První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

17. listopadu 2006, Eva Beranová

1. kapitola

Já, Žofie

Jmenuji se Žofie Karbanátková. Jsem kočka. Nejsem obyčejná kočka. Jsem kouzelná. Co umím, to se dozvíte, až všechno přečtete. Protože jsem moderní kočka, namluvila jsem svoje vypravování na kazetu. Proč bych nemohla být slavná? Je slavný maxipes Fík, pes Baryk, kocourek Modroočko, motýl Emanuel, opice Žofka, kocour Mikeš, medvídek Pú a plno dalších zvířátek, na které si zrovna teď nevzpomínám. Proč bych nemohla být slavná i já, Žofie Karbanátková?
Narodila jsem se vloni v půlce dubna. Nebo to už bylo předloni? První dojem ze světa mě zklamal. Tma, zima, vlhko, strkanice. Pak drsný jazýček, který mě masíroval jako žínka. Konečně teplo. Potom mlíčko a zase teplo. A zase ta drsná masážní žínka. A spaní, spaní. Někdy velké teplo – to když nás máma hřála. Jindy menší teplo – to když šla máma na lov a my čtyři jsme se museli hřát navzájem.
Po týdnu jsem otevřela pravé oko. Až jsem se lekla! Nade mnou bylo něco huňatého, rezavého a vedle mě vrněly tři malinkaté osůbky. Jedna už koukala na obě oči, další dvě měly oči slepené do úzkých škvírek. To velké rezavé byla máma. Všimla si, že jsem otevřela jedno oko a hned mě radostně zmasírovala drsným jazýčkem – to byla ta masážní žínka. Kvičela jsem rozmrzele, protože jsem se chtěla hlavně koukat.
Poznala jsem sourozence. Dva byli světle rezaví se bílými skvrnkami. Máma jim říkala „Mourku a Rourku“. Mně říkala „Lištičko“ a sestřičce „Šištičko“. Obě jsme byly rezavě hnědé. Já mám ale ouška čokoládově tmavohnědá, stejně tak tmavou čáru mám svisle přes celý čumáček a končí mezi oušky. Pod krkem mi svítí veliká bílá skvrna, která je ohraničená zdola vodorovným černým pruhem. Ocásek mám pěkně huňatý, šedě a rezavě pruhovaný. Kdo mě vidí, říká, že jsem hezká kočička. Jen moji lidé zjistili, že jsem kouzelná. Ale k tomu se teprve dostanu. V tu dobu, o které vyprávím, bylo nejdůležitější, že jsem otevřela i levé oko, rostla jsem a svět se mi zatím nezdál tak špatný.

2. kapitola

Sudička

Jednoho večera jsem ucítila, že nás kromě dechu mámy ještě někdo dospělý očichává a prohlíží. Otevřela jsem oči a leknutím zakvíkla. Nade mnou se skláněla velká černá kočka a upřeně se na mě dívala. Její pohled mě děsil, protože levé oko podivně šilhalo. Úzká černá štěrbinka kočičího oka i žlutá duhovka byly posunuté nahoru. Podivná kočka konejšivě předla a prohlížela mě ze všech stran. I tlapkou si mě převracela.
Začala jsem hrozně vřískat. Máma mi dala malý nervózní pohlavek a zasyčela na mě, ať jsem zticha, že Černá Vědma umí věštit a pozná, kdo z nás koťat bude mít v životě štěstí.
Černá Vědma prohlédla Mourka i Rourka a s povzdechem je odsunula: „Nebudou mít štěstí …“ Máma zavzlykala a začala oba kluky něžně olizovat. Černá Vědma odsunula i Šištičku. Neřekla nic. Máma pochopila a zavzlykala znovu. Mně věnovala Černá Vědma nejvíc pozornosti. Trvalo jí to dlouho. Konečně pomalu řekla: „Podívej na tuhle kouzelnou zrzavku! Ta má mezi dávnými předky váženou siamskou kočku. Vidíš ta tmavá ouška a ten tmavohnědý pruh v obličeji? Pod svými tlapkami cítím, že z toho kotěte proudí měsíční síla. O tu se bát nemusíš! Ta má svůj příznivý osud určený přímo od naší kočičí bohyně Bastet. Tahle holka bude šťastná. A bude umět čarovat. Nevyroste z ní sice vědma jako já, ale bude umět některá kouzla.“
Máma se celá rozzářila. Začala vděčně olizovat Černé Vědmě hlavu. Ta se zdrženlivě odtahovala: „Nech toho, Zrzko, tolik dobrého jsem zas neřekla! Radši se starej, aby se ti kluci a ta druhá holka někde uchytili … Ale nevím, nevím …“
Černá Vědma nám potom snědla myš, kterou máma dneska ulovila, a odešla střechou do noci.
„Mami, proč ta kočka tak strašidelně koukala?“ ptala jsem se, protože jsem se pořád nemohla zbavit nepříjemného dojmu z Černé Vědmy.
Máma seděla zamyšleně u půdního okénka a koukala na hvězdy. Byla smutná. Podívala se na mě dolů:
„Víš, Černá Vědma je stará a moudrá. Když byla kotětem, stříleli po ní ze vzduchovky. Brok se odrazil a trefil jí do oka. Uzdravila se, ale oko zůstalo posunuté nahoru a nevidí na něj věci kolem nás. Naučila se tím okem vidět do budoucnosti …“ Máma se znovu zadívala na hvězdy a vzdychala.
Brzy jsem na všechno zapomněla. Dny plynuly v hrách, rvačkách a kočkování se sourozenci … Ale všeho do času …

3. kapitola

Den hrůzy

Brzy jsme začali prozkoumávat domov. Bydleli jsme v obrovské krabici plné starých hadrů. Žádné velké bohatství to nebylo, ale patřila nám celá půda. Až později se ukázalo, že nepatřila.
Máma byla bezdomovec, toulavá kočka. Půdu si jednoduše obsadila.
Když nás lidi objevili, moc mámě nadávali. Nechali nás tam do konce června.

Pak nastal den hrůzy. Pochytali nás, mámu vyhnali. Jak dopadli Mourek, Rourek a Šištička, to nevím. Nechci na to ani pomyslet. Hlasitě jsme plakali, škrábali, kousali – ale nic platno. Byli silnější.
Já měla asi jediná obrovské štěstí. Někdo volal: „Tuhletu! Ta je krásná! Jako malá kuna. Rychle, podejte mi ji!“
Čísi ruce mě vhodily do špinavé tašky. Voněla dřívím. Pak jsem cítila, že mě nesou. Vřískala jsem, řvala, prala jsem se. Lidské ruce držely tašku stisknutou těsně nade mnou, abych nemohla vyvádět. Tak hrozně jsem plakala, až jsem už jen chraptěla. Dusila jsem se a potila. Nechtěla jsem umřít, na světě bylo tolik zajímavého! A to jsem zatím znala svět jen z půdního okénka.
Člověk mě nesl v tašce dlouho, pak stoupal po schodech. Ozval se další lidský hlas. Konečně dušení skončilo. Taška se pomalu otvírala, ruce mě vyndaly a přendaly do druhých rukou.
Hlubší hlas povídal: „Nesu kotě, které se nám podařilo chytit. Je to bohužel kočička.“ Vyšší hlas odpověděl: „To nevadí. Je krásná! To je barva, to jsem ještě neviděla!“ Hlubší hlas řekl: „Je to ale neochočené, škrábe a pere se. Vypadá, jako by to byla kuna!“ Vyšší hlas se rozněžnil: „Je to maličká rezatá kočičí chudinka. Hlavně, že jste ji pro mě chytil. Děkuji … vezměte si aspoň kafe …“ Hlubší hlas se ze slušnosti chvíli ostýchal, že jako kafe za kotě nechce, pak se rozloučili a já si oddechla. Ten vyšší hlas mě přímo hladil. Už se nemusím bát.

Paní mě postavila na zem a zavolala na pána, aby pustil Zuzanu a Zrzka.
Nejdřív jsem uviděla Zuzanu. Na zádech, čele a nohách byla tmavošedá, bříško, čumáček a konce tlapiček měla bílé. Zelené oči zle jiskřily. Zasyčela a dala mi pohlavek. Zakvíkla jsem. Zuzana byla plesknuta novinami přes zadeček, urazila se a odešla. Zrzek byl krásný světle zrzavý kocour s bílým čumáčkem a břichem. Byl celý nadýchaný, čisťounký, pohyboval se pomalu, oči měl kulaté a také zrzavé. Přišel ke mně, nosem se dotkl mého nosu a řekl přátelsky: „Vítej, kotě!“
Paní se zaradovala. Pohladila Zrzka, ještě jednou pohrozila na dálku Zuzaně a mně sdělila, že mi budou říkat Žofie.
Chtělo se mi na ně křičet, že jsem Lištička, ale vydávala jsem jen kočičí zvuky, tak mi nerozuměli.

4. kapitola

Mourkovi

Lidi, u který bydlím, se jmenují Mourkovi. Možná, že se jmenují ve skutečnosti jinak, třeba Nováků, Veselých nebo Kunešů. Na tom celkem nezáleží. Já jim sama pro sebe říkám Mourkovi. A proč? Jak jsem na to přišla?
Když jsem byla ještě malá, vylezla jsem poprvně na okno a podívala se z výšky do zahrady. Nespadla jsem, na okně je pro kočičky udělaný dřevěný balkónek s kovovou mřížkou vpředu. Ze zahrady jsem zaslechla ženský hlas: „Podívej, Láďo, oni zas mají nové kotě!“ „Co můžeš čekat, vždyť jsou to takoví Mourků,“ odpověděl Láďa. To mi stačilo. Už to vím! Jsem u Mourků. Není to špatné jméno.
Mourků rodina se skládá z pana Mourka, paní Mourkové, velkého kluka Pepy, který si mě moc nevšímá, zlostné kočky Zuzany a líného kocoura Zrzka.

