První společnost za práva koček

30. září 2007, Jan Čejka

Přiznání práv zvířatům není snahou smazat rozdíly mezi člověkem a zvířetem; je pouze výrazem toho, že to, co máme se zvířaty společného je morálně důležitější než to, v čem se od nich lišíme (Steve Best)

Otázka, kterou si kladou lidé po staletí! Mají-li zvířata nějaká práva, jaká tato práva jsou? Jaké jsou důvody práva zvířatům vůbec udělit? Zlepšilo-li se v průběhu dějin morální postavení zvířat, nakolik je způsob dnešního zacházení se zvířaty odlišný od osudu zvířat v minulosti? Vezmeme-li v úvahu způsoby, jakými je dnes se zvířaty užívaných k lovu, chytání do pastí a při různých zábavách zacházeno, jakému utrpení jsou vystavena kožešinová zvířata a jakými doslova hrůzami procházejí hospodářská zvířata v systému novodobých velkofarem a zautomatizovaného zabíjení na jatkách, můžeme bez nadsázky říct, že stále ještě žijeme v dobách středověku. Naše provinění a netečnost k utrpení zvířat jsou dokonce daleko větší než v dobách temna! Tenkrát totiž lidé nevěděli, ani vědět nemohli, co víme dnes my díky četným vědeckým pozorováním a poznatkům o chování zvířat, jejich bohatém citovém životě a jejich schopnosti trpět a vnímat bolest.

Velké utrpení zvířat v mnoha odvětvích lidského konání a všeobecná netečnost lidí k jejich osudu mají kořeny ve dvou základních způsobech nazírání: první spočívá v učení křesťanském, které udílí nesmrtelnost, svrchovanost a zcela jedinečné postavení pouze člověku; jemu je dáno panování nad všemi živočichy i celou přírodou a jemu jedinému je přiřčena nesmrtelná duše. Zvířata zbavená duše jsou člověku zcela podřízena a odkázána pouze na jeho dobrou vůli; přikázání "Nezabiješ" se na ně nevztahuje. Kořeny druhého způsobu nazírání lze najít v karteziánské doktríně, založené na učení filozofa Descartesa a jeho následovníků, dle níž zvířata nejsou obdařena vědomím a schopností vnímat bolest. Ponížena na pouhé animované stroje, mimolidská stvoření tak byla zbavena nejenom nároku na posmrtný život, ale na cokoliv, co by bylo možno nazvat životem; dle zastánců této doktríny zvířata v pravém slova smyslu jakoby nežila vůbec.

Antropocentrický názor o jedinečnosti člověka byl nejlépe formulován v díle významného středověkého teologa Tomáše Akvinského (1225-1274), který spojil Aristotelovu filozofii a jeho nauku o "hierarchii duší" s křesťanským učením. Dle Tomáše Akvinského řád věcí je takový, že vše méně dokonalé musí sloužit více dokonalému - rostliny slouží zvířatům, zvířata jsou tu ke službě člověku. Tedy celá příroda existuje jenom pro dobro člověka, jediného dokonalého stvoření, které nemá žádných přímých povinností vůči zvířatům, stvořením nedokonalým. Jak napsal ve svém rozsáhlém díle "Summa Theologica", člověk se má chovat ke zvířatům laskavě, protože Božím záměrem je tímto "v člověku probudit soucit a citlivost k ostatním lidem" - tedy nikoliv proto, že zvíře samo má nějaké právo na laskavé zacházení. Člověk ve své blahovůli může zvířata i milovat, neboť ona jsou zde "k poctě Boží a k užitku člověka." Tomáš Akvinský a mnozí jiní křesťanští myslitelé vyložili poselství Bible jen ku prospěchu člověka; jemu udělili panování nad celou přírodou a všemi živočichy, tak jak je to přikázáno ve Starém zákoně ("... naplňte zemi a podmaňte ji, a panujte .... nad všelikým živočichem hýbajícím se na zemi." - Genesis 1:28), a ponížili zvířata na úroveň otroků ("Strach váš a hrůza vaše buď na všeliký živočich země, a na všecko ptactvo nebeské." - Genesis 9:2). Učení Tomáše Akvinského se stalo základem scholastiky a v různých obměnách je v církvi, světských institucích a bohužel i v mysli převážné většiny lidí uchováváno podnes. Moudrý Pythagoras, pro něhož zvířata byla nadána vědomím a spolu s člověkem i vším ostatním stvořením stejnou nesmrtelnou duší, jako by byl zcela zapomenut.

