Oznámení
O kocourovi, který přišel na Vánoce
16. listopadu 2009, Redakce
Dovolujeme si Vás seznámit s knihou O kocourovi, který přišel na Vánoce, jejímž autorem je Cleveland Amory, neohrožený zastánce práv zvířat, spoluzakladatel jedné z největších organizací pro ochranu zvířat a zakladatel největšího útulku pro opuštěná a týraná zvířata ve Spojených státech. Knihu doplnil předmluvou Jan Čejka, člen vědecké poradní komise při organizaci Humane Society of the United States, který spolupracuje s řadou celonárodních a zahraničních organizací pro ochranu zvířat a sponzoruje jejich práci. Tato kniha je skromným dárkem pro všechny, kteří se s velkou láskou a obětavostí starají o opuštěná zvířata a berou tak na sebe břemeno odpovědnosti, která je povinností každé humánní a civilizované společnosti. Knihu vydalo nakladatelství PRÁH.
PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ
Cleveland Amory, autor této knížky, byl neobyčejný člověk – vzdělaný, moudrý a navíc nadaný těžko napodobitelným humorem, kterým byli obdarováni čtenáři jeho knih a všichni ti, se kterými pracoval nebo se jen na chvíli setkal. Byl známým literárním kritikem a autorem řady knih a esejí v oblasti společenských věd. Zvláště mezi ochránci zvířat je znám jako neohrožený zastánce práv zvířat, spoluzakladatel jedné z největších organizací pro ochranu zvířat a zakladatel největšího útulku pro opuštěná a týraná zvířata ve Spojených státech. Říkám-li, že byl člověkem neobyčejným, mám na mysli jednu důležitou vlastnost, které se mnohým vzdělaným a dokonce i moudrým lidem nedostává nebo jim chybí úplně: je to hluboká úcta ke všem živým tvorům bez rozdílu, tedy k lidem i stvořením mimolidským. Z lásky ke zvířatům a soucitu s jejich utrpením se Amory stal vegetariánem a je pro nás příkladem člověka, který dokázal žít v souladu se svým svědomím, svým jednáním nepůsobit utrpení ostatním živým tvorům, chránit je před krutostí lidí a být vždy připraven za ně promluvit. Často říkával: jsme to my, kteří musíme mluvit za ty, kteří za sebe promluvit nemohou! Knížka, kterou dnes předkládáme českým čtenářům, je z Amoryho literárního díla ta nejznámější a asi i nejoblíbenější. Po mnoho měsíců byla na seznamu nejčtenějších knih na americkém knižním trhu a dostalo se jí mnoho chvály a opakovaných vydání. Myslím, že se tak stalo hlavně ze dvou důvodů – především je v ní tak krásně popsáno ono vzácné přátelství, které se jen mezi člověkem a zvířetem může vytvořit; již z tohoto důvodu měla knížka tak velký ohlas právě ve Spojených státech, kde členem každé druhé rodiny je buď pes nebo kočka. Druhým důvodem je svérázný humor, se kterým Amory popisuje svoje soužití s kocourem Polar Bear, kterého právě na Štědrý večer zachránil v jedné ze zapadlých ulic New Yorku a vzal ho k sobě domů. Úspěch knížky byl tak velký, že Amory o svých dobrodružstvích s Polar Bear napsal další dvě knihy (The Cat and the Curmudgeon a The Best Cat Ever); tak vznikla trilogie o nejslavnějším a, alespoň podle Amoryho, nejlepším kocourovi na světě.
