První společnost za práva koček

Nové 5. ledna 2007, založeno 27. prosince 2005

Jitka Badoučková

K novému roku přeju Ti,
ať sníh Tě nezebe, jako když sněží v ráji,
jako když snáší se peří ze šťastných labutí,
jak chmýří z topolů, ve kterém brodíme se v máji.

Přeju ti rozkvést, povyrůst
třeba i z kořenů blesku, který do srdce sjel ti;
ať se ti jak pára v mrazu laskavost řine z úst
a ke spánku, ať ti nerozestýlají čerti.

Ať tvoje jméno ďábel nekřičí
do kráterů, do vyschlých studní, do propastí
a když už v hledáčku tě má, když na Tě políčí,
aby ses nedal chytit do hedvábných pastí.

Ať naopak se všechno bezbranné,
v bezpečí u tebe schoulí jak pod ochrannou stříšku.
Buď tím, kdo hnízd a pelíšků se rázně zastane
a to i ve všední den dávno po Ježíšku.

A pokud tedy ďábel ne a ne
vyrýt tvé jméno na pekelnou směnku,
ať anděl medem na dlani ho má napsané,
jako klíčové slovo - jak tahák na písemku.

Až uplyne čas vanilky
a z rohlíčků překutálíme se zas do rohlíků,
ať oči máš dál prozářené světýlky
a čas ať sladkost přidává ti jak zrajícím fíkům.

K novému roku jdu ti přát
šepot něžný jak ozdoby z kukuřičného šustí,
a ať tě někdo vroucně a trpělivě má rád,
hýčká si tě a ať tě nikdy neopustí.