Obdobný názor o výsadním postavení člověka zastával o mnoho let později i německý filozof Emanuel Kant (1724-1804). Dle něho zvířata nejsou racionálními, autonomními a sama sebe vědomými stvořeními a tudíž jsou určena pouze sloužit člověku coby prostředky k dosažení jeho cílů. Člověk nemá žádných přímých povinností vůči zvířatům, neboť zvířata postrádají morální postavení nutné k tomu, aby byla předmětem morální odpovědnosti člověka. "Naše povinnosti vůči zvířatům jsou nepřímé povinnosti vůči lidstvu," píše Kant ve svém díle "Přednášky o etice." Tedy ani pro Kanta zneužití zvířete není samo o sobě špatné; je špatné pouze odvozeně, nepřímo - a to proto, že může člověka vést ke hrubosti vůči ostatním lidem (připomeňme si Kantův známý výrok: "..... neboť ten, kdo je krutý ke zvířeti se stane tvrdým i ve svém jednání s člověkem."). Zřetelným nedostatkem Kantovy morální teorie je skutečnost, že důraz na rozumové schopnosti jedince upírá morální postavení a ochranu před zneužitím nejen zvířatům, ale i lidem s omezeným rozumovým chápáním - novorozencům, malým dětem, lidem senilním či mentálně postiženým. Nicméně člověk dle Kanta nemá žádných povinností ke zvířeti, které není schopno rozlišit správné od nesprávného a není tudíž racionálním morálním stvořením. Dle Tomáše Akvinského i Kanta člověk tedy nemá žádnou přímou morální odpovědnost vůči zvířatům, má ji pouze k lidem; laskavé jednání vůči zvířeti není povinností, není ničím závazným a vyplývá pouze z benevolence člověka. S podivem a úzkostí musíme konstatovat, že názory těchto dvou myslitelů jsou přijímány bez zásadních změn i v současnosti.

Právě v době, kdy žil Kant, se poprvé ozval hlas, který přiznal zvířatům právo na ohleduplné a laskavé zacházení, a to na základě jejich schopnosti trpět a pociťovat bolest. Byl to Humphry Primatt (* circa 1742), doktor teologie ve skotském Aberdeenu, jehož po víc než 200 let takřka zapomenutý a nedávno objevený spis "Povinnost milosrdenství" ("The Duty of Mercy", 1776) se čte jako novodobé pojednání o právech zvířat. Píše v něm: "V přírodě není pražádný důvod k udělení přednosti jedinci na základě jeho dokonalosti, stejně tak jej nemůžeme ponižovat kvůli jeho nedostatkům. Neboť není to v moci či přání jedince narodit se v podobě zvířete nebo v podobě člověka, být obdařen duší zvířete nebo duší člověka. .... Ať jakkoliv velké jsou schopnosti rozumu, které nás odlišují od zvířat, v jednom zcela zvláštním ohledu jsme neodlišní - že bolest působí všem stejné utrpení. Bolest je bolest, ať jí trpí člověk nebo zvíře." Zde v tak krátké a výstižné formě Primatt zřetelně popírá to, co učil Tomáš Akvinský i Kant: že dokonalost či rozumové schopnosti jedince jsou nutným předpokladem k udělení práva na ohleduplné zacházení. Tam, kde ostatní křesťanští myslitelé kladli hlavní důraz na jedinečnost a výjimečnost člověka, Humphry Primatt učí, že každé stvoření, ať jakkoliv nedokonalé, je důležitou a nezbytnou součástkou složitého mechanizmu přírody a udílí člověku povinnost respektu a ochrany všech jejích tvorů. Nadán rozumem a vyššími schopnostmi, člověk má povinnost soucitu a milosrdenství. Tak jako člověk nesmí ponižovat a zneužívat druhého člověka na základě odlišné barvy pleti, dovednosti či postavení, člověk nemá žádné právo zneužívat zvíře a působit mu bolest jen proto, že se od něho odlišuje svou podobou a vyšší schopností rozumu. Primatt od člověka žádá, aby poselství Bible o lásce, pokoře a milosrdenství bylo uplatňováno na všechna stvoření bez rozdílu. Zneužití a týrání zvířete je hříchem, neboť je v rozporu s tímto poselstvím; je hříchem a proviněním dokonce větším než zlo působené lidem, neboť zvíře stojí před člověkem bezmocné, nemá žádnou možnost odvolání a nemá ani naději na odplatu za utrpení prožité zde na zemi v životě posmrtném. K jakým doslova převratným změnám by došlo a jak nezměrného utrpení by byla zvířata ušetřena, kdyby se vlády a parlamenty křesťanského světa řídily odkazem tohoto muže!

