První společnost za práva koček

19. března 2012, Dr. Matúš Kocian

(Přednáška na Dni Země v Kolíně 22.4.2006)

V této promluvě bych se chtěl zamyslet nad vztahem člověka k přírodě se zvláštním zřetelem na křesťanství, neboť jsem katolickým duchovním. Lidstvo se už pěkných pár let nachází v takzvané globální ekologické krizi. Je to situace historicky nová a ještě před nedávnou dobou tento problém nikdo neřešil. Teprve dnes jsme nuceni zabývat se vážně důsledky lidské činnosti na přírodu a vyhlídkami do budoucna. Ve své promluvě bych se nejdříve podíval do historie vztahu člověka k přírodě, pak bych se zastavil u křesťanského pohledu a skončím úvahou o příčinách současného stavu věcí.
Ve starověku a středověku žilo lidstvo s přírodou ještě v relativní rovnováze. Docházelo sice již k velkým odlesněním (Itálie) nebo vyhubením některých zvířat (lvi na Blízkém východě), avšak celkově nebyl ještě člověk schopen závažně poškozovat přírodu. Příroda představovala spíše nepřátelský svět, plný nebezpečí, svět, před kterým bylo nutno se bránit. Kromě toho byl pohled na přírodu opředen nejrůznějšími pověrami a náboženskými představami. Proti okolnímu světu bylo spíše potřeba bojovat a těžko z něj dobývat živobytí, potravu. Příroda představovala pro člověka neustálou hrozbu – v přírodě spatřoval sídlo nadpřirozených sil, vše v sobě skrývalo duši, vše bylo součástí jednoho celku.
Člověk se ve starověku začal postupně usazovat v úrodných územích (Nil, Mezopotámie) a namísto lovce se stal zemědělcem. Intenzivní zemědělství mělo už v té době vliv na přírodu, avšak nejsou doklady o tom, že by si někdo kladl otázku ohledně ochrany prostředí. První vážné známky vlivu zemědělství na přírodu jsou z 650 př.Kr. – přehnané využívání nevhodné půdy k pastvě – o tom píše Platón, nicméně nezajímá se o příčiny – podle něj byl svět nezničitelný a příroda nedokonalá a tedy nehodná jeho zájmu, protože v ní chybějí dokonalé matematické a geometrické tvary. Podobně Aristoteles nevidí žádné důvody pro odpovědnost člověka vůči přírodě. Myslel, že každé ochuzení přírody na jednom místě znamená obohacení někde jinde. Všechno v přírodě má smysl a všechno je pro člověka: „rostliny jsou pro zvířata a zvířata pro člověka; ta domácí proto, aby je používal a živil se jimi, divoká, alespoň některá, aby se jimi živil a sloužil si jimi k různým potřebám – oblečení, nástroje“. Aristotelova filosofie pak výrazně ovlivnila středověké myšlení.
Římané vytvořili zákoník přírody, zákoník zvířat a obecný zákoník – věřili v existenci přírodních zákonů nezávislých na člověku, které regulují principy přežití. Přesto však se v myšlení mnoho nezměnilo. S příchodem křesťanství se vztah člověk – příroda ještě vyostřil. Podle převažujícího výkladu biblických textů dal Stvořitel člověku jako vyvolenému tvoru do rukou moc, využívat podle libosti přírodní zdroje. K vlivu křesťanství se ještě vrátíme.
Dostáváme se do období novověku, renesance. Nesmazatelnou stopu v historii západního myšlení zanechal Descartes svým hledáním nediskutovatelných zásad, na nichž by bylo možno založit rozumovou argumentaci. Má zásluhu na založení základů vědeckého výzkumu. Myslel, že citlivost je pouze výsadou člověka, který je jediný nadán jazykem a jediný schopen myslet, zakoušet příjemnosti a bolest. Zvířata pro něj byla jen objekty, stroje bez citu a vědomí, na nichž je dovoleno konat jakýkoli typ pokusů.
V té době byla představa o divoké přírodě naprosto odlišná od naší. Představovala nebezpečí pro člověka, sotva se vzdálil od lidských sídlišť – bylo málo cest a plno banditů. Přírodní prostředí bylo považováno za nebezpečné a brutální, obávaná hrozba. Thomas Hobbes považoval život přírody za chudý, špinavý, krátký a hrubý. Z toho vyvodil, že člověk má potřebu budovat si svou kulturu s jasnými pravidly a bránit se tak nebezpečím přírody...