	Michal (Jitka Badoučková) Kdybych zas mohla napsat Ježíškovi s tou neoblomnou vírou, že mi vyhoví, tak nebudu chtít módu ani drahý kovy, bazén či zájezd ani cukroví. Chtěla bych zpátky svou mrkačku Vlastu, plechovou žábu, která skákala, krasohled ze skla, žádný cajky z plastu, ze všeho nejvíc ale Michala. Nosil oblečky pro miminka, ty co jsem z nich už dávno vyrostla. Vedle mě na polštáři spinkal, akorát se mnou nikdy nechtěl stlát. A v opravdických očích ze skla, měl němej soucit, kterej pohladí. Občas se mu v nich i pravá slza leskla, možná že napůl moje, ale nevadí… Rozuměl všemu méďa Michal. Dělili jsme si kousky čokolád a občas možná že i trochu dýchal, jó a taky mejdlíčka měl rád. Nepřežil ale jeden úklid mámin. Zbylo po něm jen prázdný místo v prostoru. Že prej už čouhaly z něj kousky slámy jak v medvídkovým hororu. A nenašel ho pak už ani táta, v popelnici či venku na blátě. Byla to moje první velká ztráta, v podstatě takovej začátek. Až anděl vánoc přiloží srdce k mýmu, a řekne, abych klidně dýchala, protože bude myslet, že mám rýmu, vzmůžu se jenom na: vrať mi Michala.
	Jitka Badoučková PF 2017 Medvídek z blešího trhu Na bleším trhu jsem se musela otočit. Někde kolem mě se láska pozableskla. A pak jsem mu naplno pohlédla do očí do úpěnlivých očí ze skla. Odešel se mnou z toho trhu, z odřených tlapek mu čouhala sláma. Choulil se do sebe jako nejslabší z vrhu, jak mládě, které odvrhla máma. A tak mám doma medvídka. Stařeček je to. V náručí musím ho držet opatrně. Říkám mu, neboj, popleto, budu tě chovat jako mrně. Hlava mu padá do všech stran a dávné děti urvaly mu i uši. Přesto je vidět, že býval milován a dětská láska vdechla mu duši. Stejně tak jako když my dva se potkali, něco se ve vzduchu zatřpytilo. Sudičky odškrtly si nás zpovzdálí: „Už spolu zůstanou,“ a tak to bylo. ONA I já dneska už se poněkud rozpadám, v náručí musíš mě držet opatrně. I tak mě miluj jak za mlada, ať do ucha ti můžu vrnět. ON Houpej mě jako medvídka, holčičím stylem, jemně. I já už choulím se do sebe jako nejslabší z vrhu. Uši taky jako bych neměl. Miluj mě jako medvídka z blešího trhu. Dřív než nás pozve k přípitku taková jedna černá paní, sdílejme osud medvídků, co byli vroucně milovaní. (Jitka Badoučková)
	Co mi říká kočka ( Eva Beranová ) Pojď ke mně blíž… Mluv na mě! Z tvého hlasu poznám, co jsi zač… Umíš-li ctít svobodu, zůstanu s tebou… Úplně mě poznáš, až si to zasloužíš… Budu žít vedle tebe – skromná i náročná – můžeš mě trochu rozmazlovat – Zavoláš na mě – možná nepřijdu. Nebudeš mě volat – přiběhnu k tobě. Chceš mě hladit? Nech mě! Nemám náladu! Nechceš mě hladit? Ale já tě potřebuji! Co děláš? Ty čteš? Nech toho! Já jsem tady! Nevidíš? Jsem tichá společnice tvého snění, sedím, mlčím a dívám se na tebe štěrbinkami očí. Nikdy nepoznáš, jestli tě obdivuji, nebo se ti vysmívám… Když tě opustím, pochop mě prosím. Já tě nezradila, jenom jsem poslechla hlasy, které ty neuslyšíš… Je to volání úplňku, je to šumění noci, je to podivné vábení padající z hvězd… Když mě opustíš, nepochopím tě… Zradila jsi mě! Věř mi, mám tě stejně ráda jako domov, který jsi mi dala. Stůj při mně – jsem zranitelná. Ochraňuj mě – potřebuji bezpečí. Nezlob se na mě, když tě neposlechnu. Nedělám to schválně… Taková už jsem… JÁ, TVOJE KOČKA!
	Smrt černého kocoura ( Eva Beranová ) Uprostřed noci se náhle zvedl… Něco ho volalo… Svítila bílá tma. Sníh uklidňoval. Jiskřila věčnost v ledovém mlčení. Šel těžce k oknu… Pak vrávoravě obcházel světnici. Důvěrně známé věci byly najednou tak cizí, odtahovaly se od něho a studily… Byl sám. Krev tekla pomalu. Několikrát vykřikl – žalostně, prosebně. Bylo ticho… Nohy ho zrazovaly. Únava byla silnější než smrt, silnější než touha po jaru. Tichoučce mňoukl – Nic. Lidský hlas tolik podobný předení se neozval. Oddechování spáčů se nepřetrhlo. Bylo až rouhavě spokojené v této chvíli předělu kočičího života a smrti. Vykřikl žalostně. A znovu, znovu – Rozespalý ženský hlas napolo konejšivě, napolo napomínavě zamumlal jeho jméno. A bylo ticho. Nepřišel nikdo… Dovrávoral pod křeslo /jak často na něm sedával!/ Nohy ho zradily úplně. Naposled bolestně vykřikl a padl na zelené lino vzdáleně připomínající louku… Převrátil se na pravý bok. Jeho chladnoucí hlavu olízl drsný a něžný jazýček obrovské kočky. Snad pro něj přišla jeho máma /dávno na ni zapomněl!/ Vyhublé nemocné tělíčko se zhroutilo do sebe, aby se vešlo jako kulička do dlaně vzpomínek na štěstí. A on byl znovu černým koťátkem, sameťáčkem, plyšáčkem, jiskřičkou, čertíčkem, hebounkým peříčkem, pupíčkem, dráčkem, ouškama, bříškem na nožičkách… Pak to přišlo. Ani to nebylo tak zlé… Zavanul chlad a pak zas jemňoučké teplo… Místností prošla kočičí bohyně Bastet. Přišla zavřeným oknem a odnesla v hedvábných tlapkách s pěstěnými stříbrnými drápky unavenou dušičku do kočičího nebe. Vzala ji opatrně, jako opatrně neseme v dlaních chvějící se koťátko, na kterém nám náhle a nepochopitelně záleží…
	Kočičí půlnoc ( Eva Beranová ) Včera v noci za mnou přišly všechny naše kočky dávno zemřelé… Postavily se do půlkruhu a ve světnici zšeřelé svítily jejich oči – tajemné malé plamínky s barvami duhovými, přízračné drahé kamínky, co ztratily se s nimi, měsíční světlo v kapkách rosy… Snad vyčítají – snad prosí? Mlčky sedly a čekaly. Mají nekonečně času. Nemoci v nich nehlodají, rány už dávno nebolí. Oči mají nehybné. Nemžikají, nesevřou se do líných štěrbinek. Něco mě zabolelo. Asi pár vzpomínek. Odpusťte, někdy jsem měla na vás tak málo času… Zmizely. Byly to jen fantómy milých bytostí – a lekly se mého hlasu.
	Rozhovor ( Eva Beranová ) Řekla jsem kočce Jsi na světě pro mou radost. Já si tě našla, nakrmila, vyčesala ti kožíšek do hebkosti hedvábí. Pojď ke mně a potěš mě! Chci slyšet tvé předení, cítit dotek jemné srsti a teplo krve, které tě celou proniká. Až se tě nabažím, odejdi si po svém… Kočka mi odpověděla Jsi na světě pro mou radost. já si tě našla, nechala se nakrmit, dovolila ti vyčesat mi kožíšek do hebkosti hedvábí. Pojď ke mně a potěš mě! Chci slyšet tvůj klidný hlas, cítit dotek jemné dlaně a teplo krve, které tě celou proniká. Až se tě nabažím, odejdu si po svém…

(Markéta Hlasivcová )

	Co si myslí kočka Mňoukáš že nejlepší v noci je jíst Já si to nemyslím nech už mě číst V noci je nejlepší s kočkou si hrát - tak to si nemyslím musím jít spát
	Naslouchám řeči zvířat Já nejsem líná řekla kočka zívla překulila se na druhý bok Jsem hrozně líná – lekla jsem se úvah mých tak přerušil se tok Nevstávej jsem sobě přikázala máš zapotřebí relaxace Spřádání myšlének na gauči to vážná duševní je práce
	Dělba práce Tak šikovný jsi chválím kocourka Až vstanete děti ukliďte tu myš - je na dvorku už musím do práce. Večer svým očím uvěřím jen stěží Přestává tady všechna legrace! Totiž ta myš tam ještě pořád leží
	Pomlázková Pomáhala naše kočka pomlázku plést v neděli Chtěla vědět jestli chlapi zase půjdou v pondělí Povídala mám to ráda pořádně když piští myš A když piští velká ženská zábava je to tím spíš