Je to tento důraz na schopnost zvířete trpět a pociťovat bolest, který je základem učení známého anglického filozofa, mladšího současníka Primatta. Byl jím Jeremy Bentham (1748-1832), hlavní představitel utilitárního filozofického směru. Četné právní a sociální reformy, které Bentham navrhl, jsou založeny na jeho utilitárním morálním principu: správný čin a postup je ten, který má za následek vytvoření maximálního množství štěstí (dobra) pro co největší počet jedinců. Ve svém díle "Základ morálky a zákonodárství" ("The Principle of Morals and Legislation", 1789) zařadil lidské bytosti i zvířata do jedné kategorie vědomých bytostí, tedy stvoření nadaných příznivými i nepříznivými stavy vědomí a schopných pociťovat radost i bolest; lidé i zvířata byla tak zahrnuta do okruhu jeho morálního cítění. Známá je věta, kterou vyjádřil tento svůj postoj: "Otázkou je nikoliv zda [zvířata] dokáží myslet. Ani zda dokáží mluvit. Ale zda dokáží trpět." Jakmile tedy přiznáme, že zvířata jsou vědomé bytosti, které mají svůj "vnitřní" život a schopnost trpět, stávají se tak předměty naší morální odpovědnosti a získávají tím morální postavení zcela nazávislé na jejich rozumových schopnostech. Tedy schopnost trpět, nikoliv schopnosti rozumu, musí být rozhodujícím měřítkem našeho zacházení a jednání s ostatními jedinci. Dle utilitárního morálního principu jakékoliv zájmy, potřeby, tužby či přednosti jedince mají stejnou důležitost a váhu, a musí být respektovány ve stejné míře, ať jde o muže či ženu, bělocha či černocha, chudého či bohatého, člověka nebo zvíře. Utrpení zvířete je stejným zlem jako utrpení člověka, bolest toho či onoho má stejnou váhu, obojí musí být tudíž respektováno stejnou měrou. Jinými slovy: štěstí všech jedinců má stejnou váhu a stejné bolesti jsou stejným zlem, ať je jim podroben člověk nebo zvíře. Bentham shrnul svůj morální postoj jednoduše větou "Největší množství štěstí co největšího počtu jedinců je základem morálky a zákonodárství." Svým učením vskutku "předešel svou dobu"; jeho spisy se v mnohém ohledu staly základem dnešního morálního nazírání, sociálního cítění a zákonodárství, a velkou měrou přispěly k dnešním snahám o udělení ochrany a práv mimolidským tvorům.