John Locke ... podle něj je člověk pán přírody, Bůh mu ji dal, aby z ní dobýval obživu a pohodlí. ... Člověk má být však moudrým správcem, zvířata jsou poddaní člověka, cítící a zasluhující však respekt. Úctu k přírodě a citlivé zacházení s ní však hlásali jen nemnozí filosofové. Ti nejvýznamnější, kteří nejvíce ovlivnili západní myšlení, jako Marx a Kant, zůstávali zcela v klasické linii, tedy v nadřazenosti člověka nad vším ostatním.
Když dneska přemýšlíme o ekologické krizi, musíme si klást otázku, kde jsou její nejhlubší příčiny. Lze najít nějaký zásadní zvrat, který vedl k nekontrolované devastaci této země? A pokud ano, kdo za to nese největší odpovědnost?
Mnozí obviňovali křesťanství z jeho spoluzodpovědnosti. Jak to tedy ve skutečnosti s křesťanstvím je? Jak víme, křesťanská víra se zakládá na biblických textech, které jsou považovány za Boží slovo, tedy slovo, kterým Bůh sám o sobě něco člověku sděluje. Celá Bible začíná vypravováním o stvoření světa a života a když Bůh stvoření dokončil, tak řekl člověku: „Ploďte se a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nade vším živým, co se na zemi hýbe”. Toto místo prý bylo východiskem k nadřazenému chování nad tvorstvem a ospravedlňuje takové chování. Je pravda, že v minulosti nebyla tato slova často chápána správně. Kniha Geneze je teologickým vyprávěním o počátcích stvoření, země, života a člověka. Dnes tyto kapitoly Bible nechápeme doslova jako historii, ale chápeme je jako hluboké náboženské poselství, odhalující nám obrovskou citlivost, s jakou autoři těchto textů pod vedením Ducha Svatého řešili nejzákladnější a nejbolestnější otázky, které si člověk vždycky kladl. Jestliže se zde mluví o panování člověka nad ostatními tvory, pak toto panování v žádném případě neznamená nějakou despotickou krutovládu, ale jde o kralování v biblickém chápání. Král byl tím, kdo měl za úkol střežit a ochraňovat slabé, zaručovat mír. V tehdejší pastevecké kultuře byl tedy král viděn jako pastýř. Název této přednášky je inspirován známým českým evangelickým teologem prof. Hellerem. On vydal knížečku s názvem „Člověk, pastýř stvoření“. Zabývá se tam biblickým pohledem na vztah člověka a přírody a ukazuje na to, že podle biblické zvěsti nemá být člověk v žádném případě despotickým pánem nad vším ostatním, ale starostlivým pastýřem, tím, kdo se o všechno stará s péčí a láskou.
Kromě toho nesmíme zapomenout na slova v Bibli bezprostředně následující, tedy Gn 1, 29-30, kde se praví, že Bůh dal člověku i zvířatům za pokrm zelené rostliny. Není zde tedy žádný náznak násilí či brutality. Navíc musíme tato slova dát do kontextu s druhou kapitolou Geneze, kde je psáno, že člověk měl zahradu v Edenu obdělávat a střežit. Je to nádherné vyjádření prvotní rajské ideální harmonie ve stvoření, v němž člověk figuruje jako obraz Boží, jako ten, který Boha zastupuje a reprezentuje před ostatním tvorstvem. Člověk je zde prezentován ve stavu, kdy žije v harmonii s Bohem, sám se sebou i s ostatními tvory. Tuto harmonii narušuje hřích, tedy moment zneužití lidské svobody, kdy člověk uposlechne našeptávání zlého ducha a poruší Boží zákony. Teprve dále v Gn 9 se píše, že Bůh přistupuje na násilí mezi člověkem a zvířaty. Bůh tak miluje člověka, že i když vidí jeho nenapravitelnou zkaženost, dává mu stále šanci a řekli bychom, obětuje dočasně i zvířata, aby člověk měl možnost pochopit. Říkám dočasně, protože už prorok Izajáš, vyjádřil vizi konečného znovunastolení onoho původního řádu nenásilí a pokoje, když říká, že vlk bude pobývat s beránkem, levhart odpočívat s kůzletem. To pak také naznačuje sv. Pavel v 8. kapitole Listu Římanům ve známém a často citovaném místě, kde říká: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo byl vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu“ (Řím 8,19-22).