( Eva Beranová )

	Skřítci v zimě Skřítkové se nestarají, že je velká zima v kraji. Když jim chybí rukavice, vloudí se vám do světince. Chrupy, prasky, rupy, dupy – kdo to supí u chalupy? Kocour Macek ježí chlupy – ženou se k nám skřítků tlupy!
	Skřítek Botásek Hledá Venda, hledá botu … odešla mu na dvůr k plotu. „To snad dělá naše kotě, rádo spává v mojí botě!“ Z koše čouhá ocásek – kotě spí jak neviňátko … nespí skřítek Botásek!
	Nevítaní strávníci Houfy skřítků-masojídků, Půďáci, Sklepouši, kocoura pokouší. Kradou sousta z misky, olizují pysky nad kočičím menu. Denně to chce změnu: Whiskas, Koťan, Kitekat – jen si račte ochutnat!
	Mackův „Šavlový tanec“ V síni stojí hrnec mléka skřítek Mlíkař u něj čeká. Kocour Macek nese tácek, aby odlil „nastranu“ z mléka tučnou smetanu. Skřítek Mlíkař - tiše, tajně, bez hlásku – kousne Macka do černého ocásku! Kocour vříská, táckem tříská. Jak tak jančí, asi tančí časně zrána „Šavlový tanec“ – Propánajána! Od Arama Chačaturjana!!
	Skřítci Zhasněte a buďte zticha… Nezdá se vám … někdo dýchá? Není to pes ani kočka, nesváděj to na myši. Kdo neusne, chvíli počká – skřítky běhat uslyší. Ťapi, ťapi, klepy, klep – od půdy po černý sklep vrže to, praská a rupe, ve spíži zas něco chrupe … Malé chytré bytosti probíhají místnosti.
	Skřítkové Půďáci Skřítkové Půďáci ti mají na práci dělat si legraci z bázlivých dětí. Když v noci tancují, zní krůčky chalupou, babky se křižují: „Poslouchejte, jak ty kočky dupou!“
	Skřítci Sklepoušové Sklepoušové-uhelňáci učí myši pískat ve veselých tónech. Za tu svoji velkou práci chtějí od nich získat aspoň po bonbónech. Když tak pěkně prosí, bonbóny jim nosí kocour Macek, kamarád – nemá totiž sladké rád!

(autorka Zdenka Líbalová, Evě Beranové)

Jsem zelenej plyšovej králík
a velký lidský srdce
který chce dávat
to babka čarodějnice z jedný chatky
mě vykouzlila
svým povídáním o zvířecí duši
a o hvězdách
co chodí spát
do kočičích očí…
---jsem velký lidský srdce
který se chce dávat a odbíjím čas

Ne za pět je za minutu dvanáct na to
stát se Člověkem
Pokud se něco nestane
a nepohne s námi
Bůh
osud
či smrt
pokud si nevzpomenem
že jsme zelení
a plyšoví uvnitř
a máme korunu co nám přebejvá
abychom dali ji prvnímu bezdomovci
kterýho najdeme…
---tak už potkáme jenom sebe
zděsíme se budem zvracet hnusem brečet
a marně hledat svou tvář
nemluvě o soucitu
a o slůvkách
„Tvé viny se ti odpouštějí…“

( Eva Beranová )