Pepa mě přehlíží, má jiné zájmy. V poslední době ho vidím v pátek odpoledne a v neděli v pět zase odjíždí. V sobotu bloumá po městě, k večeru zmizí, vrací se kolem půlnoci, spí do nedělního oběda a po obědě se začne s mámou Mourkovou handrkovat o koruny, protože Pepa chce s sebou nejen trvanlivý salám a sýry, ale i peníze. Ty mě moc nezajímají, nevoní. Ale zato ten salám voní!
Lezu Pepovi do tašky, ten mě lhostejně vyndavá, jako bych byla polínko nebo špinavý kapesník. Jednoduše mě nevnímá. Tuhle jsem ho vztekle škrábla do nohy. Nejvýš, kam jsem dosáhla. Zařval „au“ a konečně se na mě podíval. „Hele, hnědý kotě! To je taky naše?“ „To je přece naše Žofinka,“ řekla láskyplně Mourková. „Hezký kotě to je, ale pěkně divoký … jo, kolik mi dáš, mami, na cestu?“ změnil ihned řeč Pepa. A to bylo všechno. Zase jsem byla pro Pepu vzduch, nula, hmyz. No, uvidíme!

5. kapitola

Anička

S Pepou si neužiji. Prozatím … O to víc si užiji s Aničkou, vnučkou paní Šímové odvedle. Babička Šímová má dveře do rohu s dveřmi našimi. Naše rohožky se skoro dotýkají.
Anička chodí k babičce často. Mňoukám za dveřmi, Mourků mě pustí na chodbu, Anička mě vtáhne dovnitř a už se honíme po předsíni. Líbí se mi to.
Ale plno věcí se mi nelíbí. Třeba když mi váže mašličku na krk, nebo mě navléká do nějakých popruhů a tahá mě na vodítku jako pejska po chodníku.
Mňoukám, syčím, prskám, sednu si na chodník a nejdu dál.
Anička se zlobí, tahá mě. Tuhle jsem toho měla dost: „Tak ty si říct nedáš, Ančo! Tumáš!“ a sekla jsem ji drápky. Anička se rozplakala, nechala mě na chodníku a utíkala žalovat babičce. Babička Šímová se na mě nezlobila. „To nesmíš, Aničko, tahat kočičku, když ona nechce. To kočičky nemají rády. Ona ti říkala, že se jí to nelíbí, syčela na tebe, ale tys tomu nerozuměla…“

Vzala mě do náruče a donesla k sobě na gauč. Hrála jsem uraženou. Mračila jsem se a syčela, Anička už nevzlykala a koukala na mě. Pak natáhla ruku, chtěla mě pohladit. Uraženě jsem uhnula. Znovu natáhla ruku. Uhnula jsem jen trochu. A když potřetí natáhla ruku, už jsem neuhnula a nechala se pohladit. Anička mě lehounce hladila, já začala příst, abych jí udělala radost. Nakonec jsme byly spokojené obě.

6. kapitola

O jménech

Jak už víte, máma mně říkala Lištičko. Mourků mě pokřtili na Žofii. Není to špatné jméno. Mohla jsem dopadnout hůř. Přestavte si, že bych se jmenovala Míca, Micina, Nácina, Číča, Čičina, Minda nebo nějak podobně docela obyčejně. Žofie zní aspoň vznešeně. Nabíc mám i příjmení. Jsem Žofie Karbanátková. Je to příjmení přímo voňavé. Připomíná nedělní oběd s opečeným karbanátkem, brambory a okurkovým salátem.
Jak jsem přišla k tomu pěknému příjmení? Jako malá jsem jednou vyšplhala v předsíni na pracovní stůl a sedla si vedle mastného hrnce.
Přišla Mourková. Myslela jsem, že mě hned sežene dolů, ale ono nic. Dívala se na mě vesele, pak úplně rozzářeně a volala: „Pojďte sem, rychle! Naše Žofinka, jak tu sedí, vypadá úplně jako karbanátek! Koukejte! Ta má tak krásný kulatý zadeček! Opravdu, jako pěkně upečený zlatohnědý karbanátek. Je to naše Žofie Karbanátková!“
Nadšení Mourkové nebralo konce. Začala mě poplácávat po zadečku oběma rukama, jako když tvaruje karbanátek.
Jsem tedy Žofie Karbanátková. Líbí se mi to. Každá kočka nemá příjmení.
Zadeček už sice nemám tak kulatý a tlusťoučký, protože jsem vyrostla a protáhla se. Ale příjmení mi zůstalo.

7. kapitola

Objevuji své schopnosti (a nestačím se divit)

Jíst mi chutnalo. Taková jídla jsem nikdy nejedla! Myši jsme nedostávali, ale bylo mléko, rýže s mletým masem z konzervy, těstoviny s masem, suchý Kitekat a čerstvá voda, nějaké polévky a plno chutných věcí, které ani nedovedu pojmenovat. Líbilo se mi to. Starosti o jídlo jsem neměla, mohla jsem se věnovat jiným věcem.

Jak jsem již říkala, v bytě bydlela Zuzana, kočka podezřelého původu. Nikdy o sobě nevyprávěla. Z řeči člověků jsem vyrozuměla, že ji našli někde u lesa. Zuzana je asi odloženým dítětem kočičí divoženky. Je nedůvěřivá, sobecká a zlostná. Už se jí vůbec

nebojím. Dokonce jí ráda zlobím. „Hihihi – mňouk, Zuzano, ať mám měkce ustláno!“ vykřikuji vesele a mrskám do rytmu ocáskem.
Zuzana prská, nadává, oči má divoké jako rysice, skáče ze skříně na okno a zase zpět, seká ocáskem, čumáček jí zčervená zlostí, dlouho trvá, než se zase uklidní. Ale to nic není. Řeknu vám jiné příhody. Zuzana usnula na okně. Slunce jí praží do kožíšku. Zuzana vypadá velmi spokojeně. Zadívám se upřeně na ni a v duchu si říkám: „Spadni dolů!“ Upřeně se jí dívám zezadu na hlavu a tiše předu své škodolibé přání.
Zuzaně najednou klesá hlava na parapet, pak spustí dolů ocásek jako kus nepotřebného tlustého provázku, pak jí spadne jedna přední packa, pak zadní packa … Buch! Konečně padá celá Zuzana.
„Chichichi – mňouk!“ vysmívám se na skříni. Zuzana dvojskokem z okna na televizi a z televize na skříň přistane blízko mě. Začne honička. Nejdřív nahoře po skříních. Padá květník. Koutkem oka ještě stačím zahlédnout, jak se na zemi hezky rozpůlil, hlína udělala kopeček a kytka si lehla na bok.
Pokračujeme v honičce po předsíni. Rychle šplhám po závěsu, ale je to už zbytečné. Z kuchyně vybíhá Mourková. Spráskne ruce, pak se opře o skříň a pomalu počítá do deseti. Potom mlčky zametá tu spoušť. Do večera na nás nemluví.
Toho okamžitě využil Zrzek a v kuchyni se Mourkové tak snaživě otíral o nohy a sladce předl, až dostal talířek vyvařeného masa z polévky. Zrádce jeden! A to je tlustej jako polštářek!

8. kapitola

To jsem nechtěla

Dneska jsem chtěla pomáhat. Nechápali mě. Mourková otevřela knihovnu a něco hledala. Vlezla jsem do police, tlapičkou jsem se snažila vysunout knihu, která se mi líbila. Zasekla jsem drápky do hřbetu knihy a drbala a drbala. Šlo to těžko, ale bylo to příjemné, jako když si brousím drápky o dřevo.
Mourková mě vzala do rukou a vynesla na křeslo. Mám se urazit? Já, Žofie Karbanátková? Nikdy! Hup! Skok z křesla do knihovny se zrovna nepovedl. Připletla se mi do cesty Mourková a já jí skončila na zádech. Mourková vypískla, narovnala se, já skočila na zem. Jsem ovšem mnohem bystřejší než Mourková.
Skočila jsem znovu do knihovny a schovala se za knihy. To by bylo, abych tu pravou nenašla a Mourkové nepomohla!
Mourková se mě snažila zase vytáhnout, ale já stačila utéct a zaseknout drápky do velké tlusté knihy. Hřbet voněl kůží. Byl to Brehmův Život zvířat, část Savci. Něco pro mě! Už jsem tu knihu viděla, jsou tam obrázky myší i koček. Dokonce moc velikých koček, pruhovaných, puntíkatých, s hřívou i bez hřívy. Takovou knihu přece hledá každý. Proč by ji neměla chtít Mourková!
Nechtěla ji. Tahala mě z knihovny ven jako ponožku z pračky. Já pevně držela knihu drápky za kožený hřbet. Kniha byla těžká. Nezvládla jsem to. Brehmovi Savci hodně vážili – asi to způsobily ty veliké kočky na obrázcích. Pustila jsem knihu. Spadla Mourkové na palec. Ta zajódlovala jako tyrolská venkovanka, hodila mě na křeslo a pleskla přes zadeček. Urazila jsem se a skočila na skříň. Tam je bezpečno. Usadila jsem se nahoře za velikou vázou. Nebyl problém ji shodit, ale to by bylo už moc. Navíc se mi na okně vysmívala Zuzana. Nejlepší bylo tvářit se úplně nevšímavě. Tak vyřeší kočka každou trapnou chvilku.
Uražená jsem byla pořád. Chvíle malé pomsty přišla dřív, než mě uraženost přešla.
Mourková našla v knihovně, co hledala. Potom si uvařila kávu do svého oblíbeného bleděmodrého hrnečku se zlatým proužkem. Přicházela z kuchyně, v jedné ruce otevřenou knihu, v druhé ruce kávu – hrneček na talířku trochu poskakoval podle chůze.
Teď nastala ta pravá chvíle pro pomstu. Zadívala jsem se upřeně na hrneček a šeptala si: „Spadni, spadni, spadni… „ Křáp! Hrneček spadl rovnou na práh, rozbil se, horká káva dokonce postříkala Mourkové nohu. Mourková zaječela. Uklidila nepořádek, sedla si s knihou do křesla a byla smutná. „Taková smůla! Můj oblíbený hrneček! Ach jo…..“ ulevovala si. A byla smutná dál. Měla jsem pocítit radost, ale nějak se nedostavovala. Místo toho se dostavil nepříjemný pocit viny. Byla jsem také smutná …. Já to nějak napravím …. Cítím, že se mi to povede ….