Nesmíme zapomenout, že kromě těchto dvou význačných myslitelů působila právě v Anglii celá řada moudrých a statečných lidí, kteří se zastávali zvířat a jejich práv na život bez utrpení. Byl to známý filozof John Locke (1632-1704), radikální politický filozof William Godwin (1756-1836), zakladatel RSPCA Richard Martin (1754-1834), významný politik, abolicionista a zastánce práv zvířat William Wilberforce (1759-1833), známý židovský ochránce zvířat Lewis Gompertz (1779-1865), utilitární filozof John Stuart Mill (1806-1873), v minulém století pak Henry Salt (1851-1939) a Ruth Harrison (1921-2000), jejíž kniha "Zvířata coby stroje" ("Animal Machines", 1964) otevřela oči mnohých lidí k utrpení hospodářských zvířat. Je vhodné též připomenout, že Anglie byla první zemí na světě, kde byla založena společnost na ochranu zvířat (RSPCA, 1824). Z amerických zastánců práv zvířat je nutno zmínit tyto významné osoby: byl to pastor presbyteriánské církve a církevní vzdělavatel Herman Daggett (1766-1832), zakladatel Americké společnosti na ochranu zvířat proti krutosti a reformátor Henry Bergh (1811-1888), filantrop George Thorndike Angell (1823-1909) a známá spisovatelka Harriet Beecher Stowe (1811-1896). Skoro všichni tito vzácní lidé neúnavně pracovali nejenom pro zmenšení utrpení zvířat a pro jejich ochranu, ale jsou známí též svým snažením zlepšit život všelijak osudem postižených lidí - otroků, chudých dětí, sirotků a nemocných. Skutečnost, že utrpení zvířat se jich dotýkalo stejnou měrou jako utrpení lidí, je důkazem hloubky jejich charakteru.

Učení a myšlenky Jeremy Benthama rozvedl o téměř 200 let později australský filozof Peter Singer (*1946), dnes pravděpodobně nejvýznamnější žijící bioetický filozof, jehož kniha "Osvobození zvířat" ("Animal Liberation", 1975) je pokládána za stěžejní dílo, které dalo podnět ke zrodu novodobého hnutí za osvobození a práva zvířat. "V utrpení jsme se zvířaty na stejné úrovni," píše Singer v této knize, a zcela jednoduchým a přesvědčivým způsobem vysvětluje, jak nesprávná a doslova nemorálni je "druhová nadřazenost" (speciesism), tedy upírání práv zvířatům na ohleduplné zacházení a život bez utrpení na základě toho, že nejsou členy našeho druhu Homo sapiens. Podobně jako rasismus a jiné formy vykořisťování lidí založené na odlišnosti barvy jejich pleti nebo rozdílné příslušnosti pohlavní, náboženské či národnostní, je i druhová nadřazenost morálně špatná a neospravedlnitelná. Kam až tato nadřazenost vede dokládá Singer na příkladu dvou systémů bezohledného a často doslova barbarského jednání s mimolidskými stvořeními: experimentování na zvířatech a soudobém chovu hospodářských zvířat. Správnost či nesprávnost našich rozhodnutí a činů je podle utilitárně přemýšlejícího Singera závislá na následcích, které tato rozhodnutí nebo činy mají: taková rozhodnutí a takové činy jsou správné, jestliže jejich výsledkem je dosažení co největšího množství dobra pro co největší počet lidí. Za žádoucí následky morálně správného rozhodnutí Singer pokládá uspokojení zájmů, přičemž stejné zájmy jednotlivých členů mají stejnou váhu a musí být respektovány stejnou měrou (princip "rovnocenného respektování zájmů", equal consideration of interests). Základními zájmy, které danému jedinci udílí morální postavení a tudíž právo na rovnoprávné zacházení, je prožívat dobrý a radostný život a nebýt podroben bolesti a utrpení. Singerův princip rovnoprávnosti zahrnuje tedy všechny jedince, kteří mají zájmy (jedince, kteří mají t.zv. "vnitřní život"), a vyžaduje stejný ohled na tyto zájmy bez ohledu na to, zda se jedná o člověka nebo o zvíře. Sama skutečnost, že jedinec je schopen trpět, je dostatečná k tomu, aby mu bylo uděleno morální postavení, a to bez ohledu na jeho rozumové schopnosti.