	Koťata přejí myšce Elišce k svátku Myško naše milá, jako mlíčko bílá, s jazýčkem jak šunky plátek – dnes máš svátek! Přejeme ti misku piškotů, dny plné veselého pískotu, občas kousek ementálu a…a…a samou chválu! Vždyť tě máme rádi, jsme tví kamarádi! Mňau, mňau…mňam, mňam Jak se máš? Mňau, mňau…mňam, mňam pročpak nám utíkáš?
	Kočičí proč Kotě Dórinka se ptá mámy Žofie. Mami, proč jsem hnědá? Jsi jako já – hnědá neposeda! Mami, proč svítí dnes sluníčko? Pro tebe, moje malá kočičko! Mami, proč není měsíček nahoře? Šel se vykoupat do moře. V noci se proběhl nebesy, ráno zapadl za lesy!
	Micka Babička má kočku Micku, ta si oblíbila pícku. Čistí si tam vousky, loudí masa kousky, když se vaří guláš. Babička jí řekne: „Micko, chytej, tu máš, vezmi si kousek kližky, pak jdi chytat myšky!“ Micka se jen směje – Myšky, běžte, zle je!
	Škádlení Micínku, Micínku, nezlob svou maminku! Až budeš větší kocourek, budem ti říkat Micourek. Až budeš velký kocour, budem ti říkat Micour. Copak je? Copak? Nelíbí se ti to? Tak budeš Micák!
	Kotě Vilda Kotě Vilda bydlí v lese, svou samotu těžko nese. Lidi, kteří máte dům, pozvěte ho ke kamnům. Skromný je a maličký, ohřejte mu tlapičky.
	Kočičí předení Copak to zahřívá ta naše kočička? Co to má v košíku? Maličká autíčka? Koťátka – brambůrky, malinké motůrky. Vrčí a vrčí – to autíčka jedou. Vrní a vrní – to koťátka předou.
	Dobrý skutek Jana s Evou kotě našly, na krček mu daly mašli. Pěknou mašli červenou, potom zašly za Vénou. U Vény si vzpomenou, komu asi kotě patří? Mlíčka vypilo hned za tři. Stulilo se na židli – Je tu jeho obydlí? Pláče někde holčička – ztratila se kočička. Vyvěsíme do prodejny, že se našlo koťátko… Všichni lidí nejsou stejní – domov našlo zakrátko.
	Kočičí zlato Kočka Minda naspořila samé kočičí zlato. Na jaře si usmyslila: „koupím si chatu za to!“ Snadno se to kočce říká… Jaro je už v plném proudu. Co teď? Koupila si od Alíka aspoň jednu starou boudu. Do novin dala inzerát: „Minda, majitelka chaty, chce kocoura, co umí psát a koupí jí na bál šaty.“
	Felis catus panelacus – Kočka domácí paneláková Náš kocourek Snížek zná život jen z knížek. Vyrostl nám náhle skrytě v jednom malém městském bytě. Přišel na svět brzy s ránem v té krabici pod piánem. Bílý jako z bavlnky, bez jediné poskvrnky. Večer nechce na zahradu, protože se bojí chladu. Sedneme si do travičky – už ho zebe na pacičky. I když, zdá se, dobře slyší, za šera se bojí myší. Bojí se lidí i ptáků, je to kocour z paneláku. Co nového, všechno poví - je to kocour předsíňový. Lehne do novin a knížek, je to městský kocour Snížek.
	Do světa Mindičko, je konec léta… Koťátka jdou užít světa… Černý Bertík, přítel mraků, bude bydlet v paneláku. Když se Bertík zamračí, ani čert mu nestačí! Stará paní chce ho hned dá mu Whiskas večeřet. Mourek do hájovny půjde, poveze ho ranní vlak. Strava tam prý celkem ujde – lepší dvůr než panelák! A co kočička černobílá, Adélinka naše milá. Malá, malá, maličká je kočičí holčička. Hebká panenka na hraní, měkký polštářek na spaní. Je to malá popleta. Kampak půjde do světa? Než přejde celou světničku, usne stočená v klubíčku. Tak malá víla kočičí chce jemné ruce holčičí! Na, pojď, pojď, čičičí!
	Mourek cestovatel Náš kocourek Moureček nestačí mu dvoreček. Za vraty je velký svět, Mourek ho chce uvidět. Mourek kráčí přes bodláčí tašku vláčí… Má v ní dobrou svačinu. Jde na lesní mýtinu. Jak se večer smráká, domov zpátky láká. Nedivte se tomu – Mourek kráčí domů! Brouká si pod vousy: „za vraty jen chvilku počkám, potom vejdu, řeknu kočkám: holky, já jsem poznal svět! To až budu vyprávět!“
	Sousedská Kočka Líza – velká paní, Celý dvůr má k svému hraní. Na zahradě myši shání, od stmívání do svítání. Občas zajde na pár mňouků kocour, který vlastní louku. „Přišel jsem se, Lízo, ptát, smím si u vás zachytat?“ „Mňouky, mňouky, sousede, ať se vám lov povede!! Zítra zase přijdu k vám, na louce si zachytám!“
	Služební kočka Znám jednu strakatou mňoukalku, chodí k nám sedat si na skalku. Sednem do trávy, kočka vypráví. Ve Zverimexu slouží, však samota ji souží. Tichým ránem než se rozední, projde krámem kočka služební. Má tam byt a slušnou stravu, chytá myši pro zábavu. Tuhle jsem se doslechla, že jim kočka utekla! Nevážila si dobrého živobytí, našla kocoura, co sotva myšku chytí. Je to kocour z hospody, líhává tam pod schody. Tlustý jako jitrnice, nadbíhá mu koček více. Kam jsi, kočko, oči dala, že jsi služby zanechala? Mhouří, mhouří šikmá očka – Myslí si svoje – hloupá kočka!
	Dva kocourci Náš kocourek černobílý nepostojí ani chvíli. Běhá pořád po dvoře, ocásek má nahoře. Když se lekne, tlapkou sekne, vrčí a prská, ocáskem mrská. Náš kocourek Bublinka, zrzavá má ramínka. Bříško pěkně běloučké a tlapičky heboučké. Očička má rezavá, radost všude rozdává. Měkký je jak klubíčko, ráno chodí na mlíčko.
	Zlobivá Micka Mourku, půjdem na půdu, uděláme ostudu! Babička tam houby suší, pěkně voní, na mou duši. Budem vřískat, jak se sluší, až si děda zacpe uši. Smát se budou jenom hluší! Viděla jsem v televizi, že se za zpěv potlesk sklízí! Po zpěvu si dali běhy, běhy bez kočičí něhy. Na půdě se dobře honí, řádili jak stádo koní. Spadly bedny, seno, houby, Shodili dvě staré trouby, jednu starou televizi, košík, kam se třešně sklízí. Dědeček vzal na ně smeták – Oba prchli jen tak, jen tak! Micko, tohle dělá kočička? Co ti řekne babička? Nezvi Mourka na půdu, má z toho jen ostudu!
	Kočičí počasí „Co si povídají kočky, když je jim blaženě“ ( Eva Beranová ) Když venku vůbec nefičí a vítr stromy neničí, sluníčko svítí jako lívaneček, louka je plná zlatých teček a nad lesy se vyčasí… to je kočičí počasí!
	Kdo vaří sluníčku? „Co si povídají kočky, když svítí sluníčko“ ( Eva Beranová ) Bílý kocour a rezavá kočička hospodaří u pana Sluníčka. Dělají šlehačku z obláčků, vaří mráčkovou omáčku. Upečou mu volské očičko – ať se pořádně nají ten pan Sluníčko!