9. kapitola

Chlupatá zimní hruška

Ještě vám musím povědět, co jsem provedla Zuzaně.
Bylo to v zimě. Pro mě to byla první zima, kterou jsem viděla. Nelíbila se mi. Poznala jsem i lepší stránky zimy – a to bylo teplo u kamen, Vánoce plné vůní, hlazení kožíšků při televizi a dobroty, které jsem neznala. Ale o tom teď povídat nechci. Chci povídat o Zuzaně. Je to divokočenka nebo divokočina, jak chcete. Něco přece jen neuměla. Dost napínání, už začnu povídat …
Vy neznáte chlupaté zimní hrušky? Já také ne. Až do ledna jsem nevěděla, jak vypadají.
Vlastně jsem stejně viděla jen jednu jedinou a mohu říct, že zelená nebyla. Byla z jedné strany tmavošedě pruhovaná a z druhé strany bílá. Místo stopky měla ocásek a místo bubáčku růžový čumáček. A vzteklá zelená očička. No, jasně – Zuzana!
Zuzana si vydupala, vyvřískala a vymňoukala, že bude s Mourkovou v zimě chodit krmit králíky. Chodily pozdě večer. Mourková příliš netoužila po tom, aby Zuzana s ní chodila. Snažila se Zuzanu všelijak ošidit. Nenápadně si nosila věci do předsíně - baterku, suchý chleba, trochu vloček, láhev vody. Ale stačilo otevřít skříň a sáhnout po bundě, Zuzana už stála u dveří, ocásek zvednutý a nadšeně pomňoukávala.
Mourková to obyčejně vzdala a odešly spolu. Nejdřív musely na půdu pro seno. Tam Zuzana proběhla všechny cizí půdy a často nechtěla ani ven.
Konečně vyrazily do sněhu. Na zahradě Zuzana skákala do závějí a válela se v nich.
Já seděla doma na okně a sledovala jsem ji. Trochu jsem jí ty procházky i záviděla.

Jednoho dne byla Zuzana zvlášť bujná. V rozběhu skočila na kmen vysoké hrušky a dychtivě lezla vzhůru. Pomroukávala nadšením.
Hruška je vysoká jako jednopatrový dům. Zuzana se usadila až úplně nahoře a začala příst. Občas koukla dolů, kde Mourková podupávala v závěji a sladkým hlasem ji lákala dolů. Zuzana se ale usazovala ještě pohodlněji a předla a předla.
Zadívala jsem se na Zuzanu skrz sklo a začala si šeptat: „Že neslezeš, že neslezeš. Zuzano, ty neslezeš …“
Mourek se zvedl od televize a povídá: „Žofko, co tam vidíš? Jsou venku už dlouho, to Zuzana zas nechce domů.“ A otevřel okno: „Co je?“ volal do zahrady. Mourková hlásila, že Zuzana je na stromě a nechce nebo nemůže dolů. Mourek svítil z okna na Zuzanu placatou baterkou, pak se smál a povídal: „Hele chlupatá zimní hruška! Nech ji tam, ona k ránu uzraje a spadne!“ Zavřel okno, aby do bytu nenatáhla lednová zima.
Mourková neodešla. Lákala Zuzanu dolů. Zuzaně se na stromě také přestalo líbit. Mňoukala, chtěla dolů – a nemohla. Bála se. Nahoru to šlo lehce, dolů to nešlo vůbec. Mourková dělala, že jde pryč. Schovala se na dvoře za kůlny.
Zuzana začala úzkostlivě mňoukat a statečně padala dolů z větve na větev. Když yla konečně na dosah, vyběhla Mourková znovu na zahradu, natáhla ruce a Zuzana do nich spadla.
Ale nebyla pokořená. Okamžitě se z náručí vysmekla, skočila na sněhovou cestičku, pyšně se nakrucovala a s ocáskem hrdě vztyčeným vedla Mourkovou k domu.
Tak nám uzrála jediná zimní chlupatá hruška a domů se vrátila jako promrzlá ucouraná Zuzana.
Když jsem jí u kamen tiše řekla: „Zuzano, vyprávěj, jak bylo venku,“ pouze na mě zasyčela.

10. kapitola

Mluvím

Všechny tyhle události mě utvrdily v názoru, že umím čarovat. K čarování je třeba znát mocná slova. Stačilo v domácnosti sledovat pozorně dění a poslouchat mluvení. Už vím, že je kouzelné slovo TELEVIZE, RÁDIO, PIÁNO, FINANCE. Často si tahle slova tiše pro sebe opakuji a sbírám další.
Teď vám chci podrobně říct, jak vzniklo tohle všechno povídání. Na začátku jsem vám prozradila, že umím zacházet s magnetofonem a mikrofonem. Naučil mě to Pepík.
Pepík Mourků je docela veliký kluk a magnetofon kluci potřebují. Pepík navíc nosí brýle. Uznejte, kluci s brýlemi obyčejně nehrají rádi fotbal. Dokonce ani hokej. Pepa potřeboval magnetofon. Magnetofon není míč ani puk, magnetofon mu brýle nerozbije.
Tuhle něco nahrával. Byla jsem zvědavá. Přišla jsem blíž a ještě blíž. „Žofka, nešlap mi na ten magič!“ zahulákal Pepa.
Nevím, jak to přišlo, najednou to ze mě vyjelo: „Ty toho naděláš, vztekloune!“ usadila jsem ho.
Pepa sebou cukl a úplně zkameněl. Oči mu za skly brýlí vylézaly údivem z důlků jako dva slimáci. Začal se opatrně rozhlížet kolem. Potom zas koukal na mě. „Co civíš,“ řekla jsem rázně.
Pepa couvl, jako bych byla jedovatý had.
„Žofie, tos´ byla ty?“ zeptal se konečně trochu roztřeseným hlasem. „Ano, já. Co se divíš?“
„Jakto, že mluvíš?“
„Jsem kouzelná kočka. U těch je zvykem, že umějí mluvit lidskou řečí,“ odpověděla jsem ledabyle.
Pepa se pomalu vzpamatovával.
„Proč jsi nemluvila už dřív?“
„Nebylo třeba.“
„A teď je to třeba?“
„Ano. Chci, abys mě naučil zacházet s magnetofonem. Rozhodla jsem se namluvit na kazetu svoje příhody a stát se slavnou kočkou.“
„A co Zrzek a Zuzana? Ti také mluví?“ vyzvídal opatrně Pepa, vědom si toho, jak Zrzka často zlobí.
„Ne. Nejsou kouzelní. Rozumějí všemu, co se říká, ale mluví jen po kočičsku. Můžu to ale tlumočit.“
„Radši ne,“ přestal být zvědavý Pepa.
Pepa mě brzy naučil, jak se nahrává. Daroval mi i jednu prázdnou kazetu. Magnetofon je mocné slovo. Říká se mu i magič. A to je od slova magický, kouzelný. Povedlo se mi. Navíc mě Mourků určitou dobu velmi obdivovali. Za čas si na mluvící kočku zvykli. Všechno zevšední …

11. kapitola

Čumbrdlíci

Chci se vás zeptat, jestli víte, kdo jsou Čumbrdlíci. Já to také dlouho nevěděla. Kočky zajímá všechno tajemné. Přiznejme si, kočky, jsme zvědavé až běda!
Občas jsem zaslechla, jak Mourková říká: „Vzpomínáš na čumbrdlíky? S nimi bylo veselo. Jak se asi mají …“
Nebo Mourek povídá: „Věříš, že mi Čumbrdlíci chybí? Jak se vždycky ráno přihnali, praštili sebou na zem a prali se, kvičeli, tloukli sebou o podlahu, až to dunělo!“
Mourková na to: „Škoda, že jsme na ty čertíky neměli místo! Mít tak chaloupku jako má teta Tereza, to by byl kočičí ráj!“
Mourková přinesla krabici fotografií, vyhrabala odtud fotku chalupy tety Terezy – s tetou Terezou v popředí – a snila. Krabici nechala otevřenou a pohodila ji na knihovnu. Mourková, když snila, nebyla zrovna pořádná. Ale tím líp pro mě.
Fotku jsem nenápadně sebrala a schovala, abych přišla na to, proč by to byl kočičí ráj.
Kdo tedy byli Čumbrdlíci? Zrzka ani Zuzany jsem se ptát nemohla, protože v té době ještě u Mourků nebyli.
Celé měsíce jsem dávala pozor, co se u Mourků povídá. Skládala jsem si všechno v hlavě dohromady, vím už toho dost. Nebudu vás napínat. Čumbrdlíci byli dva černí kocourci. Narodili se kočce Lucii, která tu několik let bydlela. Občas prý chodívala i do zahrady. Byla mourovatá, ale koťata měla černá. Vždyť se také za tím krásným sametovým černým kocourem naběhala!
Čumbrdlíci se narodili v krabici, Lucie se o ně vzorně starala. Za měsíc už lezli po bytě, potom běhali na nejistých nožičkách, potom běhali rychleji a rychleji a ve třech měsících z nich byli malí zápasníci. Spali v předsíni. Jak se ráno otevřely dveře do pokoje, ozval se po linu rychlý dupot osmi nožiček, dvoje zakvíknutí a zvuk pádu. Čumbrdlíci se váleli po zemi, rvali se, kvičeli. Takhle vyváděli každé ráno.
Mourků se na tu chvíli přímo těšili. Sotva zazvonil budík, hned někdo řekl: „Pustíme sem Čumbrdlíky!“ Zase dupot nožiček, zakvíknutí, pád na podlahu a zápasnické výkřiky.
Když jim byly 4 měsíce, přijeli si pro ně lidé s krabicí a odvezli je na venkov. Pokřtili je Čertík a Bertík.
Lucie zmizela. Jednou v létě skočila po ptákovi a zapomněla, že je na okně. Spadla do zahrady a dala se na toulání. Od té doby ji už nikdo neviděl …
Tohle si nevymýšlím, tohle všechno vím z vyprávění Mourků. Zase mám o čem přemýšlet. Proč chtějí Mourkovi Čumbrdlíky? Co na nich viděli? To je toho – dva černí kocourci! Ať si víc prohlédnou mě! Tak krásná tmavorezavá kočka s oušky jako hořká čokoláda s bříškem jako mléčná čokoláda, ano, to jsem já. A oni vzpomínají na nějaká černá koťata.