Rád bych zdůraznil, že tato knížka není jen dalším příspěvkem v řadě odborných a poučných knih o kočkách; těch je v obchodech celá řada. On pan Amory, ač sám pomohl mnoho zvířat zachránit a najít pro ně domov, ani neměl potřebné znalosti o tom, co soužití s jiným tvorem a péče o něj vyžaduje; však uvidíme, že to byl on, nikoliv jeho kocour, který se musel mnohému učit. Ale seznámíme se v ní s mnohými, i českému čtenáři známými lidmi. Zúčastníme se první výpravy proti každoročnímu zabíjení tuleních mláďat na pobřeží Labradoru, kterou Amory podnikl s kapitánem Paul Watsonem. Budeme svědky Amorym zorganizované a skoro neuvěřitelné záchrany stovek oslíků, na americkém Západě zvaných „burros“, z kaňonu řeky Colorado. Dodnes si pamatuji dojemnou scénu, jak při občasných návštěvách Amoryho na ranči Black Beauty jej jeden z nich vždy přišel uvítat a zůstal u něho po celou dobu jeho návštěvy. Nemohu si to vysvětlit jinak, než že mu přicházel poděkovat za záchranu svoji a svých druhů. Dozvíme se o založení jeho známé organizace Fund for Animals a největšího útulku pro opuštěná a týraná zvířata v Americe Black Beauty Ranch v Texasu. Na vstupní bránu útulku, jehož jméno je převzato ze známé dětské knihy „Black Beauty“ od Anne Sewell, dal nápis: „Je konec mým trápením, zde jsem našel svůj domov“. Na více než 500 hektarech pastvin a lesů tam dnes v pokoji dožívá skoro jeden a půl tisíce zachráněných zvířat, která v předchozím životě prošla velkým strádáním.
Teprve v poslední kapitole oné třetí knihy trilogie Amory svým osobitým a dojemným způsobem popisuje konec života Polar Bear, od prvních známek jeho nemoci až po své rozloučení s ním. Polar Bear byl pochován na ranči Black Beauty, kde náhrobní kámen označuje místo jeho posledního odpočinku. Je na něm nápis: „Pod tímto kamenem jsou uloženy tělesné ostatky kocoura, který přišel na Vánoce, milovaného Polar Bear. 1977-1992. Než se zase sejdeme.“ Ve zmíněné závěrečné kapitole Amory též píše o tom, co bylo lidmi v jejich povýšenosti a bezcitnosti zvířatům způsobeno a odejmuto, včetně jejich duše a nároku na posmrtný život v nebi. Píše tam: „Pevně věřím, že my a ti naši zvířecí přátelé se jednou zase sejdeme. A je-li tím místem, kam odejdeme, nebe a my se tam s nimi nesejdeme, pak pro mne to žádné nebe nebude a nebude to místo, kam já bych si přál odejít.“
Cleveland Amory zemřel v roce 1998 ve věku 81 let a podle jeho přání byl pochován vedle Polar Bear na ranči Black Beauty. Ať to bylo v nebi či na jiném místě, věřím, že se tam Amory a Polar Bear opravdu sešli. Skoro je tam vidím, jak kráčejí vedle sebe a prožívají spolu nová dobrodružství. O těch nám, bohužel, pan Amory už nenapíše.
Tato knížka je skromným dárkem pro všechny ty, kteří se u nás doma s velkou láskou a osobní obětavostí starají o opuštěná zvířata a berou tak na sebe břemeno odpovědnosti, kterou má každá humánní a civilizovaná společnost mít za všechna svoje slabá a opuštěná stvoření, lidská i mimolidská. Stále ještě platí slova, která kdysi vyslovil Gandhi - že velikost národa a jeho morální vyspělost lze soudit podle toho, jak onen národ zachází se svými zvířaty. Měl tedy na paměti právě ty nejvíc postižené, bezbranné a zapomenuté, za které neseme odpovědnost a které je naší povinností chránit od zlého. Tudíž mým největším přáním je, aby se tato knížka dostala též do rukou těch, kteří v našich obcích a městech mají postavení a možnost rozhodovat o zřizování útulků pro opuštěná a ztracená zvířata a aby i oni dokázali v těchto tvorech rozpoznat své bližní, kteří nikoliv svou vinou, ale jedině díky naší lhostejnosti strádají a v osamění umírají hladem, nemocemi a často i následkem krutostí lidmi na nich páchaných. Kéž by tato knížka alespoň malým dílem přispěla ke zlepšení jejich údělu a zmírnění jejich utrpení.
Jan Čejka
Michigan, podzim 2009