Singerův utilitární přístup je často kritizován přívrženci "práv zvířat", velmi často neprávem díky nesprávnému či povrchnímu chápání jeho morální teorie. Poukazují na to, že aplikace utilitárního principu by mohla vést k utrpení jedince či malého počtu jedinců za účelem získání značných výhod, tedy zvýšení celkového množství dobra, pro velký počet ostatních. Jedním ze způsobů, jak chránit jedince před zneužitím pro blaho ostatních, je zavedení konceptu práv. Pravděpodobně nejdůležitějším zastáncem práv zvířat je americký filozof Tom Regan (*1938), který pojetí práv zvířat podrobil filozofickému rozboru. Zatímco Singer zakládá svůj utilitární morální přístup na principu rovnocenného respektování zájmů každého jedince a jeho užitečnosti (utility) pro dobro celku, Regan ve svém stěžejním díle ("The Case for Animal Rights", 1983) podává důkazy, proč k dosažení plného osvobození zvířat od zneužívání lidmi jim musí být udělena práva a spatřuje základ dnešního vykořisťování a zneužívání zvířat v obecně přijímaném názoru, že zvířata jsou pouhým majetkem a prostředkem k dosažení četných potřeb lidí, jakož i stvořeními, která sama o sobě nemají žádnou vnitřní hodnotu. Z toho pak plyne všechno zlo a utrpení zvířat v soudobém systému velkochovů, pokusných laboratoří, při lovení, chytání do pastí a při četných druzích zábavy a sportu. Regan zavádí pojem vrozené hodnoty (inherent value), kterou udílí všem bytostem, a to lidem i zvířatům, které jsou "subjekty života" - bytostem obdařeným emocemi, vjemy, pocity, pamětí a přáními, a nadaným schopností pociťovat radost i bolest. Všichni jedinci, kteří mají vrozenou hodnotu ji mají ve stejné míře (dané stvoření ji má zcela nebo ji nemá vůbec), všichni musí být respektováni stejnou měrou a všem jsou tudíž udělena stejná práva - především právo nebýt utlačován a nebýt podroben bolesti a utrpení. Přitom hodnota jakéhokoliv jedince je nezávislá na jeho užitečnosti pro dobro ostatních a na tom, jakým dílem jedinec přispívá k blahu ostatních. Narozdíl od utilitárního přístupu nemůžeme jedince majícího práva podrobit trápení, i kdyby to přineslo výhody a zvýšení dobra pro velký počet ostatních. Udělení práv má tedy i velmi důležitou funkci v zavádění zákonů, které jedince chrání před jejich zneužitím.

Nesprávnost a nemorálnost způsobovat zvířeti bolest je všeobecně přijímána všemi cítícími lidmi a obráží se ve skutečnosti, že civilizované národy zavedly zákony proti krutosti ke zvířatům a pokládají týrání a zneužití zvířete za zločin (v některých zemích pouze za přestupek) trestaný vězením, finančním postihem a mnohdy povinností podrobit se psychiatrickému vyšetření. Každoročně miliardy hospodářských zvířat a nespočetné miliony zvířat používaných ve výzkumu, v průmyslu kožešin, při lovení a různých formách sportu a zábavy jsou však z ochrany těchto zákonů vyloučeny - tato stvoření nejsou tedy pouze vyloučena z okruhu naší morální odpovědnosti, ale ztrácejí tak status vědomých, cítících bytostí a jsou ponížena na pouhá neživá automata, za které je Descartes před staletími pokládal. To lze bez jakékoliv nadsázky považovat za zločin doslova hrůzných proporcí, zcela opomíjený vládami a jejich zákonodárstvím a přijímaný bez jakýchkoliv výčitek svědomí drtivou většinou lidí. Přiznání práv zvířatům automaticky zavazuje společnost k humánnímu zacházení s těmito tvory a neochota světových vlád a parlamentů zvířatům práva udělit je tedy zcela pochopitelná - přiznáním práv by totiž zvířata byla povýšena na úroveň stvoření, které zákony musí chránit před vykořisťováním, zneužíváním a krutostí. Skutečnost, že ústava Německé republiky nedávno zahrnula zvířata do kategorie "vědomých stvoření" je tedy velkým závazkem a lze jen doufat, že nejenom povede k významnému zlepšení osudu zvířat v mnohých společenských oblastech onoho státu, ale stane se příkladem i pro ostatní civilizované národy.