12. kapitola

To mocné slovo ANEROID

Na piáně v předsíni stálo cosi jako budík. Netikalo to, ani se to nemuselo natahovat. Mourkovi se na to každé ráno pozorně dívali a vedli nepochopitelné řeči: Třeba říkali: „Tlak stoupá, bude hezky.“ Nebo: „Podívej, jak skočil dolů, to bude brzy pršet!“ Jindy zase: „Dneska je to dokonce na WIND! A už venku fouká vítr!“
Celé hodiny jsem vydržela sedět na piáně a pozorovala ten kulatý předmět. Někdy jsem ho tloukla tlapkou, ale jen tak lehce, aby se neurazil. Kočka musí být opatrná. Některé předměty v lidském bytě po kočičím žďuchanci oživnou a rozzlobí se. Mohou dokonce ublížit. Třeba nůž. To kulaté na piáně se po několika pohlavcích pokaždé převalilo na záda a mlčelo to.
Pokud byl někdo doma, přiběhl a řeč byla obyčejně stejná: „Žofino, to si nemůžeš hrát s něčím jiným? Tohle je aneroid. Když ho rozbiješ, kdo nám bude předpovídat počasí?“ „Máš televizi,“ řekla jsem jednou Mourkovi. „Tomu ty nerozumíš. Aneroid je památeční po dědovi. Vidíš, je to tu psáno ještě německy. Wind znamená vítr. A počasí předpovídá pořád dobře!“
Tak tedy „aneroid“. Aneroidu se nesmí ubližovat. Aneroid umí dopředu předvídat počasí. Umí předvídat asi jako Černá Vědma, na kterou jsem čím dál víc vzpomínala. Aneroid má moc. Umím nové kouzelné slovo – aneroid. Je to mocné slovo. V noci jsem si donekonečna opakovala mocná člověčí slova – FINANCE, INKASO, TELEVIZE, MIXÉR, MAGNETOFON, RÉMOSKA – a teď ANEROID.
FINANCE a INKASO jsou slova, která přivolávají starosti, TELEVIZE je slovo na dřímání, MIXÉR a RÉMOSKA přivolávají příjemné vůně, MAGNETOFON mi umožnil zaznamenat tohle vyprávění, je to silné kouzelné slovo. ANEROID je asi nejmocnější. Předmět aneroid umí předpovídat … Znám už dost mocných slov, mohu se pomalu připravovat k čarování…

13. kapitola

Koncert

Jak už víte, máme piáno. Stojí v předsíni u zdi, na něm aneroid a čárkovaná váza. Tak jí říkám já. Je z neprůhledného žlutého skla a celá počárkovaná všemi možnými barvami. I ta váza je památeční po jakési tetičce. Ta váza se nesmí shodit.
Tuhle ráno Mourková něco ťukala na piáně a zapisovala. Vypadalo to, že si chce vzpomenout na nějakou písničku. A protože se u Mourků pořád ráno pospíchá, nechala piáno otevřené.
Sotva za nimi zaklaply dveře, měli jsme byt pro sebe. Zrzek skočil na gauč. Zuzana na stůl a začala prohlížet neuklizené hrnečky a talířky. Já skočila na piáno a kamarádsky poplácala aneroid. Zase se převalil na záda, nešika jeden! Potom mě zaujaly klávesy. Mourků mi nikdy nedovolili hrát. Teď to zkusím. Vyhoupla jsem se na kulatou židličku a natahovala se ke klapkám. Pravou tlapkou jsem je zkoušela mačkat. Moc to nešlo. Zvuky přilákaly Zuzanu a Zrzka. „To musíš takhle,“ poučila mě Zuzana a vyskočila na klapky. Začala po nich dupat. Zvuky to byly docela zajímavé. Vyskočila jsem tam také, i Zrzek se přidal. Byli jsme doslova opojeni hudbou, jak říkají lidé.
Zuzana začala divočet a skákat nahoru na desku a odtud skokem do kláves. Piáno skučelo hrůzou, Zuzana vřískala nadšením. Najednou bác! Památeční váza na zemi. Všichni jsme ztichli a přestali. Zuzana si sedla na černé klapky, Zrzek na bílé a já na židličku.
Ještě, že jsme toho nechali! Váza na zemi, na chodbě se ozvaly kroky a zastavily se za našimi dveřmi. To šly sousedky z nákupu. Jedna povídá druhé: „Slyšela jste to taky, paní? To určitě ten Pepa mlátil do piána a ještě do toho vřískala kočka! Že ji ten kluk tahal za ocas!“ „Ta dnešní mládež, paní, té aby se člověk bál,“ odpověděl druhý hlas. Ani jsme nedutali. „Jo, jo…,“ povzdechly si oba hlasy a kroky se rozcházely. Cinkot klíčů a dvoje zaklapnutí dveří udělaly na chodbě zase klid. Horší to bylo s vázou. Sice se nerozbila, ale praskla. Nebo tu prasklinu měla? Ale kdo ji dá nahoru? Mlčky jsme se přesunuli do pokoje a dělali, že podřimujeme. Kdopak přijde první domů?
Měli jsme štěstí. Přišel Pepík. Prošel kolem piána, vůbec si nevšiml, že je otevřené a váza na zemi. V jedné ruce špekáček, v druhé rohlík, pustil televizi a sedl do křesla. Skočila jsem mu na koleno a mazlivě předla.
„Žofka, nevotravuj…,“ zahučel rozmrzele s očima upřenýma na obrazovku. „Pepo, my shodili vázu z piána…“ „Pepa na mě překvapeně koukl: „Vy taky?!“ „Kdo ji shodil před námi?“ podivila jsem se. „Já ji tuhle srazil vysavačem, když mě máma donutila uklízet!“
Vstal, šel do předsíně, zavřel piáno a postavil vázu na místo. Rohlík držel v ruce, špekáček v puse, abychom mu ho nevzali. Když si znovu sedl, přitočila jsem se a povídám: „Ale, Pepo, kdo z nás způsobil, že je váza prasklá?“ Pepa znovu vyletěl. Prohlédl vázu. „To je dobrý, Žofka, není to skoro vidět…“ „Takže to bereš na sebe?“ zeptala jsem se „To jsem neřek´, ale nedělej si z toho hlavu, na Vánoce koupíme lepší vázu.“ „Pepo, a kup modrý hrneček se zlatým proužkem…“ protahovala jsem mazlivě a prosebně. „Máš pravdu, máma ho měla ráda a rozbila si ho…“ Mlčela jsem, protože o rozbití hrnečku jsem věděla své. Někdy je pro kočku lepší mlčet …

14. kapitola

Čaruji

Kočičí čarování je moc a moc tajné. Je mnohem tajnější než čarování psí. Myslím, že psi vůbec nečarují. Proč také. Jejich „páníčkové“ je znají tak dobře, že pes ani nemůže mít nějaké tajemství. O kočce nikdy nemůže pán říct, že ji úplně zná. Kočka vždycky dokáže překvapit. Dost úvah, ještě bych vás nudila.
Raději vám něco málo, ale opravdu maloučko prozradím ze svého čarování.
Jak už jsem řekla, tajně jsem schovala fotku chalupy tety Terezy. Často jsem si ji prohlížela. Měla jsem ji schovanou v předsíni za ledničkou. Stačilo vsunout tlapku dozadu, drápkem zachytit fotku a mohlo se čarovat.
Potřebovala jsem k tomu klid, měsíc v úplňku, šestnáct stříbrných kočičích půlměsíčků – sloupnutých to pouzdérek z drápků. Musela jsem je pečlivě sbírat po gauči, křesle, podlaze a schovávat je. Jestli to nevíte, tak kočičkám se vyměňují čas od času pouzdérka na drápcích. Sloupnou se jako stříbrné půlměsíčky. Které se nalézají na přehozech, linoleu, v kočičích pelíšcích. A proč jich má být šestnáct? Šestnáct je totiž kočičích drápků.
Pak jsem potřebovala vyčesaný vlas od Mourka i Mourkové. Podařilo se. Jen Pepíkův vlas jsem neměla. Později se to projevilo, ale zase ne tak závažně. Vzala jsem pak pár chlupů od Zuzany, Zrzka i od sebe. Potom jsem plno dní hlídala srpek měsíce a těšilo mě, jak pěkně dorůstá. Čekala jsem, že mi dá znamení, kdy mám začít s čarováním.
Jednu noc to přišlo. Zuzana usnula v předsíni a Zrzek spal na ledničce.
Seděla jsem na okně a koukala na měsíc. Byl krásně kulatý. Upřeně jsem se zadívala doprostřed měsíce. Najednou stříbřitě zableskl a já slyšela shůry tichý hlas jen pro mě.
„Žofie, dneska ti dám moc. Jdi a čaruj!“ Začala jsem se třást. Strach to ale nebyl.Bylo to vznešené. Byla jsem středem celé noci. Měsíc svítil jen pro mě.
Potichu jsem přenesla věci k čarování na okno. Co jsem s tím dělala, to nesmím prozradit. Měsíc by se na mě zlobil a mohl by mě potrestat. Jenom vám řeknu, že to bylo úžasné. Já, malá rezatá Žofie jsem pohnula dějinami. Sice jenom dějinami rodiny Mourků, ale i to byl výkon.
K ránu jsem příšerně unavená usnula na křesle. Mourková vstávala první. Vyhlédla z okna. „To jsem blázen,“ povídá si sama pro sebe. „Co tu dělá tak fotka chalupy tety Terezy? Jak se dostala přes noc na okno?“ Odfoukla z ní kočičí chlupy a dva vlasy, odfoukla i šestnáct stříbrných kočičích půlměsíčků – pouzdérek. Ještě jednou zakroutila hlavou. Fotku zasunula za sklo knihovny a víc se tím nezabývala.
Spala jsem až do oběda. Únava po čarování byla nepředstavitelná.
Další dny jsem jen čekala.
Měsíc mi neřekl, za jak dlouho se moje přání splní. Nezbývalo nic jiného než čekat.