Takže biblické texty nedávají ospravedlnění násilí, ale snaží se odpovědět na základní otázky, které si člověk od nepaměti klade. Musíme si uvědomit, že Bible není ekologický či přírodovědecký traktát. Je především o vztahu člověka a Boha, vztahu křesťana a Boha. Nicméně je pravda, že tato biblická slova nebyla dobře chápána a to zdeformovalo přístup ke světu u mnoha křesťanů. Zejména rensanční myšlení se silně podepsalo i na křesťanství. Onen zkreslený a nepravdivý výklad Bible, že člověk je vládcem stvoření, velmi dobře zapadal do renesanční mentality. Člověk je podle Bible stvořen k obrazu Božímu. A tento obraz se má realizovat právě ve vládnutí. Tak jako Bůh je neomezeným vládcem vesmíru, tak se má člověk, jeho obraz, stát neomezeným vládcem země. I v křesťanské tradici však bylo více osobností, které ukázaly pravdivou a dokonalejší tvář křesťanství. Určitě nejznámnějším je sv. František z Assisi, patron ekologů, který za své bližní považoval všechny tvory a s láskou zacházel se zvířaty i s celou přírodou. Správný křesťanský postoj je přesně opačný, než ničení a despotická vláda. Ten, kdo věří v Boha ví, že všechno pochází z Boží ruky a Bůh všechno tvoří s láskou a vede to ke svému naplnění. Jakékoli pohrdání životem je zároveň pohrdáním a urážkou Boha. Člověk má být obrazem Božím nikoli v moci a vládě, ale v pravdě a lásce. Příčinou dnešní krize nemůže být náboženství. Naopak, víra v Boha vede člověka k odpovědnosti za to, co dělá, protože ví, že člověk není nejvyšším pánem a tudíž si nemůže dělat, co chce.
Na rozhodném historickém zlomu, který vedl k ekologické krizi tedy nemělo křesťanství zdaleka zásadní podíl. Ten je nutno přičíst především renesanci a humanismu v 15.-16. století. Tehdejší myšlení se vyznačuje několika základními chrakteristikami. Především renesance znamenala odklon od církve a od Boha: prohlašovala se svoboda a nezávislost člověka na jakékoli náboženské moci. Pěstoval se kult všeho, co je lidské a Bůh byl přitom odsunut na vedlejší kolej. Člověk není zodpovědný nikomu, jen sám sobě a všechno tady je pro člověka, aby to neomezeně využíval ke svému prospěchu. Příroda byla odbožštěna a stala se předmětem intenzivního zkoumání. Právě toto myšlení vytvořilo podhoubí k nástupu vědeckotechnické revoluce. 19. a první polovina 20. století byla charakterizována bezuzdným kapitalismem spojeným s divokým drancováním přírody. Dnešní situace je jen logickým důsledkem tohoto jednání.
Ekologickou krizi sebou přinesl nebývalý rozvoj vědy a techniky v posledním století i růst lidské populace, který se ve velmi krátké době zmnohonásobil. Ekologie je od řeckého slova oikos – dům. Zeměkoule je tedy společným domem pro miliony druhů organismů, které žijí v jemně vyvážené rovnováze vytvořené za miliony let. Za těch posledních pár desetiletí se něco důležitého v biosféře stalo. Od 50. let 20. století si najednou lidstvo musí klást otázky, které si dosud nikdy nekladlo. Země se zdála být nezničitelná a nevyčerpatelná, a najednou nám začala být těsná, malá. Zjistili jsme, že ji jsme schopni zničit i se svou vlastní civilizací. Člověk si najednou vytvořil svůj umělý svět, v němž se uzavřel, odtrhl od sepjetí s přírodou, začal si myslet, že si vystačí sám, že je na přírodě nezávislý, všechno si vyrobí, zařídí, vyzkoumá, vypěstuje. Odtrhli jsme se od přírody a zapomněli jsme, že jsme sami její součástí, že vždy zůstaneme závislí na jejím fungování. Jestliže zničíme biosféru, nebudeme mít kam utéci.
Největší zodpovědnost za katastrofu, která nám hrozí, má malá část lidstva – ty nejvyspělejší země, které vedou onen vědeckotechnický pokrok: USA, Japonsko, západní Evropa. Lidé těchto zemí žijí na nebývale vysoké úrovni, zatímco většina lidstva žije na hranici bídy a hladu. V čem je problém západních vyspělých lidí, třeba i obyvatel té naší krajiny? Podlehli jsme euforii pokroku, výroby, spotřeby, konzumu. Všechny politické strany nám slibují jen pokrok, zvyšování životní úrovně. Nikdo vám však neřekne, kam a proč vlastně ji chceme ještě zvyšovat? Ženeme se do pasti, z které nebude úniku. Naše planeta neunese tak velké nároky, jaké na ní máme a tak velký tlak, jaký na ní vyvíjíme. Když chceme mít komfort, musíme odněkud brát. A brát nelze donekonečna a stále víc. Celá naše společnost, ekonomika, je založena na spirále růstu – výroby a spotřeby. Aby se všechny struktury zaplatily, je třeba vyrábět stále víc a proto stále víc konzumovat. Je třeba lidem vnucovat věci a zážitky, které vůbec nepotřebují. Reklama má za úkol člověka přesvědčit, že to všechno potřebuje. Ani si neuvědomujeme, jak velice jsme na tom všem závislí, jak velice jsme v té naší svobodné společnosti nesvobodní a zotročení.
