba s jednou a přetahovali se o ní a jeden jí třeba za sebou v běhu vlekl a druhý jí lovil....zkrátka radosti až na půdu. Ještě dneska, pár dnů po Mikuláši, je to nejoblíbenější hračka, i když ocásky myší jsou na několik kusů a na noc je musím zabavovat a schovávat, protože bychom se nikdo nevyspali. Schválně si to zkuste, jak se vám bude dobře spát, když bude někdo vytrvale tlouct počítačovou myší do sporáku a kuchyňské linky a tahat ji po linoleu! No nic, Mikuláše jsme tedy úspěšně absolvovali a teď nás zas čekají vánoce. Jste taky zvědaví co bude?