	Kdo vaří měsíčku? „Co si povídají kočky, když svítí měsíček“ ( Eva Beranová ) Černý kocour a stříbrná kočička hospodaří u pana Měsíčka. Pečou mu omelety ze tří vajíček – ať se pořádně nají ten pan Měsíček!
	Měsíční domeček “Co si povídají kočky, když je úplněk“ ( Eva Beranová ) Znám stříbrný domeček, kam chodí měsíček spát… Má stříbrnou střechu ze zinkového plechu, blyští se jak vodopád. Na dvoře stojí Malý vůz. Ve stodole zas Vůz velký. Doběhni si pro pastelky a zkus domeček malovat! Hvězdičky tam sedí na plotě. Celý se stříbrem svítí. Měsíček po noční lopotě uléhá do lůžka z kvítí.
	Letní čas “Co si povídají kočky, když se zavede letní čas“ ( Eva Beranová ) My kočičky, strašidla, rusálky a krásné víly do jednoho šiku jsme se postavily. Tím líp uslyšíte náš hlas. Křičíme, co nám stačí síly: nechceme vůbec letní čas! Myslíte si, že jsme nuly?! Styďte se lidi! Půlnoc jste nám posunuli! Kdy máme strašit, prosím vás?!
	Déšť „Co si povídají kočky, když prší“ ( Eva Beranová ) Na mráčku sedí kapičky, z mráčku jim visí nožičky. Kabátky s dešťovými třásněmi, odloží teprve na zemi. Mají malé padáčky, cestou hrozí na ptáčky: „schovejte se, uličníci, nastydnou vám zobáčky“!!
	Větrné flétničky „Co si povídají kočky, když jim ve větru vlají ouška“ ( Eva Beranová ) Větrné myšky útočí z výšky. Lítají si po kraji, na flétničky pískají! Větrné flétničky poděsí kočičky. Kočky se přikrčí k rezavé trávě, jemňoučká ouška přitisknou k hlavě. Což kdyby vítr zvedl je do mraků? V podzimním soumraku nesl je do dáli? Kde by pak mlíčko dostaly?! Přistiknou ouška k hlavičce hedvábné; „kočky, šup domů! počasí nevábné“…
	Psí počasí „Co si povídají kočky, když se jim bláto lepí na tlapky“ ( Eva Beranová ) V blátě se nám lepí tlapka, bota To je venku dneska slota! Mokrá tlapka, slota, psota! Podzim na nás vytasí to pravé psí počasí!
	Bílý sníh „Co si povídají kočky, když padá sníh“ ( Eva Beranová ) Bílý sníh je prostěradlo, které na zem z nebe spadlo. Dvě malinká koťátka vylezla ven před vrátka. A co je nenapadlo! Poťapkaly prostěradlo! Teď jsou na něm kytičky kočičí tlapičky! Já jsem ta dvě koťátka potkala, je to Mourek s Micinou, proházenou pěšinou šlapou bílou peřinou…
	Kapr ve vaně „Co si povídají kočky na Vánoce“ ( Eva Beranová ) Máme doma kapříka, Mourek se ho dotýká. Kapr šplouchá přehnaně vodu u nás ve vaně. I když nemá nožičky, pocákal nám dlaždičky.
	Ufóni „Co si povídají kočky, když se chtějí postrašit“ ( Eva Beranová ) Všichni praví ufóni nejezdí k nám na koni. Jako jinde na světě jezdívají v raketě. Přistáli u nás v neděli, všechny kočky je viděly. Stejně jako minule snědli kočkám granule. Siamka jménem Dana zaujala ufónského pána. Odvezl ji do vesmíru, proletěl s ní „černou díru“. Mňoukala tam rozlobeně, vrátil nám ji urychleně. Siamka Dana propadla se k nám – Říkáme jí ET-mimozemšťan!
	Chlapec a kotě ( Eva Beranová ) Vybral sis mě. Nikdo se neptal, jestli bych si já vybral tebe. Zvedáš mě vzhůru… Mňau! Proč? Chceš mi dokázat svou převahu? Myslíš si, že mě máš v moci? Mňau! Pozor! Já ti ukážu! Vidíš ty drápky? Vidíš ty zoubky? Mluvíš na mě hezky… a to mě uklidňuje. Zatím tě nekousnu. Zatím tě neškrábnu. Jsi malý člověk. Jsi dítě. Jsem malý kocour. Jsem kotě. Můžeme si spolu hrát. Ale nepleť se, nejsem hračka! Mohu být tvým kamarádem. Nesmíš to však chtít hned. Ještě ti nevěřím. Máš teplé ruce… Hlaď mě! Slyšíš, jak předu? Vidíš, jdu ti naproti na půli cesty. Tu druhou půlku musíš ujít ty. Nespěchej na mě, jinak se navždy mineme a budeme si cizí. Přitom stačí tak málo – a patříme navždy k sobě… dítě a kotě – kluk a kocour… Jdu ti s důvěrou naproti – Prosím, nezkaž to…
	Kočky paní Šebestové (Jitka Šebestová) Naše kočka Kačenka, má překrásný očenka. Bráška Míša, terorista, ubírá jí spoustu místa. On ji totiž nemá rád, není její kamarád.
	Honí ji a ubližuje, jenom samé pikle kuje. Přitom Kačka, zlatíčko, zlobí se jen maličko. A i když často hubuji, oba hrozně miluji.
	Zimní kočky (Libuše Veselá) Mňau, pozor milé kočky, z oblohy se sypou vločky, do kožíšků kočičích padá tiše bílý sníh. Která kočka černá byla, za chviličku bude bílá, zasněžená bude pak, mňau, stejně jako sněhulák.
	Kočička – Macíčka (Libuše Veselá) Kočičko bílá, pojď z půdy dolů, na misce mlíčko máš, slupnem ho spolu. Ale jen polovic, slyšíš ty Macku? Ó ty máš způsoby, strkáš tam packu. Počkej ty darebo, prázdná je miska. Kočička vesele očkama blýská.
	Kotě a harmonika ( Autor: Petr Jistel a kolektiv.) Všecky děti koťata, strakatá a mouratá, schůzi měly, radovánky za stodolou u studánky. Mňau, mňau u va va, harmonika kňourá, a kočka s koťaty do stodoly courá. Předly, jedly, tancovaly, zpívaly a hrály, ať to bylo chytré, hloupé, hned se všemu smály. Písnička je ze sborníku "kolotoč her,písní a říkadel".
	Kočičí písnička Když kočky spolu jdou, notujou, zpívají čičiči jen písně kočičí. Do oušek předou si a vrní pod vousy, jen myšku zahlédnou, drápky hned nabrousí. Kočky ty se mají, stále si jen hrají, pěkně záda protahují, jó to ony znají. Přivinou se ke mně, když je hladím jemně, ale když jsou bez nálady zamračí se temně.
	Všechny kočky tancovaly ( Autor:Karel Benetka ) O půlnoci za komínem pořádal se bál. Všechny kočky tancovaly, jenom já jsem stál. Kocour vřískal, špaček pískal, pes na housle hrál. Všechny kočky tancovaly, já jsem se jim smál. Komín praskl, střecha spadla, dům se rozsypal. Všechny kočky tancovaly, tancovaly dál.
	Básničky o kočkách (Eva Míšková ) Bílý dům sluníčko svítí na zahrádku plnou kvítí. Tatínku, maminko! kočička je s námi doma už není opuštěná
	Už nejsi v útulku kočičko střapatá hladí tě, hladí holčička copatá za okny begonie muškát, pelargónie kočička přede do klubíčka stočená je zase doma, zase doma - vysvobozená
	Malý kocourek malá kočička ještě koťata v útulku čekali všichni se dočkali dědeček, babička i vnoučata
	Kočička vyhozená hladová unavená ještě včera v útulku schoulená našla své místo – je u vás – je doma!