15. kapitola

Jak se bavím

Čekání na výsledek čarování jsem si zkracovala různými žertíky. Aspoň o jednom vám musím povědět.
Seděla jsem mezi dveřmi a zvědavě vykukovala na chodbu. Nudila jsem se. Kdyby tak někdo šel kolem! Konečně! Po schodech stoupala Anička. Spíš poskakovala. „Jé, Žofko, to je fajn, že jsi tady! Pojď si hrát!“ Nadšeně jsem mňoukla. Anička zazvonila u babičky Šímové. Dveře se otevřely, vklouzly jsme dovnitř.
Babička v kuchyni vařila. Vběhly jsme do pokoje a začaly se honit kolem kulatého stolu. Háčkovaný ubrus visel ze stolu skoro až k podlaze. To byla krása! Drápky se samy zachytávaly do oček, pod stolem byla jedinečná

schovávačka.
Drápky se mi zachytily nečekaně pevně, ubrus popojížděl a popojížděl. Najednou tma a rána. Ubrus mi totiž spadl na hlavu a těsně vedle mě bouchla těžká mísa z olovnatého skla a začalo se kutálet umělé ovoce.
Anička vypískla, já se rychle vymotala z ubrusu. Právě vcházela babička Šímová přilákaná ránou.
„Jemankóte!“ spráskla ruce. „Kdo to udělal?“
„To Žofka,“ řekla vyčítavě Anička.

„To Anička,“ řekla jsem důrazně já.
Anička sebou škubla a ohlédla se.
Babička Šímová se podívala na mě, a pak na Aničku.
„Co to bylo?! Aničko, proč mluvíš tak divně?“
„Já nic…“ koktala rozpačitě Anička a ochotně pomáhala babičce rovnat ubrus a sbírat umělé ovoce a skládat ho do mísy, která se naštěstí nerozbila.
„Ahoj, babi, ahoj, Žofko,“ řekla potom Anička kvapně a měla se k odchodu. Šla jsem za ní do předsíně ke dveřím. „Ahoj – a příště vymysli lepší hru,“ řekla jsem na rozloučenou.
Anička vytřeštila oči a pozpátku vycouvala na chodbu. Zabouchla rychle dveře u bytu a už jsem slyšela, jak běží po schodech dolů.
„Mňau!“ poznamenala jsem s uspokojením a šla do kuchyně.
Babička Šímová se vlídně zeptala: „Žofinko, chceš už domů? Pojď, pustím tě…“
„Nepospíchejte, ráda posedím“ a vyskočila jsem na židli.
Babička leknutím upustila utěrku. Potom se začala opatrně rozhlížet po kuchyni. Šla se podívat i do předsíně.
„Talířek mlíčka by přišel vhod…“ a labužnicky jsem se protáhla a zazívala.
Babička Šímová začala ustupovat k ledničce, oči upřené na mě. „Mňau, mňau,“ řekla jsem po kočičsku, jak se na kočku sluší a patří.
Babička se uklidnila. Vyndala z ledničky krabici mléka, nalila mi a sama pro sebe si broukala:
„To se mi snad zdálo… To ten vysokej tlak… mám nějaké hučení v uších… kdepak mám ty tablety…“
„V kredenci vpravo nahoře,“ sdělila jsem.
Babička sebou cukla a opatrně se ohlédla.
„Mňau, mňau…“ udělala jsem lhostejně.
Babička si namočila ručník a převázala si čelo. Sedla si ke stolu proti mně a mlčky se dívala, jak mi chutná mlíčko.
„Chceš ještě, Žofinko?“ zeptala se dobrotivě.
„Mňaúúú,“ protáhla jsem slabiku, jak jsem nejlépe uměla.
Babička se obrátila k ledničce, aby mi nalila další mléko, a já zase schválně promluvila: „Děkuji.“
Babička rychle postavila přede mě talířek a odešla. Slyšela jsem, jak zvoní u nás a říká: „Pepíčku, došel by sis pro Žofinku? Mě ňák zlobí tlak a pořád něco slyším … radši si lehnu.“
Pepa vešel dovnitř, popadl mě jak pytlík brambor a rychle nesl pryč. „Žofka, že tys u Šímů kecala! Přiznej se!“ spustil na mě hned za dveřmi.
„No a?! Byla aspoň legrace. A nepoznaly to, že mluvím já!“
„Jsi kočičí trdlo. Což musí někdo vědět, že mluvíš?“
Sedla jsem si na gauč a přemýšlela. Pepa má pravdu. Čím míň lidí ví, že mluvím lidskou řečí, tím lépe. Což kdyby mě pak chtěl někdo unést a žádal výkupné jako to bývá ve filmech a v televizi?
A babička Šímová si nezaslouží, abych si z ní takhle utahovala! Až tam příště přijdu, budu mluvit jedině po kočičsku…

16. kapitola

Dopis

Uplynulo líné kočičí léto. Představovala jsem si ho jinak. Uplynulo nám v povalování na okně, na gauči, na skříních a dokonce i na podlaze, protože lino chladilo. Kočičí nuda! Ani chytat mouchy mě nebavilo.
Ale zato Mourkovi! Ti byli samý spěch. Pepa se balil a odjížděl, zase přijížděl a vybaloval se, Mourek nosil houby a často i klíšťata, Mourková houby krájela, vařila, smažila a zavařovala, některé sušila. Pro nás žádná zábava, na schnoucí houby, které na slunci pronikavě voněly, jsme si, my kočky, nesměly ani lehnout.
Na konci srpna přišel dopis od tety Terezy, aby k ní Mourků zajeli, že s nimi nutně potřebuje mluvit. Kroutili nad tím hlavami, ale já věděla své. Konečně se dostavil výsledek mého čarování.
Vesnice Krákorov, kde teta bydlela, není daleko, ale musí se v Kostkovicích přestupovat.
„Jen jeďte, něco důležitého se dozvíte,“ řekla jsem tajemně Mourkům. „Pojedu pochopitelně s vámi,“ prohlásila jsem rozhodně.

„Ty ses zbláznila, Žofie,“ vyjela na mě Mourková, „jak chceš v tom horku cestovat? V přenosce nebo v tašce na zip?“
„Autem,“ překvapila jsem ji.
„Tvůj švagr Vašek nás tam doveze,“ pokračovala jsem, „pojď se mnou k telefonu. Vytoč mi číslo, podrž sluchátko a já to zařídím.“ Nevím, co mě to napadlo. Byla to úplná drzost.
Mourková kupodivu poslechla. Asi nebyla v tu chvíli schopná slova. Vzala telefonní kartu do kapsy, mě do náruče a šly jsme přes silnici k budce. Zasunula kartu, vyťukala číslo – a přímo zázrakem se ozval Vašek. Mourková mě zvedla ke sluchátku.
Kurážně jsem začala: „Zdravím tě, Václave. Hele, malý problém – jedeme zítra do Krákorova a potřebujeme jet autem, pochopitelně tvým. Čekáme ráno v půl osmé před domem… jen tak mimochodem, kdys byl naposled za tetou Terezou? Už je to dlouho, viď? Tak dojednáno…“
„Kdo, kdo … kdo je u telefonu? To jsi ty, Hurvínku? Nebo jsi králíček Azurit z reklamy? …“ zmohl se konečně na slovo Václav.
„Co to pleteš, Václave, proč by ti volal Hurvínek nebo králíček Azurit? Nejsem ani Mánička, ale jsem Žofie, Žofie Karbanátková. Opakuji – ráno v půl osmé před domem! Návrat odpoledne. Čekej, předávám sluchátko…“
Mourková koktala stejně jako Václav. „Václave… promiň… já se za Žofii omlouvám… je trochu prostořeká…“
Václav se na druhém konci drátu už vzpamatoval.
„Kdo je ta Žofie? Pokud vím, máte jen Pepu. Ale samozřejmě pojedu, mám dovolenou. Kdo je ta hubatá Žofie?“ zajímal se neustále.
Mourková zaváhala. Kdyby řekla, že jsem čtyřnohá chlupatá kočka, Václav by to pokládal za hloupý vtip.
„Ále, Žofka je kamarádka našeho Pepy. A je to kočka!“ neodpustila si Mourková.
„Takovou hubatou holku Pepovi hned rozmluvím,“ smál se Václav.
Chtěla jsem se urazit. Ale co, hlavně, že nás sveze.