Ekologická krize je především krizí etickou, morální. Západní člověk, a tedy i ten český, je vychováván tak, aby byl především sobcem. Všechno se stává předmětem našeho konzumu. Všechno tady je k tomu, aby uspokojovalo náš konzum, aby uspokojovalo naše stále rostoucí nároky. Je nám jedno, za jakou je to cenu, je nám jedno, že po nás zůstává spoušť, že vymírají desítky tisíc druhů organismů každý rok, že většina lidí žije v bídě. Hlavně, že my se budeme mít stále lépe. A co je nejhorší, otupěli jsme. Hrozby ekologické krize už nikoho neděsí. Zvykli jsme si na ně. Ono to stále ještě nějak jde a my se vlastně máme stále lépe, tak jakápak katastrofa? Jezdíme ve stále větších autech, létáme stále častěji, hypermarkety rostou jako houby po dešti. Už nikdo nevěří reálnému nebezpečí. Právě proto, že se díváme jen sami na sebe, na svůj vlastní prospěch, nedokážeme mít soucit s druhými, s ostatními tvory, se zemí. Velikost člověka není ani tak v jeho rozumu, vždyť právě rozum může, jak vidíme, být destruktivní. Skutečná velikost člověka je v jeho schopnosti milovat, i to, co mu jeho lásku nemůže opětovat, tedy milovat nezištně, obětavě, jen tak. Naštěstí jsou ještě lidé, kteří dokáží milovat přírodu, zvířata, rostliny, zemi a pro ně také obětovat svůj čas, pozornost, energii. Cítí, že toto jsou skutečné hodnoty, že to je to nejcennější, co máme, protože to sami nejsme schopni vyrobit. Není to z nás a jestliže to zničíme, pak nenávratně.
Dnešní společnost je v morální krizi. A je třeba jí to připomínat. Neustálý ekonomický růst ani honba za věcmi a zážitky nás nezachrání. Naopak, zachrání nás hodnoty, které dnes nejsou nijak populární: skromnost, soucit a úcta k živým tvorům i k věcem, šetrné zacházení s přírodním bohatstvím, poctivost, ohleduplnost. Musíme změnit žebříček hodnot, odvrátit se od vlastního já, vlastního ega, navenek, k druhým, k lidem, k ostatním tvorům. Musíme si uvědomit, že ničíme tento náš společný dům a vyháníme z něj ty, kteří mají stejné právo v něm bydlet, jako my. Ekologové varují, že již nezbývá mnoho času a v biosféře se něco zlomí, nastoupí rychlé procesy destrukce, které už nikdo nezastaví. Viz film Nepříjemná pravda. Zakončil bych jedním podobenstvím.
Nastupujete po schůdkách do letadla a všimnete si, že ke křídlu je přistaven žebřík a na něm jakýsi pán usilovně vytahuje nýty, které připevňují křídlo k letadlu. Poněkud znepokojeni se jej zeptáte, co to dělá. „Pracuji pro leteckou společnost Mánie mezinárodního růstu,“ informuje vás „a moje společnost objevila, že tyhle nýty může znovu prodat po dvou dolarech za jeden.“ „Ale jak můžete, pane, vědět, že to neoslabí nebezpečně křídla?“ ptáte se. „Nedělejte si starosti“, ubezpečuje vás. „Jsem si jist, že konstruktéři udělali tohle letadlo mnohem pevnější, než je nutné, a tedy je naprosto nemůžeme poškodit. Kromě toho, už jsem z tohoto letadla takových nýtů vytáhl hodně a tohle letadlo ještě nikdy nespadlo. Společnost Mánie růstu potřebuje peníze; kdybych ty nýty nevytáhl, společnost Mánie růstu by se nemohla dál zvětšovat. A já potřebuji toto zaměstnání, které mi vynáší 50 centů za každý nýt.“ „Ale vy musíte být blázen, pane.“ „Už jsem vám řekl, nebojte se; vím, co dělám. A může se stát, že také já někdy poletím tímto letadlem, a tedy, jak vidíte, není žádný důvod k tomu, abyste se znepokojovali.“

Zpět