	H V Ě Z D I Č K A ( Soňa Jahelková) Jedna naše kočička jmenuje se Hvězdička. Hvězdičku má pod krčkem, září jí tam jako šém. Celá je však barvy hnědé, jen očka má do zelené. Je to kočka venkovní a tak trochu putovní. Ráda se tu toulá krajem, moc si s ní tak nepohrajem. Když však přijde na snídani, všechny zvony ve mě hrají, písničku o Hvězdičce, krásné moji holčičce.
	Říkadlo (poslala Soňa Jahelková) Tázala se kočka kočky, má-li kocour koťata. Jak jsi stará, tak jsi hloupá, vždyť je to náš pantáta! Tázala se kočka kočky, má-li kocour pazoury. Jak jsi stará, tak jsi hloupá, jak by lozil do ďoury?
	Mamina a Veverka (Soňa Jahelková) Cestu zkříží černá kočka, nehody se řidič dočká. Pověrčiví nesmí jezdit u nás v Lázu musí věřit, že neplatí pověra, když tu jedou za šera. Nemohou to nechat s klidem, Hned tři černé k misce s jídlem, běží v jednom zástupu, řidič troubí k ústupu. Otočí to radši zpátky, kočky probíhají vrátky. Mamina vždy první běží, Sarka předběhne jí stěží, třetí běží Veverka naše malá čiperka. Divná mají trochu jména, minulost v nich zakotvena. Mamina má svoje jméno, podle koťat předurčeno. Když ta druhá byla malá, ocas vzhůru nosívala. Černý huňatý ho měla, veverku nám připomněla.
	Mája (Soňa Jahelková) Kočky nejsou všechny stejné, přítulné, něžné a věrné. Některé jsou mazlivější, né však všechny číči zdejší. Některé už od přírody, mají z divočiny svody. Lidí odmala se bojí, o papání ale stojí. A tak třeba ta naše Mája, krásná je jak růže z jara. Ale odstup, ten si hlídá v skrýši hledí kdo ji přidá. Když se miska naplní, Mája šťastně zavrní. Hlad je silnější, než bázeň, miska prázdná je pak rázem. A my z okna díváme se, jak se Mája slastí třese. Pak zas na půdu se schová, pro svá dobrodružství nová.
	Lištička (Soňa Jahelková) Královnou by byla krásy, kdyby volila se asi. Stříbrná ji barva zdobí, na kočky venku se zlobí. Je to jejich kápo jistě, vždycky první na svém místě. Pořádek si hbitě zjedná, poslouchá jí šedá, černá. První k jídlu, první k pití, jinak tlapkou někdo chytí. Pohladit se nechá ráda, v lidech má vždy kamaráda. Nahlas přitom mňouká hodně, je jí slyšet v celém domě. Proto jméno Lištička má, stříbrná je a mazaná. Místo nejlepší si hlídá, v domku u dveří vždy bývá.
	Plaváček (Soňa Jahelková) Po Litávce připlul k nám, Plaváčkem je proto zván. Kocour s vodou nejde k sobě, osud hrozný v těžké době. Mňoukal hodně hlasitě, já ho chytla střelhbitě. Kocourek byl malinký, dostal papat z lahvinky. Mnoho štěstí pro nás oba, vypiplala jsem ho doma. Užívá si, mlíčko pije dodnes s námi v lásce žije. Teď už ale vyrost hodně, kilo masa zbaští týdně. Na půdě se ubytoval, před vodou se dobře schoval. Stačí trochu deštíčku a už běží pod stříšku.
	Bond (Soňa Jahelková) Náš přespolní Bondíček, to je Jamese bratříček. Když přijede to je slávy, staví se mu slavobrány. Všechny kočky v pozoru, zpívají mu operu. On jim zase na oplátku, sólo střihne z muzikálku. A tak všichni pospolu, mají spolu pohodu.
	Sarka (Soňa Jahelková) Krásná kočka celá černá, Šmudlíkovi navždy věrná. Východ z domu stále střeží, vyjde Šmudlík, už tam běží. Že se Sarka jmenuje, hned Šmudlíčka sleduje. Šmudlík nechce, snad se brání, že ho nevěsta uhání. Sarky lásky silné kouzlo, do duše mu navždy vklouzlo. Do domu však za ním nechce, z lidí strach má Sarka přece, pohladit se nechce nechat. a tak musí venku čekat. Lidé sice nosí misky s jídlem, odstup metr nechám s klidem. Mám je ráda, ale kočka, hrdá je a tak si počká, až se miska položí, pak tam čenich ponoří.
	Šmudlík (Soňa Jahelková) Venkovní náš Šmudlíček, to je chytrý chlapíček. Je to kocour trochu zvláštní, venku spí a doma baští. Zahradu i dům on střídá, co je lepší to si hlídá. Když se venku sešeří, už nám sedí u dveří. Venku má svou velkou lásku, Sarku, tu kočičí krásku. Vyjít z domu ho však mrzí, mazlení, že skončí brzy. Mám rád lidi i tu kočku, co si já nebožák počnu?
	Sisinka (Soňa Jahelková) K počtu osmi kočiček, přibyl další mazlíček. Sisinka je hodná holka, lumpárna jí z očí kouká. Zvědavá je nejvíce, na kočičí pranice. Tak to černé koťátko, rozruch vneslo zakrátko.