17. kapitola

Návštěva

V sobotu jsme nakonec stejně vyjeli až v osm. Strýc Václav byl přesný, ale Mourková ještě musela koupit mléko pro Zrzka a Zuzanu, housky pro Pepu a kafe pro tetu Terezu. Strýc Vašek a Mourek byli v kůlně na dvoře pro kanystr benzínu.
„A co dostanu já?“ volala jsem z otevřeného auta. Mourková se vrátila do prodejny. Nesla v ruce něco placatého v papíru.
„Žofinko, i když to není zdravé pro kočičky, koupila jsem ti 5 deka salámu,“ oznámila mi. Moc se tedy nepředala.
„I když to není mnoho, přesto děkuji,“ odpověděla jsem spisovně a vychovaně.
Začala jsem snídat. Strýc Václav, který se mezitím vrátil ze dvora, mi sebral dvě kolečka salámu. Vztekle jsem ho sekla drápky, protože určitě snídal doma.
Konečně jsme vyjeli. Cesta dlouhá nebyla. Seděla jsem vzadu Mourkové na klíně a koukala, jak za okénkem utíkají stromy, klasy na poli a také domky, lidi, auta.
Za chvíli jsme už byli v Krákorově a vstupovali do velikého oválného dvora. Před námi dlouhé nízké stavení a ve dveřích usměvavá teta Tereza. Vítání a zdravení mě moc nezajímalo. Spíš mě zajímal dvůr.
To byla nádhera! Veliký, zarostlý trsy trávy, pampelišek, jitrocele, planého heřmánku, kolem plotu lopuchy, kopřivy, divoký pelyněk černobýl. Uprostřed dvora pumpa. Na té by se báječně sedělo! Jó, nedivte se, že znám názvy rostlin, to umím z televize a obrázkových knih, kterým Mourek říká „klíče“ k určování kytek. Rozhlížela bych se tu celou věčnost, ale lidi ukončili vítání a šli do chalupy. Rychle za nimi!
Teta se ani nedivila, že jsem přijela s lidmi. Musela jsem způsobně sedět, nechat se hladit. Pro radost tety jsem i předla. Vyplatilo se mi to – dostala jsem na otlučený talířek trochu mléka.
Sedla jsem si na gauč a poslouchala, o čem lidé mluví. Pro mě bylo nejdůležitější to, že od podzimu tu budeme bydlet! Dobře jsem čarovala! Musím Měsíčkovi poděkovat.
Teta je stará, půjde bydlet do našeho bytu ve městě, kde má prodejnu naproti a k doktorovi také blízko.
Mourků s námi budou bydlet v tetině chalupě na vesnici. Žádné složité stěhování, převezou se pouze šaty, nějaký porcelán, skleničky, knihy, obrazy a plno dalších drobností, které potřebujeme – třeba aneroid, rychlovarná konvice, moje dečka a polštářek, dále osobní věci Zuzany a Zrzka. Mourková bude mít na dojíždění do práce asi stejně daleko, ale z jiného směru.
Pepíkův vlas jsem k čarování neměla. A hned se to ukázalo. Pepík bude bydlet u nás na vsi i u tety ve městě – jak se mu to bude zrovna hodit. Tetě aspoň pomůže.
Trochu se mi bude stýskat po hodné babičce Šímové, trochu i po Aničce, ale co! Čarovala jsem a přičarovala si bydlení v domečku. Mám, co jsem chtěla!
Mňoukla jsem pronikavě u dveří, otevřeli mně a já vyšla na dvůr dokončit obhlídku. Objevila jsem obrovskou stodolu s dřívím, uhlím, šiškami, starými nůšemi, rozbitým žebřiňákem a mnoha dalšími selskými věcmi, které jsem znala dřív jen z televize. Musím se pochlubit, že jsem poznala odstředivku na mléko škopíček na stloukání másla, necky a vidle.
Další vchod v levé polovině chalupy vedl do prázdného chléva. Ta prostora! Tolik schovávaček! Dřevěná malá dvířka patřila ke chlívku pro pašíka, vedle měli chlívek pro kozu.
Tím stavení končilo. Ale to nebylo všechno! Naproti se kupilo plno dřevníků a dalších zděných kůlen, prázdná králíkárna a holubník.
Teta zvířátka nechovala, protože už byla stará a nestačila by po nich uklízet. Teď všechno tohle bude kočičí ráj.
„Mňau – hurá, mňau – hurá, mňau – hurá!“ Křičela jsem jako na lesy. Ostatně – lesy nebyly daleko. Za plotem dvora se táhly obecní pastviny, za chalupou měla teta malou zahrádku – a potom už jen louky, louky.
Kousek za plotem se klikatila vozová cesta. Jeden konec cesty mizel přes pastviny rovnou v lese, druhý konec se plazil ke vsi, z které bylo vidět jen pár střech.
Bát se tu nebudeme, protože Mourek má nějakou práci, kterou dělá v papírech doma, ten chalupu ohlídá. Mourková ráno poběží do vsi na autobus, občas se v chalupě bude povalovat i Pepa.
Jé, nesmím zapomenout na půdu! Také obrovská, a tak zajímavě nacpaná haraburdím, že se mi až tajil dech. Trochu jsem také tajila dech z prachu, ležel tu na všem. Na půdě mě zarazila vůně pro mě neznámá. Co to je? Abych byla přesná – co je pro kočku vůně, to je pro lidi pach. A naopak. Na půdě jsem cítila, že tu občas někdo pobývá. Ale kdo?
Víc jsem zkoumat nemohla, volali mě dolů, Mourková mi pošeptala: „Žofi, Vánoce už slavíme tady!“
Cestu zpět jsem prospala, tolik dojmů mě unavilo.
Doma mě Zuzana i Zrzek neustále očichávali, protože jsem jim v kožíšku přivezla neznámou vůni venkova. Všechno jsem jim po kočičsku vypravovala. Zuzana pomňoukávala nadšením, Zrzek naopak posmutněl, protože neměl změny rád.

18. kapitola

Stěhování

Stěhování pro kočky není. Kočka miluje své místo, kde vyrostla a označila si své cestičky.
Zrzek byl ze stěhování málem nemocný, Zuzana zase vzteklá víc než obvykle, Mourková zmatkařila, Mourek nadával, Pepa pronášel vtipné poznámky, které Mourková označovala jako „puberťácké“, strýc Václav, který vše převážel sem tam, začal ze všeho znovu kouřit, i když byl už půl roku odvyklým nekuřákem.
Ale zvládli jsme to. Vynechám podrobnosti jako třeba hledání Zuzany, která se schovala do skříně a schválně mlčela, neustálé vyndávání Zrzka z krabice nádobí, kde zarytě trucoval, hledání klíčů a Pepíka, než si Mourková vzpomněla, že ho poslala na babetě napřed do Krákorova a další veselé příhody.
Babička Šímová mi dala na památku plechovou mističku s pomněnkami – prý na vesnické mlíčko. Anička mi uvázala na krk růžovou mašličku s rolničkou – prý abych se nenaučila chytat ptáčky.
Doma mi Pepa mističku přibalil k nádobí a stužku s rolničkou sundal, abych nebyla jako kašpárek. Udělal dobře, cinkání rolničky se mi brzy přestalo líbit.
Mourková se zamyslela: „Žofinko, rolničku ti pověsím v novém domově, aby ti připomínala Aničku. Když do rolničky plácneš tlapkou, zacinká a Anička si na tebe vzpomene.“
Víc o stěhování nevyprávím. Jak již jsem řekla, kočky se rády nestěhují.
Začnu povídat o zvykání v novém domově. Zrzek se neustále tvářil, jako by ho podvedli: Usadil se na gauči a stále trucoval. Zuzana zneklidněla a začala očichávat každý koutek dvora. Nos jí zčervenal vzrušením, pak jí začaly červenat i uši: Chodila a pořád říkala: „No tohle, no tohle…“
Trvalo nám to skoro měsíc, než jsme se zabydleli:

Jednou, když jsme večer seděly se Zuzanou venku na pumpě, přeskočilo plot něco velkého černého. Zuzka vykvíkla, já zasyčela. Nebylo to třeba. To černé veliké byl kocour ze vsi.
Slušně se představil: „Jsem Mefisto z čísla 30. Doufám, že se nevidíme naposled.“
Zuzaně zase zčervenal nos, což bylo vidět i ve večerním šeru. „Kde je ten zrzavý náfuka, co tu bydlí s vámi?“ rozhlížel se Mefisto po dvoře.
Usoudila jsem, že nás už delší dobu musel zdálky pozorovat.
„Zrzek kouká doma na televizi,“

odpověděla jsem.
„To je rozmazlenec z města. Já dávám přednost přírodě… Sdělíte mi svá jména, dámy?“ A Mefisto si přejel tlapkou vousky.
„Žofie Karbanátková,“ oznámila jsem pyšně a podala tlapku černému kocourovi.
„Zuzana Mourková,“ vypůjčila si rychle příjmení Zuzka.
„Já jsem zas po chalupě Šenkýř, Mefisto Šenkýř,“ doplnil černý kocour.
Seděli jsme na pumpě vedle sebe a čistili si kožíšky. Mefisto občas dvorně olízl hlavu Zuzaně i mně, ale jen tak jako mimochodem…
Večerní pohodu narušil Mourek, který šel do stodoly pro dříví.
Mefisto se pružným skokem přehoupl přes plot a zmizel ve tmě…

19. kapitola

Tady straší

Mourků odjeli do města. Řekli mi, abych přetlumočila Zuzaně a Zrzkovi, že přijedou až ráno. Máme se podle toho chovat a nikam ze dvora nechodit.
„Večeři a snídani máte v chodbě,“ ještě mezi dveřmi volala Mourková.
„Zrzku, Zuzano, jsme tu sami!“ zavřeštěla jsem vesele.
Zuzana také zavřeštěla a skočila na myčák. Zrzek se ale zamračil a vrčel něco o špatné péči chovatelů o zvířátka. Zrzek totiž kouká hodně na televizi, tak tam leccos pochytí.
Zuzana se zaradovala:
„Pozveme Mefista!“ navrhovala ihned.

„Nikoho zvát nebudeš. Najíme se, proběhneme se po dvoře a zalezeme spát. Je už podzim, kdo by se třásl venku zimou!“
Všichni tři jsme totiž měli zvyky koček z městských bytů.
Městské pokojové kočky přizpůsobují svůj den lidem. Večer se nají, proběhnou a noc prospí jako lidé. Vstávají ráno se svými lidmi, den věnují kočičím záležitostem jako je čištění kožíšku, vyhřívání se na okně, zlobení, pospávání na gauči.
Vesnické kočky naopak většinu dne prospí a v noci loví. Tak žije i Mefisto.
My jsme ve dne nespali, docela jsem se už těšila na podřimování ve tmě kuchyně.
Měli jsme nechané z chodby přiotevřené dveře do komory a odtud zase okénko do stodoly a pod vraty stodoly se krásně prolezlo na dvůr. Tolik na vysvětlenou.
Přejdu raději k tomu hlavnímu. Ulehli jsme u kamen a já ve svém košíčku.
Televize nehrála, rádio nehrálo, jen hodiny tikaly. Jinak bylo úplně ticho.
Najednou nahoře na půdě nějaké ťukání! A zase! Po chvíli rána! A znovu!
Jako na povel jsme všichni tři vztyčili hlavičky jak vyrušení hádci. „Co to bylo? Slyšeli jste?“ ptali jsme se jeden druhého.
Zase klepnutí. A rána! Kdo to tam řádí?
„Já tu nebydlím, tady straší,“ vrčel Zrzek.

„Nesmysl,“ mňoukla Zuzana, „to není strašidlo, je to něco živého, až moc živého!“
Zuzana skočila ke dveřím a tvářila se bojovně. Já si vzpomněla, že jsem tenkrát na půdě cítila divnou vůni. I nějaké to bouchnutí jsem někdy v noci slyšela, ale nenapadlo mě o tom povídat, protože tomu nikdo nevěnoval pozornost.
Teď bylo v chalupě úplně ticho, slyšeli jsme všechno velmi dobře. Musíme na to přijít, co tam bouchá.
Já, Žofie Karbanátková – a bát se strašidel? Nikdy!
Vykročila jsem první. Zuzana za mnou. Z chodby jsme přes komoru prolezly do stodoly a ze stodoly pod vraty na dvůr. U žebříku na půdu jsme se zastavily.