Nakonec bych se rád zmínil o častém sváru a dokonce nesnášenlivosti mezi lidmi usilujícími o "blaho" zvířat a zlepšení jejich osudu (animal welfare) a radikálními přívrženci práv zvířat (animal rights); zjednodušeně řečeno mezi těmi, kteří požadují "větší klece" a těmi, kteří chtějí "prázdné klece". Pokládám toto rozdělování za chybné a hlavně velmi škodlivé především pro zvířata, kterým obě skupiny samozřejmě chtějí pomoct od vší bídy a velkého utrpení. Prázdné klece, zrušení velkofarem a jatek, a zánik druhové nadřazenosti jsou v dnešní době zatím pouhou utopií; je potřebí postupných reforem, které odstraní zprvu ty největší krutosti páchané na zvířatech, pak všechny ostatní formy vykořisťování a násilí, a nakonec, a v to musíme doufat, povedou k úplnému osvobození zvířat. Důkazem toho, že je možné dorozumnění mezi oběma skupinami, je nedávné společné prohlášení pragmatického Singera a radikální americké organizace PETA o nutnosti postupných reforem, obzvláště v oblasti dnešního bezcitného systému chovu hospodářských zvířat. Povinností nás všech je pak vzdělávat sami sebe i ostatní a všemožným způsobem pracovat pro ochranu zvířat proti lidské bezcitnosti a krutosti; tou nejúčinnější a bezprostřední osobní pomocí zvířatům je bezesporu přijetí vegetariánství.

Rád bych ukončil tuto rozpravu tím, co kdysi napsala známá britská spisovatelka Brigid Brophy, pacifistka a horlivá zastánkyně práv zvířat a vegetariánství: "Vůbec nejsem žádná antropomorfistka. Nezastávám názor, že zvířata jsou lepší nebo rovna člověku. Jde tady o to, že slušné chování vůči zvířatům spočívá v tom, že my lidé jsme vyšším druhem. Že jsme druhem, který je nadán představivostí, rozumností a volbou v morálním rozhodování - a to je právě ono, co nám udílí povinnost uznat a respektovat práva zvířat". Ať jakkoliv porozumíme výkladům filozofů a prohlášením zastánců či odpůrců práv zvířat, jedno je jisté - že současný výzkum a důkazy podobnosti či dokonce identity biochemických a fyziologických mechanizmů zprostředkujících vnímání bolesti u člověka a ostatních obratlovců, jakož i důkazy bohatého citového života zvířat nás zavazují k tomu, abychom tyto tvory přijali za své bližní, kterým nelze brát jejich svobodu a které nesmíme žádným způsobem vykořisťovat, ponižovat a vystavovat utrpení.
Tak tedy: mají zvířata práva? Některá práva samozřejmě nemají - právo na vzdělání, právo volební a četná jiná - a ani o ně nestojí. Nezadatelné je však jejich právo na svobodu, právo na humánní zacházení a právo na život bez utrpení a bolesti. Protože zvířata nemají žádnou moc, zastoupení a ani hlas svých práv se dožadovat, je povinností každého z nás jejich práva nejenom respektovat, ale i statečně hájit kdekoliv jsou jim upírána.

Jan Čejka (leden 2008)

Zpět