	Sally (Soňa Jahelková) Než jsme měli kočku první bývali jsme často smutní. A tak jsme si zakrátko pořídili koťátko. Tato kočka Salinka byla skvělá maminka. Britských modrých kočiček byl vždy plný košíček. Jednu jsme si nechali Cherrinka jí nazvali. Maminka i dceruška jsou tu s námi do dneška.
	Pussy (Soňa Jahelková) Pussinka je perská kočka, prská kouše, kulí očka. Když se češe i krev teče, jenže mě přec neuteče. Výsledek je ale krása, že i Pussinka si jásá. Česání si odpouštíme, a hezky se pomazlíme.
	Nelly (Soňa Jahelková) Když se ráno probudím, Nellynku hned uvidím. Co by chtěla tahle kočka, skočí na mě, a tam si počká. Jak si zuby čistit mám, její plán já dobře znám. Přikrčí se z dálky skočí až mě slzy tryskaj z očí. Dnes to dobře dopadlo, máme celé zrcadlo.
	Matýsek (Soňa Jahelková) Matýsek už má kil devět, řekl by člověk tenhle medvěd, v každé půtce obstojí, nikoho se nebojí. Když návštěva přichází, Mates na skříň odchází. V bezpečí je jenom tam, nevěří všem návštěvám.
	James (Soňa Jahelková) Český kocour cizí jméno, jak to bylo dosaženo? Na ulici vyhození, dva kocourci nalezeni. Pomohl jim šťastný osud, jeden z nich je u nás dosud. Jaké jméno my jim dáme, když je v teple u nás máme. Malý vnouček jménem Pavlík, na nás s jmény nápad navlík. Je to jasné na mou duši, Jména Bond a James jim sluší. A tak to už zůstalo, jeden z nich však nastálo, do Prahy se stěhuje, Pavlíček se raduje. Když přijedou vnoučata, setkají se koťata.
	Cherri (Soňa Jahelková) Šedá britka Cherrinka ráda kouká s okýnka. V krmítku je plno ptáčků, dávají si do zobáčku. V krmítku se ptáčci rojí, Cherrinky se však nebojí. Ptáčci venku, kočka tady, jde to hezky dohromady.
	Denýsek (Soňa Jahelková) Náš kocourek Denýsek, to je velký mazlíček. K páníčkovi se hned choulí, nehne se a očka poulí. Jako o závod si přede, oběma se dobře vede. Z křesla se jim nechce vstát, v mžiku budou oba spát.
	Princezna (Soňa Jahelková) Princezna spí se mnou ráda, vidí ve mě kamaráda. A tak každou siestu, mám na prsou nevěstu. Má tak hebký kožíšek, já jsem její pelíšek.
	Žofinka (Nicole Trhlínová) Neznám dne anebo noci kdy se na mě neotočí, moje velká kočinka sladká milá Žofinka.. Je to číča mourovatá sem tam bílá a chlupatá s černou tečkou na nose vznešeně k nám nese se. Spinká ráda tahle mrška běda však, když kousne bleška zuřivě pak vyskočí s bleškou rychle zatočí! U jídla je Žofka rázná, miska je za chvilku prázdná, maso nebo granulky, břich má jak vlk z Karkulky. Žofka umí pobavit na dušičce pohladit je to kočka jak má být !
	Čárlí (Jana Petrželková) Kdo je Kocour blažený? Přece Čárlí, vážení! Plíží se jak indián kolem linky – a pak ham vyskočí si nahoru zbaštit co je v kastrolu. V posteli pak libuje si to mám teďka zlaté časy! Když jsem býval venku, ach, to jsem míval pořád hlad.
	Matěj (Jana Petrželková) Matěj kouká zamračeně: zas ten Čárlí, zatraceně, snědl mi mou snídani. Kočky, já mám trápení! Nenechám to bez odplaty proženu mu bytem paty. Doženu ho v ložnici dostane na zadnici ať ho nikdy nenapadne mojí misku vyjíst za mne.
	Mourek Mourek sedí v karanténě a přemýšlí kde má sáně venku mrzne, chumelí, Moureček se veselí. Narazí si kulicha venku si pak zajuchá večer domů poběží: honem, kde mám večeři? Po ní musím ještě psát já jsem kocour sekretář!
	Bertík Bertík kouká zadumaně, vidí Mourka co má sáně kouká na něj ze špajzu říká to se vykvajznu, na to, že tu musím trčet já chci taky z kopce frčet. pusťte mě ven, honem lidi ať mi Mourek neujíždí kožich už mám na sobě budu venku jedna dvě.
	Číra Číra říká buďte zticha v tělíčku mě něco píchá taky bolí očičko pojď mě chovat, Aličko chci mít klid a chci mít ticho když mě tolik bolí břicho vyžeň kluky radši ven budeme mít lepší den pak ti na krk packy dám honem pojď ať nečekám.
	Pepina Pepča leží pod lavicí přemítá co s tasemnicí.. To je ale hrůza, říká jak ten Číra chudák vříská. Mám mu přinést kousek myši nebo radši lízat uši? I když mě moc nemá rád, přesto je to kamarád. Mňau mňau už vím už mám radu dám mu k pití myšonádu.