„Zuzano, co teď?“
Zuzana vypadala divoce, zase jako malá rysice.
„Lezeme!“ zavelela.
Vrhla se první nahoru. Já za ní. U otvoru na půdu jsme zaváhaly. Něco tam bylo. Nasávaly jsme, co je ve vzduchu za vůni. Bylo to živé! Číhalo to. Asi na nás. Naše kočičí oči zaznamenaly něco huňatého, páchlo to nezvykle a pro nás neznámě.
Zasyčely jsme. Stín se pohnul.
„Zmizte, tady to patří mě!“ Ozvalo se ze tmy s podivným přízvukem.
„Kdo jsi?“ Hlásky se nám přece jen trochu třásly.
„Kuna lesní.“

Chvíli bylo ticho. Co teď? Máme ustoupit? Nebo máme jít dál? I kuna zaváhala, protože jsme byly dvě. Na dvoře jsem uslyšela další bojovné mňoukání. Znělo mi to jako nejkrásnější zpěv. Podívala jsem se dolů. Pod žebříkem stál Zrzek a nahoru lezl Mefisto. Zrzek nám přivedl pomoc. Kuna znejistěla.
„Navrhuji dohodu,“ ozvala se mrzutě.
Mefisto vrčel, prskal, syčel a celý bojovně naježený lezl vzhůru po žebříku.
Jak ho kuna uviděla, couvla do tmy, až vrazila do starých okapů, které tam bůhvíproč někdo naskládal. Okapy zarachotily, Mefisto vyrazil bojovný ryk, kuna skočila na trám a na žebříku začal i Zrzek zpívat válečnou kocouří píseň.
„Jakou chceš dohodu?“ zeptala jsem se rychle, abych zabránila nejhoršímu. Prát jsem se nechtěla, což kdyby mi kuna pocuchala ten můj krásný tmavomouratý kožíšek?“
Kuna rychle vykřikovala podmínky: „Chci volný přístup na půdu jako dřív, kdykoliv se mi zachce. Víc nepožaduji. A zbytečně mě nerušit. Nebo uvidíte!“
„Dobře, dobře, souhlasíme. Ale nedělej rámus a vyhýbej se nám,“ rozhodla jsem za všechny. „Lezeme dolů,“ rozkázala jsem.
Mefisto byl zklamaný. Chtěl se asi prát. Nebo se předvádět před Zuzanou?
Odešli jsme se Zrzkem domů. Mefisto ještě na dvorku chvíli zůstal se Zuzanou.
Zuzana se chichotala. Její „mňouk – hihi – mňouk – hihi,“ jsem slyšela ještě dlouho do usínání. Také mě uspávalo Zrzkovou chlubivé předení o tom, jak neztratil duchapřítomnost a běžel i pro posilu – silného bojovníka Mefista. Poslouchala jsem Zrzka jen na jedno ucho, protože jsem přemýšlela, jestli o kuně lesní řeknu Mourkům… radši ne, budu mlčet… kuna by se mohla rozzlobit… vyčíhá si nás, až budeme venku každý zvlášť a dá nám co proto…

20. kapitola

Vánoce v novém domově

Vesnické Vánoce jsou přece jen trochu jiné než městské. Mourková začala pročítat staré kuchařské předpisy po babičce psané na zažloutlých papírech inkoustovou tužkou nebo černým inkoustem. Nadšeně při tom vykřikovala: „Což takhle černá omáčka nebo staročeský kuba? A kapr namodro!“ Mourek byl v tomto směru praktický: „Z toho, co nám tu vykřikuješ, bych si dal tak jedině toho kubu. Ale jen vzorek – pro chuť.“
Mourková nakonec uznala, že je to pravda. Rodina si potrpěla hlavně na
několikero druhů vánočního cukroví, mísu bramborového salátu se smaženým kaprem.
Mourková nechala tedy četby kuchařských předpisů a vrhla se do zdobení chalupy. Všude větvičky, stromeček v sednici pro hosty, jmelí hodně vysoko, abychom na ně neskákaly, protože pro kočičky je prý jedovaté.

Chalupa zapadala sněhem skoro až k okénkům. Mourek neustále prohazoval cestičky, Zrzek chodil ven jen s nechutí, já a Zuzana jsme naopak ve sněhu řádily jako štěňata.
Na Štědrý den přijela teta Tereza a Pepík, aby lidi byli pěkně v sudém počtu. Je to stará vánoční pověra.
A co my? Jsme tři. Pozveme Mefista a budeme také v sudém počtu. Mefisto byl z pozvání rozpačitý. Vymínil si, že půjde jen do kuchyně. Zuzana ho ujistila, že lidé budou sedět v sednici pro hosty a kočičky povečeří v kuchyni.
Štědrý den působí i na toho největšího škarohlída neopakovatelným kouzlem. Lidé se snaží být aspoň ten den na sebe hodní a na zvířátka také. Doma to voní vařením, smažením a purpurou. Každý se ještě naposled ujistí, jestli jsou dárky v pořádku schované na dně skříní, otírají se parádní talíře a příbory, vytahují vánoční ubrusy, staví se betlémy, krájejí jablka, aby byla vidět hvězdička. Je to krásná doba… Jen kdyby kočičkám nestudil sníh na tlapičky…

My měli k večeři konzervu Whiskas, pak suchý Kitekat a každý jsme dostali talířek kondenzovaného mléka. Ta dobrota! I dárek byl – pro každého malý míček na hraní.
Mefisto se nestačil divit. Byl obyčejný vesnický kocour, Whiskas a granulky vůbec neznal. A kondenzované mléko ochutnával poprvně v životě. Přinesl dokonce dárek – vlastnotlapičně ulovenou myš. Mourková ho jen tak ze slušnosti pochválila, ale myš vzala opatrně na lopatku a odnesla ji ven. Mefistovi vysvětlila, že ji dává do studena, aby se nám do druhého dne nezkazila, neboť dneska máme žaludky plné. Abych byla přesná – já to Mefistovi tlumočila z lidského do kočičského, protože by tomu jinak nerozuměl a mohl by se urazit.
Mourkovi šli doprovodit tetu Terezu na půlnoční do kostelíka v sousední vesnici. My zase doprovázeli Mefista ke vsi. Všichni jsme se na chvíli zastavili a mlčky obdivovali velebnost dnešní noci. Trochu mrzlo a svítily hvězdy. Ticho bylo vznešené, přímo posvátné, hvězdy slavnostní, sníh úplně čistý. Noc zářila jako lucernička z mléčného skla.

Ráno jsem se vzbudila dlouho. Mourků snídali v sednici pro hosty. Na stole stála úplně nová váza a docela se podobala té prasklé čárkované, kterou jsme tenkrát shodili z piána.
Ještě jsem si všimla, jak Mourková dopíjí kávu z nového bleděmodrého hrnečku se zlatým proužkem nahoře.
Pepa splnil svůj slib… nezapomněl… bylo mi dobře. Zalezla jsem zpátky do svého pelíšku a začala znovu podřimovat…

21. kapitola

Jaro

Sotva se koncem února začalo trochu oteplovat, Zuzana byla neklidná.
„Leze na ni jaro,“ zhodnotil to stručně Mourek.
Zuzana běhala po dvoře, jako by na něco čekala.
To se ví, čekala. Od vesnice začal stále častěji

běhat Mefisto.
Sedávali proti sobě na pumpě, Zuzana se pořád čistila, upravovala, Mefisto na ni koukal, jako by ji viděl poprvně, roztouženě vrkal, vrněl, prozpěvoval. Zuzana dokonce přelézala plot a běhali jako pominutí ve

sněhu po pastvinách.

Složila jsem o Zuzaně a Mefistovi říkanku:
Milostné románky
kočičky Zuzanky
vepsané v rozběhu
tlapkami do sněhu.
Luští je Mefisto,
zbláznil se najisto.

Naučila jsem to i Zrzka. Občas jsme si sedli na plot a vykřikovali říkanku po kočičsku do pastvin.
Mefisto si nás nevšímal. Zuzana nadávala a většinou s námi nemluvila. Jednou večer Měsíček na nás svítil, jen promluvit. Vylezla jsem na kůlnu, abych mu byla blíž, zadívala se upřeně do kulaté měsíční tváře a povídám: „Měsíčku, děkuji ti, že bydlíme v chaloupce. Ale připomínám, že jsem také prosila, aby Mourků měli pro radost Čumbrdlíky. A ti

tu nejsou… Měsíčku, nezlob se, že tě upomínám…“
Zdálo se mi, že Měsíček na mě spiklenecky mrkl.
Za pár dní jsem na to zapomněla. Opět jsme se Zrzkem sedávali na plotě a vykřikovali do pastvin: „Milostné románky, kočičky Zuzanky...“
To trvalo až do necelé půlky března. Pak najednou konec běhání. Zuzana polehávala doma, jedla za tři a vůbec se nestarala o to, že Mefisto marně vrká a roztouženě prozpěvuje na pumpě.

22. kapitola

Řeším záhady kolem Zuzany

Zuzana se změnila. Byla klidnější, línější, víc se držela doma. Dokonce byla i slušnější. Například mi řekla: „Žofinko, prosím tě, podala bys mi mističku sušeného Kitekatu?“ Nebo řekla: „Žofinko, prosím tě, řekni Mourkové, aby mi nalila mléko.“

I na Zrzka byla slušná. Mohli jsme slyšet: „Zrzečku, buď tak hodný a pusť mě sednout na křeslo.“
Zrzek překvapením otevřel tlamičku, ale okamžitě křeslo uvolnil Co se to jenom se Zuzanou děje?! Musím na to přijít. A přijdu. Jsem přece kouzelná kočka Žofie Karbanátková! Nejrychlejší bylo zeptat se rovnou Zuzany. Tuhle jsem si k ní přisedla. Měla otevřený časopis, koukala tam na obrázek nějaké neznámé kočky s koťaty a tvářila se záhadně. Zdálo se mi, že se trochu usmívá.
„Zuzanko,“ začala jsem něžně, „tys na nás teď tak hodná, jsi úplně vyměněná. Co se s tebou děje?“
„Já ani nevím,“ řekla Zuzana. Myslím, že to opravdu nevěděla. „Cítím, že se v mém životě stane něco velkého,“ pokračovala málem prorocky.

„Zuzano, a co Mefisto, už za ním nechodíš?“
„Pchá, Mefisto mi může být ukradený,“ odfrkla Zuzana. „Nebaví mě už, čekám na něco lepšího…“ a zase se záhadně usmála a znovu vzdychala nad tím obrázkem v časopise. To by se mi tak chtělo obdivovat cizí kočku s koťaty na placatém obrázku.
Šla jsem za Zrzkem.