*21.1.1989 v Praze ~ +9.6.2005 v Praze

Stařenka

U sebe v srdci udělala jsem ti pelíšek,
kam nesmí žádný hlad či zdivočelé kočky,
ale ty odlétla jsi mi do výšek,
odkud se snáší k nám andělský šepot: vločky.

Pro tebe skládám chůzí houpavou
ukolébavky, co zpívají se hodným dětem.
Šedivé řasičky, už sklopte se a spěte.
Já mám nového anděla nad hlavou.

Ostýchavě, jako když sáhneme si na slepce,
pohyby stébel dál se k tobě skláním.
Hrob jako miska z božích dlaní
tě na druhý břeh dohoupá jak spánek v kolébce.

Slyším tě, jak se vracíš, nejvíc k ránu,
vím to, protože moje slzy s tvýma mluvily.
To pouze tělo tvé schoulené v krabici od banánů
tu s námi žilo jenom na chvíli.

Smrt je jen ztráta na nečisto,
okno, závěsem zahalené na půlku.
Týraná Žížo, děvče... z útulku,
podívej, komu jsi udělala místo:

Ten svízel-přítula se mi tu do klubíčka stočil!
Konečně místo mříží - citové tankování!
Svět je dnes vlídnější o jedny šťastné oči
a o Žížu, co se už netrápí, a přesto je tu s námi.

Jitka Badoučková, mango3@seznam.cz

Zpět