„Zrzi,“ oslovila jsem ho důvěrně, „nevíš, co se to stalo s naší Zuzanou?“
„To je snad dobře, nebo ne?“ nelámal si s tím hlavu Zrzek.
Už to mám! Zeptám se Měsíčka. Dlouho se mi to nedařilo. Musela jsem čekat na dobu, kdy měl tvar kulaté tváře ochotné promluvit.
Vylezla jsem zase na kůlnu, abych mu byla blíž, a slušně jsem volala: „Měsíčku stříbrný, ty všechno víš, pověz mi, co se stalo s naší Zuzanou?“
Měsíček chvíli mlčel, přeběhl mu přes tvář mráček. Potom ke mně padal shora jemňoučký hlas, jako když cinkají stříbrné rolničky.
„Žofie, já pomáhám jen při kočičím čarování. Tohle není čarování, ale obyčejná zvědavost. Na tu neodpovídám…“ Za chvíli pokračoval: „Mám tě rád, malá odvážná Žofie, jsem ti nakloněný. Něco ti přece jen řeknu. Poslouchej: Bloudím oblohou sám a sám, tajemství konce i zrodu znám…“ Přisoukal se další mrak a zakryl Měsíček úplně. Není nevím, jestli slyšel moje provinilé volání: „Promiň, Měsíčku, a děkuji!“

Zůstala jsem sedět na kůlně a přemýšlela. Co to povídal? Tomu by rozuměla jen Černá Vědma. Ta rovněž mluvila v hádankách. Skládala jsem si to dohromady: Mefisto k nám na dvůr už nechodí, Zuzana se rozněžňuje nad obrázky koček s koťaty, Měsíček něco vykládal o tajemství zrodu… že by?! Nevydržela jsem to a ráno šla za Mourkovou.
„Zuzana je v poslední době nějaká divná…“ začala jsem nenápadně.
„Ty to nevíš?“ podivila se Mourková, „budeme mít Čumbrdlíky!“

„!?“ vyvalila jsem oči.
„Přece koťátka!“
Sedla jsem si údivem na ocásek.
„Myslíš si, že je to dobře?“ vysoukala jsem ze sebe.
„Ty nejsi ráda?“ podivila se Mourková.
„Docela jsem,“ odpověděla jsem rozpačitě. Začala jsem vypočítávat všechny nepříjemnosti: „Dovedeš si představit, jak budou vřískat, plést se pod nohy! A než se naučí chodit na kočičí záchůdek! A budou rozhazovat jídlo kolem misek a šlapat do nalitého mlíčka – to si užijeme, uvidíš!“
Mourková mě vzala do náruče. Sedla si se mnou na židli, hladila mě a říkala: „Žofinko, přiznej se, že trochu žárlíš. Uvidíš, jak si s nimi budeš hrát, jak se ti budou líbit…“
Běžela jsem za Zrzkem.
„Zrzi, představ si, Zuzana bude mít koťata!“
„No, nazdar,“ zahučel Zrzek, „to jsme dopadli! Je po klidu.“
Dlouho jsme se radili, co budeme dělat. Nakonec jsme se Zrzkem vymysleli, že je Zuzaně sebereme, a odneseme je Mefistovi. Ať se stará, jsou také jeho… Zdálo se mi, že to není nejlepší nápad. Uvidíme, jak budou vypadat. Možná, že ani nebudou zlobit…

Večer jsem nemohla usnout. Chtěla jsem to vůbec? Budou Čumbrdlíci. Když jsem o ně při čarování Měsíčka prosila, nenapadlo mi, že třeba budu toho litovat…
Mám, co jsem chtěla… chtěla jsem Mourkům udělat radost…Mourková se na ně těší a to je dobře. Já a Zrzek si snad zvykneme…

23. kapitola

Mourek a Rourek

Konečně nastal veliký den. Byl květen, všechno bylo laskavé, zelené a sluneční. Jednou v sobotu odpoledne nás dva – mě a Zrzka – poslala Mourková na dvůr. Zuzanu nechala ve starém košíku u kamen.
Ihned jsme se zvědavě vrátili a sedli za dveře, aby nám nic neuniklo.
Slyšeli jsme, jak Mourková se Zuzanou tiše mluví a něco jí vysvětluje. Zuzana několikrát vykřikla – nevěděli jsme, jestli bolestí nebo radostí. Nejspíš v tom bylo obojí. Potom silně předla. A do toho se ozvalo pípání, jako když křičí ptáci nebo kuřata. Co to je? „Koťata,“ zasyčel chmurně Zrzek.
Otráveně jsme seděli na prahu. Nechali nás tam dost dlouho.
Konečně kroky. Mourková otevřela.

„Pojďte se podívat, zvědavci,“ zvala nás dál. „Jsou dva a oba kocourci. Máme znovu Čumbrdlíky!“ jásala Mourková. Zrzek dělal, že ho to vůbec nezajímá. Já byla zvědavější. Nikdy jsem ještě neviděla narozená koťata.

Zuzana mi je hrdě ukazovala. Trochu mě to zklamalo. Jeden byl skoro černý, druhý bílostrakatý, oba pěkně hebcí jako sameťáčci, ale velikostí se spíš podobali více krtkům než kočkám. Jenom hlavičku měli kulatou, ale uši malé, připláclé, očka zavřená. „To je krása, viď!“ rozplývala se Zuzana.
„Jsou krásní,“ řekla jsem asi trochu nejistě, protože Zuzana hned pokračovala: „Za týden otevřou oči a za měsíc polezou po kuchyni. Budeš jejich teta a budete si hrát…“

Měla pravdu. První měsíc s Čumbrdlíky nic nebylo. Spali, vřískali, jedli a zase spali, zase vřískali a zase jedli. Pořád kolem dokola.
Po měsíci bylo veseleji. To už lezli po podlaze, všemu se divili, ocásky zvednuté jako praporky, nejisté nožičky. Před vším se zastavili a divili se vysokými hlásky: „Jůůůů… jůjůjů…“
Zrzek i já jsme začali jevit o Čumbrdlíky zájem.
„Zuzano, jak jim říkáš?“
„Mourek a Rourek.“
Dojalo mě to. Tak se jmenovali moji ztracení bratříčci. Zuzana mě slyšela, jak jsem namlouvala vypravování o nich na kazetu, a teďko chtěla udělat radost.
„Jak je rozeznáš, když jsou tak malinkatí?“ ptala jsem se nevěřícně.
„Snadno, podle vůně a mňaukání. Mourek má v černém kožíšku na slunci vidět ještě černější proužky jako tatínek a je větší a Rourek má po mně mourovaná zádíčka.“

Chvíli jsem se na oba kočičí kluky dívala. Zdálo se mi, že má Zuzana pravdu, jeden byl opravdu větší. Zrzek se přiloudal a zdálky nenápadně okukoval. Mhouřil lhostejně zrzavé oči, dělal, že jde jen tak kolem.
Klučíčci se k němu vrhli a začali žvatlat:
„Stlejdo, stlejdo, stlýčínku…“ To je Zuzana určitě naučila.
„Strýček si s vámi bude hrát…“ oznámila Zuzana prohnaně.
Zrzek zaváhal. „Stlýčínku“ mu ještě nikdo neřekl. Zapomněl na svou důstojnost a pleskl sebou na zem. Čumbrdlíci radostně vykvíkli a vrhli se na něj. Zrzek zařval, ale pak se nechal muchlovat. Čumbrdlíci tahali, kousali, škubali, objímali ho, strkali nosánky do Zrzkova měkoučkého kožíšku, tlapičkami ho hladili a hnětli.
Zuzana seděla opodál a usmívala se. Já si sedla kousek vedle a přemýšlela jsem, jestli se mi povedlo všechno dobře přičarovat.
Je tenhle domov lepší než ve městě? Máme chaloupku, dvorek plný schovávaček, půdu, chlév, stáj, stodolu, tři zděné kůlny. Za ohrazeným dvorem obecní pastviny, za domkem louky, blízko les, kam nás nepouštějí, protože se o nás bojí.
Ve městě jsme měli jen byt a balkónek na okně. Vycházku do zahrady pouze výjimečně. Ano, tady je to lepší…
Vyšla jsem na dvůr. Od lesa ke vsi běžel Mefisto. Zavolala jsem na něj. Trochu nerad se zastavil.
„Co je?“ zavrčel.
„Mefisto, máš dva krásné kluky a jeden je jako by ti z oka vypad. Nechceš je vidět?“
„To je toho, takových mi po vsi běhá… Jo pozdravuj Zuzanu. Zas teď nosí čumáček pěkně nahoru, kočodáma jedna…“ ulevil si výsměšně a utíkal dál.
Vrátila jsem se do kuchyně. Čumbrdlíci ještě drchali Zrzka. Už umdlévali, protože začali usínat. Zuzana je přenesla do koše. Zrzek skočil na gauč a do večera měl co dělat, aby se upravil.
Na zápraží se ozvaly kroky a hlasy. Mourek nesl z kůlny dříví, Mourková nesla ze vsi nákup a Pepa se zašel podívat na Čumbrdlíky.
Odešla jsem do pokoje, zmáčkla magnetofon, který mi tu Pepa před týdnem nechal, a namluvila tuhle poslední kapitolu.
„Pepo, moje povídání je u konce. Odnes si kazetu a zařiď přepsání do písmenek.“
Pepa sliboval. Kazetu odnesl. Už delší dobu se nic neděje. Čekám, kdy mě někdo pozve, abych podepisovala svou knihu.
Už to vidím! Já, slavná Žofie, sedím na vysoké čalouněné židličce u stolečku, přede mnou otevřená plechová krabička s polštářkem napuštěným razítkovou barvou, já tisknu tlapku na barvu, pak do knížek. Podepisuji svou první knihu.

Já, Žofie Karbanátková

Další pohroma se na nás valí! Z hovoru Mourků jsem tajně vyslechla, že budeme mít štěně. Vyroste z něho pes na hlídání. A také budeme mít kůzlátko hnědé jako srnka, z kterého nám vyroste koza Líza.
A to už je opravdu všechno.

Také napsala
Zvířátka z naší ulice - 1 až 18
Kouzelný kafemlejnek - 1 až 5

Zpět